Svět naší (zvrácené) fantazie

Kapitola 6.

Zain

Je to jako jedna velká ale zároveň překrásná noční můra. Bolest a slast, bolest, slast pořád dokola. Strašlivá muka.

„Uvolni se zlato, ber to jako jednu nekonečně dlouhou párty.“ řekne Samuell když mi stříbrným nožem zraňuje záda dlouhými mělkými řezy ve stejnou chvíli, kdy mi jeho bratr ukazováčkem masíruje prostatu. Stále dokola, bolest a slast, žádná šance na uspokojení, jen nekonečná muka. Po chvíli nejspíš přidá další prst a pak další aby je následně vystřídalo něco mnohem většího. Tlak a tupá bolest v konečníku jsou nesnesitelné.

"Za chvíli si zvykneš…bráško odlož nůž, užívej si…“ řekne Samaell bratrovi a já si na chvíli oddechnu, když mi ze zad přestane dělat cáry.

„Však já si užívám, bratříčku…“ odpoví mu hlasem zastřeným touhou. Přes šátek nic nevidím, ale můžu cítit, jak mi krev pomalu stéká po krku a přes tvář dopadá na matraci pode mnou, která se zhoupne pod Samuellovou vahou když si hledá lepší pozici pro svůj další čin. Trhne mi hlavou vzad a do úst mi nacpe své nadměrné nádobíčko. Jako na povel se ve mně začnou pohybovat naráz. Mám pocit, že každou chvíli prasknu, jak mě zaplňují z obou stran. Dusím se a snažím se lapat po dechu, ale není to tak snadné. Stále zvyšují tempo přírazů a drásají má zkrvavená záda. Ve stejném tempu zpracovávají můj penis. Je toho na mě příliš moc, cítím, že nemám daleko k bezvědomí. Netrvá to dlouho a všichni vyvrcholíme naráz, začnu se dusit Samuellovým semenem a přestávám vnímat co se kolem mě děje. Pomalu upadám do temnoty bezvědomí. Nepostřehnu, když ze mne vyjdou a pokračují jako bych byl stále při vědomí.

Dvojčata

Když společně vyvrcholíme a Zain poněkud odpadne, rozhodneme se pokračovat, avšak nejdřív zařídíme pár věcí.

„Same, odvaž ho…Hodíme ho na pár dní do jedné z cel, které jsou mimo provoz. Tam ho nikdo hledat nebude.“ řekne Samaell a začne mu odvazovat nohy. Když je hotov sundá z háčku u dveří klíče od cel a spolu s bratrem ho nepoužívanou částí odnesou do jedné z nich. Nechají ho nahého na studené podlaze. Když se vrací zpět do bytu Samuell jen tak prohodí.

„Víš, že uteče, až se probere…“ řekne a pokračuje v chůzi, aniž by se na bratra podíval.

„Však já s tím počítám zlato…“ odpoví jakoby nic a popadne Sama do náruče. Společně pokračují k sobě do ložnice, kde se svalí na zakrvácenou postel. „Co kdybychom pokračovaly, noc je ještě mladá a ty jsi celý k nakousnutí, jak jsi od krve. Slížu každičkou kapičku. Jen lež a nech mě tě rozmazlovat.“ zašeptá mu do vlasů a hbitě se ujme své role.

„Jsem jen tvůj…“ šeptne zastřeným hlasem a nechá se konejšit.

„Já vím…“ prohodí mezi jednotlivými polibky.

Christopher

„Ach Saylone, Saylone. Stále tak lpíš na formalitách a etiketě…?“ zeptám se jen tak, než dojdeme ke mně do ložnice.

„Jistě, pane…“ řekne a já se musím smát…Bok po boku dojdeme až ke dveřím ložnice. Po cestě jsem si stihl Saylona pořádně prohlédnout…

„Jsi od krve…Stalo se něco, o čem bych měl vědět?“ optám se ho zvědavě a pozvednu jedno z mých pěstěných obočí.

„Nic co by stálo za zmínku, pane.“ odpoví na můj vkus až moc tajemně. Párkrát kývnu hlavou a usoudím, že si ušetřím zbytečné přemýšlení.

„V tom případě nejdřív sprcha. Nebo vana?“ řeknu svůj návrh a vejdu s ním do ložnice.

„Nejsem hoden rozhodovat o vašich volbách, pane.“ řekne.

„Vážně nesnáším, když takhle mluvíš…kolikrát ti mám ještě říkat, že mi dva jsme si rovni? To že tvůj otec byl sluhou mého otce, neznamená, že ty jím musíš být také. Jsi můj přítel…jediný, který mi zbyl…“ když to dořeknu, dívám se mu přímo do očí.

„Když myslíte, pane…“ odpoví a opětuje mi pohled. Dlouhé minuty si hledíme do očí a ve mně začíná vřít vztek. Popadnu ho za límec kabátu a naštvaně ho odtáhnu do své koupelny.

„Sundej si šaty.“ zasyčím mu do obličeje, pak ho pustím a začnu napouštět vanu horkou vodou. Když je vana plná a Saylon nahý chytnu do pěsti jeho rozpuštěné vlasy a prudce ho odtáhnu k vaně, do které mu následně ponořím hlavu až po prsa. Moje reakce ho zřejmě zaskočila, takže odpor začal klást, až ve chvíli kdy mu začal docházet vzduch. Najednou jsem si uvědomil, co se málem stalo a rychle ho vytáhl z vody. Přitisknul jsem si jeho hlavu na hruď a začal hladit jeho mokré vlasy v marné snaze odčinit, co jsem mu málem způsobil.

„Promiň…promiň…“ stále jsem ho hladil a po tvářích mi stékaly slzy, které jsem se marně snažil zastavit. „Nenuť mě ti ubližovat, nechci ti ubližovat…nedokážu se ovládat, když se naštvu. Promiň mi to…odpusť…“ sesunuli jsme se na podlahu koupelny, stále jsem ho svíral v náruči a šeptal slůvka omluvy do vlasů.

Saylon

„Vážně nesnáším, když takhle mluvíš…kolikrát ti mám ještě říkat, že mi dva jsme si rovni? To že tvůj otec byl sluhou mého otce, neznamená, že ty jím musíš být také. Jsi můj přítel…jediný, který mi zbyl…“ když to dořekne, zadívá se mi do očí.

„Když myslíte, pane…“ odpovím mu a pohled opětuji. Dlouhé minuty si hledíme do očí a já pomalu začínám litovat toho, jak jsem se k němu choval. Jakmile vidím, že jeho oči nabírají odstín sytější rudé, vím, že je zle. Než stačím něco říct, popadne mě za límec kabátu a vztekle mě táhne do koupelny.

„Sundej si šaty.“ zasyčí mi hodně z blízka do obličeje a až pak mě pustí a začne napouštět vanu. Začnu si sundávat oblečení ale strach z toho co bude následovat, mi moc nepomáhá a ruce nechtějí poslouchat. Nakonec se mi povede oblečení sundat a pak jen strnule čekám a sleduji pomalu se plnící vanu. Najednou stojí u mě a za vlasy mě prudce strhne k vaně. To co se děje mi dojde, až ve chvíli kdy mám hlavu po prsa ponořenou v horké vodě a rychle mi dochází vzduch. Začnu se bránit a rukama se snažím zachytit o okraj vany, ale proti jeho síle nemám šanci. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že tohle je můj konec. Najednou mě vytáhl nad hladinu a já začal lačně lapat po vzduchu a vykašlávat vodu. Přitiskl mě ke své hrudi a začal hladit po vlasech.

„Promiň…promiň…“ stále mě hladil a v jeho hlase bylo znát, že pláče a marně se to snaží skrýt. „Nenuť mě ti ubližovat, nechci ti ubližovat…nedokážu se ovládat, když se naštvu. Promiň mi to…Odpusť…“ sesunuli jsme se na podlahu koupelny, stále mě svíral v náruči a šeptal slůvka omluvy do vlasů. Když jsem dostal z plic i poslední kapku vody a mohl konečně pořádně dýchat, odtáhl jsem se od něj a vzal jeho tvář do dlaní.

„Chrisi, byla to moje chyba, já bych se ti měl omlouvat“ řekl jsem chraplavě a objal jsem ho. „přehnal jsem to.“ Pevně jsem držel tu vzlykající hromádku neštěstí a konejšivě ho hladil po zádech. Tohle jsem vážně přehnal. Vím jaký je, a přesto jsem to nechal zajít moc daleko ve snaze udržet se od něj co nejdál. Veškerou svojí snahou jsem se snažil popírat fakt, že ho miluji, a málem jsem ho ztratil. Pomalu jsem mu sundal oblečení a společně s ním v náruči jsem si vlezl do vany. Opřel jsem si ho zády o hruď, pevně objal a snažil se utišit jeho slzy. Voda byla zbarvená do růžova krví, která se mi smyla z rukou a obličeje.

Zen

„Jak by se ti líbilo pár pěkných jizev na té tvé jemné a neposkvrněné pleti…“ řeknu do ticha a potáhnu si z cigarety. Ještě chvíli si ho prohlížím a čekám, jestli se neprobere. Když se mu konečně začnou chvět oční víčka, zvednu se a ze skříňky vedle krbu vyndám pár pohrabáčů, které následně jeden po druhém zasunu do rozžhaveného uhlí v krbu. Přejdu zpátky k němu, znovu si potáhnu a lehce ho proplesknu.

„Siraelku, je čas vstávat…“ řeknu s úsměvem a dívám se, jak se mu otevírají oči.

„Kde to jsem?“ řekne ochraptěle a snaží se rozhlédnout po místnosti, ale řemen kterým je upoutána jeho hlava je dost natěsno, takže mu nedává moc prostoru.

„No, řekl bych, že doma. Vítej zpět na Ostrově zlato.“ odpovím mu zvesela.

„A ty jsi kdo?“ zeptá se docela zmateně.

„Tvůj nevlastní bratr, jsem rád, že tě konečně poznávám.“ zašvitořím…“ Hádám, že se máti nezmínila…“

„Lžeš, máma by otce nikdy nepodvedla…“ zasyčí a začne trhat pouty.

„Vážně? Já bych si nebyl moc jistej…“ řeknu posměšně…“jo a jmenuju se Zen.“ zazubím se na něj a dojdu si pro jeden z pohrabáčů v krbu.

„Co semnou chceš dělat?“ málem se zakoktá a bedlivě mě pozoruje.

„Nooo, hádám, že Chris už s tebou žádný plány nemá, když jsem mu dal tvoji krev. Takže si s tebou můžu dělat naprosto cokoliv.“ vytáhnu do běla rozžhavený pohrabáč a s extra úsměvem se rozejdu přímo k němu. „Jediná věc, kterou máme společnou, teda když nepočítám naši máti, je ta, že ze všech možných zranění jsou popáleniny jediné, které si nedokážeme vyléčit. Staneš se plátnem pro mé umění?“ zeptám se jen tak a lehce zvednu ruku s pohrabáčem.

„Trhni si!“ křikne a plivne na mě. Přitom trhá pouty a snaží se vyprostit.

„Řečnická otázka zlato. Není šance, že by ses odsud dostal, ani já nemohu.“ řeknu trpce a začnu mu rozžhaveným železem přejíždět po hrudi. Sklepením se rozezní bolestný řev.

…pokračování příště…