Svět naší (zvrácené) fantazie

 Úvod

Všude hoří oheň, štiplavý kouř je nesnesitelný. „Otče!! Otčeee!“ běžím do ložnice rodičů, ve tváři děs. Rozrazím dveře, v pokoji se mi naskytne dost nepěkný pohled. „Otče! Matko!“ Otec seděl zády opřen o zeď a v náruči svíral matčino tělo. Všude byla spousta krve, doběhl jsem až k nim a padl na kolena, opatrně jsem otci zatřásl ramenem. „Tati co se tu děje. Kdo to udělal! Tati! Řekni něco…“ Slzy mi stékaly po tvářích. Sledoval jsem, jak se otci zachvěla víčka.

„Si…Siraely.“ Otcovo bolestné zasténání. „Vezmi bratra a utečte. Musíte přežít. Nesmí vás najít.“ Přerývané nadechnutí následované bolestným stenem.

„Cože? O čem to mluvíš. Kdo nás nesmí najít…“ brečel jsem a třásl se pod vzlyky.

„Můj bratr…zra…zradil nás. Do…dostaňte se do bezpečí. Najdi Na…Nathaniella. Utečte.“ Jeho poslední slova. Poslední výdech.

„Ne! Tati!!“ Musím najít bratra. Namáhavě se zvednu ze země a nechám za sebou mrtvá těla svých rodičů. Běžím do bratrova pokoje. Vběhnu tam a málem se srazím se svým přítelem.

„Zaine!“ leknutím málem spadnu, ale včas mě zachytí jeho paže.

„Nemáme čas Siraely! Vezmi bratra, musíme pryč. Za chvíli přijdou i sem. Nesmí vás najít. Znám tajnou chodbu ze sídla.“ řekne rychle Zain a strčí mě směrem k bratrově posteli.

Hned ho poslechnu a vezmu Nathaniella do náruče. Je tak křehký. Jeho nemoc ho pomalu stravuje. Neváží skoro nic. Neváhám ani vteřinu a vydám se za přítelem, který nás nenápadně dostane do lesa. Venku je stále noc, ale ne na moc dlouho.

„Rychle Siraely. Musíme si najít nějaký úkryt, než vyjde slunce. Pospěš si. Určitě vyslaly stopaře.“ Zain převezme mého bratra a vede mě hlouběji do lesa.

Běžíme skoro hodinu, než nám dojde dech a musíme zastavit. Zain položil mého bratra pod strom, o který se následně opřel, aby se vydýchal. Podíval jsem se na Nathaniella který se zrovna začal probírat.

„Vydrž, bráško…“ řeknu konejšivě. Ohlédnu se za sebe, zaslechnu praskot větviček. Sakra. Vystřelený šíp se mi zakousne do ramene. Zakřičím bolestí. „Zaine! Chraň ho!“ avšak než to stihnu doříct a Zain zareagovat další šíp si najde cestu k bratrovu srdci. Klesnu na kolena, když se mi druhý šíp zaryje hluboko do boku. „Zaine!“ křiknu na přítele a snažím se dostat k bratrovi. „Budu vás krýt! Za tohle zaplatí!.“ zakřičí Zain a vyběhne jim vstříc s tasenou katanou  a bojovým pokřikem.

„Bráško, vydrž…prosím…neopouštěj mě…“ šeptám k bratrovi a přemáhám slzy. „Nesmím přijít i o tebe…vzbuď se, prosím…“ jemně s ním zatřesu. Probouzí se. Otvírá oči.

„Siraely…promiň…“ jeho chrčivý nádech „že…tu s…s tebou nemohu b…být déle…“ další nepatrný nádech, cítím, jak se chvěje, jak z něj pomalu vyprchává život, sevřu ho pevněji.

„Prosím neodcházej…“ šeptám mu, moje slzy dopadají na jeho tvář.

„Čekej…čekej na mě…“ trhaně se nadechne, z úst mu vytéká pramínek krve „vrátím se…“ na tváři má úsměv, jeho oči pomalu vyhasínají. Smrtelný chlad prostupuje jeho tělem, pomalu mi ochabuje v náruči a jeho ruka, kterou měl položenou na mé tváři, padá k zemi. Sevřu ho pevněji. „Odpusť mi…nedokázal jsem tě ochránit, bráško.“ Horké slzy se mísí s jeho krví. Opatrně, jako by stále žil, ho položím na zem. Tasím svoji katanu.

„Pomstím tvoji smrt Nathanielly.“ s těmito slovy se vydávám na pomoc svému příteli, bratrovo tělo nechávám za sebou. Zlomím šípy, které mi trčí z těla, aby mi jejich dlouhé konce moc nepřekážely, přemůžu svoji bolest, a co možná nejrychleji se vydám za Zainem. Když k němu dorazím je obklíčen třemi muži a sotva stojí na nohou. K tomu co je nejblíže se přikradu ze zadu a jednou ranou mu setnu hlavu. Teď je to dva na dva.

„Co tu děláš! Proč nejsi s Nathaniellem?“ ptá se mě zadýchaný přítel.

„Bratr zemřel…“ sdělím mu a rychle se vrhnu na svého protivníka. Ten tak rychlí útok zřejmě nečekal a couvl pár kroků vzad, takže mě oddělil od Zaina. Nechal jsem to být a provedl jsem výpad na soupeřovo nekryté břicho. Útok jen odrazil na poslední chvíli a provedl protivýpad, který jsem lehce odrazil. Chvíli jsme se přetahovaly a snažily se jeden druhého zranit. Nevšiml jsem si, že ten druhý Zaina odzbrojil a srazil k zemi. Dál ho nejspíš nepokládal za hrozbu a pomalu se ke mně plížil ze zadu. Mezitím jsem stihl svému protivníkovy vyrazit zbraň z ruky a uštědřit mu smrtelné zranění. Byl na místě mrtev. Polevil jsem v ostražitosti a dopřál si chvíli oddechu. Málem jsem na to doplatil svým životem. Na toho druhého, který se mě snažil zabít ze zadu mne upozornil jeho výkřik. Prudce jsem se otočil a viděl, jak ten chlap padá mrtev k zemi jen pár kroků ode mě. Zainovi se podařilo dostat ke své dýce a vrhl ji po něm, dýka se mu zakousla do zad jako hladový vlk do své kořisti. Zachránil mi život.

***

Dostaly jsme se tak daleko jak jen to za daných podmínek šlo. Pohřbily jsme bratrovo tělo hluboko v lese nedaleko jedné jeskyně, kde jsme si zařídily provizorní úkryt. Naše zranění utržená z boje se začala hojit. Mohly jsme jen čekat, až nastane noc a my mohly jít dál.

„Zaine, víš, proč mi zabily rodiče?“ protnul jsem neúnosné ticho.

„To můj otec…dozvěděl jsem se to těsně před útokem…asi to chystal už dlouho…vždycky nenáviděl svého bratra a opovrhoval jím…pokládal upíry za podřadnou rasu a nedokázal se smířit s tím, že mu vládly. Zburcoval celý svůj rod a další menší větve démonů a zosnoval něco jako očistu Ostrova. Chtěl jsem ho zastavit, ale poštval proti mně mého bratra, který mě měl zabít. Povedlo se mi utéct. Chtěl jsem varovat tvé rodiče, ale už bylo pozdě. Když jsem tam přišel, můj otec zrovna probodl toho tvého. Tak jsem rychle běžel najít vás. Zachránit alespoň vás dva…ale teď jsi tu jen ty…kdybych to zjistil dřív…“ schoulil se do klubíčka a dál už nic neříkal.

„Nathaniell se vrátí, slíbil mi to…“ řeknu konejšivě a obejmu ho kolem ramen. „Není to tvoje chyba. Spolu ho najdeme, až přijde čas…“