Svět naší (zvrácené) fantazie

Sirael

Už jsou to skoro dva dny a Zain se pořád nevrací, ani nenapsal, sakra. Prohlížím si police s knihami a hledám, co si ještě můžu přečíst. Moc věcí co jsem ještě nečetl, tu nemá. Ale podaří se mi najít jednu knížku, kterou jsem léta přehlížel. Popadnu Krysaře a sednu si zpět do křesla. Když se konečně začtu, vrznou dveře od ložnice.

„Neruším?“ zeptá se lehce vystrašeně Darius. Kouknu se na něj a pousměji se.

„Nerušíš, co potřebuješ? Anna není s tebou?“ zeptám se ho zvědavě.

„Říkala, že jde uklízet a když budu něco chtít, mám jít za tebou.“ řekne a bloudí očima po místnosti.

„Dobře, tak co potřebuješ?“ řeknu mu už lehce pobaveně a čekám, co z něj vypadne.

„Přemýšlel jsem, proč tu vlastně jsem a nad dalšími proč…“ zašeptá lehce vyděšeně „ Co po mě vlastně chcete?“ křikne na mě.

„Posaď se, neboj. Věříš v reinkarnaci, chlapče?“ řeknu, zaklapnu knihu a počkám, až se posadí.

„Ne, měl bych? Nikdy jsem nad takovejma kravinama nepřemýšlel.“ ušklíbne se „Jediná věc co mě kdy zajímala, bylo jak přežít. A neříkej mi chlapče.“ dořekne a sedne do protějšího křesla.

„Dobře, dobře. Řeknu ti tedy, proč jsi tady, a proč jsi pořád naživu. Tak poslouchej, je to docela dlouhý příběh.“ povím mu a zadívám se na něj.

„Tak sem s tím…ale zkrať to.“ odpoví a kývne hlavou, abych pokračoval.

„Nezkrátím…to už bych ti to rovnou nemusel říkat. Nikam snad nespěcháš ne? Času je dost.“ Řeknu lehce naštvaně. Ten kluk je nějak moc drzej.

„Tse, fajn. Poslouchám, ale ať řekneš cokoli, nečekej, že ti budu věřit.“ Hodí po mě naštvaný pohled a čeká. Tak tohle jsem tedy nečekal, nebude lehký ho přesvědčit, že je to všechno pravda.

„Věř si, čemu chceš, ale to co ti chci říct je čistá pravda. Jak se s tím vyrovnáš je tvoje věc.“ vyštěknu na něj, odmlčím se, abych se trochu uklidnil, a pokračuji. „Takže abych se k tomu konečně dostal. Kdysi dávno, už to bude pár set let, žily na místě zvaném Ostrov dvě rasy. Upíři a démoni…“

„Počkej, počkej. To si děláš srandu ne?! Upíři a démoni co? Vždyť nic takovýho neexistuje!!“ přeruší mě a začne křičet nadávky.

„Uklidni se a nepřerušuj mě! Existují a…“

„Leda ve snu! Máš kurva důkaz že něco tak pochybnýho existuje?! Přestaň si ze mě dělat dobrej den. Tohle já poslouchat nemusím, jdu pryč.“ zakřičí a zase mě přeruší. Zvedne se a míří pryč.

„Vrať se zpátky do křesla a přestaň mě přerušovat, chováš se jak děcko. Takže ty chceš důkaz jo?“ řeknu s naprosto ledovým klidem, v mžiku stojím před ním a hodím ho zpět do křesla.

„Jaks to do háje…“ nedořekne.

„Mlč!“ řeknu temně. Kolem mě začne pomalu proudit vzduch, stáhnu si gumičku z vlasů a nechám ji spadnout na zem. Nakloním se k němu a ramena mu zatlačím do opěrky. Vlasy se mi začnou prodlužovat, až mi vlní nad koleny. Kůže nabere světlý, skoro bílý odstín a oči mi zrudnou, uši se zašpičatí a nehty zpevní a prodlouží, takže mu lehce protnou kůži na ramenou.

„Stačí ti tohle jako dostatečný důkaz, chlapče?“ zasyčím mu do obličeje a vycením na něj své špičáky v úsměvu. „Nezahrávej si semnou. Prostě seď na zadku, drž hubu a poslouchej, co ti chci říct. Jde tu o tvůj život ty jedno nedochůdče, nějaký otázky?“ zeptám se a vrátím se zpět do své lidské podoby, když zavrtí hlavou, vrátím se do svého křesla. „Fajn, tak budu pokračovat. A jestli se přece jen budeš chtít na něco zeptat, počkej, až skončím. Jasný?“ zeptám se.

„Jasně…“ hlesne potichu.

„Dobře, takže upíři a démoni. Dvě královské rodiny avšak hlavní vládnoucí rodinou mohla být jen jedna a tou se stala rasa upírů. Jejich král měl mladšího bratra, který vládl druhé rase, ale musel se podřídit svému bratrovi jakožto jedinému vládci Ostrova. Každý z těch bratrů měl dva syny. Já a můj bratr Nathaniell jsme syny vládce Ostrova, Zain a jeho bratr Christopher jsou zase synové bratra našeho otce. Avšak našemu strýci se nelíbilo, že musí žít pod nadvládou upírů, a proto zosnoval vzpouru proti naší rase. Zabil naše rodiče a většinu upírů na Ostrově a ujal se vlády. Nebýt Zaina který se jako jediný postavil proti němu a pomohl nám, bych tu už nebyl. Avšak při útěku se jim povedlo zabít mého mladšího bratra, jelikož měl vzácnou chorobu, nedokázal zastavit šíp, co zabíjel. Než však zemřel, prohlásil, že se jeho duše vrátí v jiném člověku. Spolu se Zainem jsme ho hledali několik set let, až jsme konečně našli tebe Dariusi. Ty jsi reinkarnací mého bratra Nathaniella.“ odmlčím se a čekám, jaká bude jeho reakce.

„Takže mi chceš říct, že jsem v podstatě tvůj mrtvej brácha?“ řekne poněkud naštvaně.

„I tak by se to dalo říct…“ zamručím v odpověď.

„A to ste poznaly jak? Hm?“ zeptá se už o něco klidněji.

„Podle mateřského znaménka co máš na zádech. Mají ho jen původní upíři z královské krve. Mám ho taky, ale nehodlám si před tebou stahovat kalhoty, aby ses přesvědčil na vlastní oči.“ odpovím podrážděně.

„Fajn, dejme tomu že ti věřím, co teď?“ řekne rezignovaně.

„Počkáme, až dorazí Zain.“ sdělím mu prostě.

„A to proč?“ zeptá se.

„Aby mi řekl informace o tvé maličkosti Dariusi, nebo si snad pamatuješ kdo je tvůj otec?“ řeknu klidně a pozoruji jeho reakci. Trhne sebou a uhne pohledem.

„Nepamatuju, je to snad důležitý?“ zeptá se dotčeně.

„Ano, je to důležité…Protože ty nejsi tak úplně člověk.“ řeknu.

„C-co? Tohle už přeháníš…“ řekne zaskočeně a zvedne se z křesla „jdu si lehnout…“ dodá a vydá se ke dveřím ložnice, když už má ruku na klice, řeknu mu klidně.

„Přemýšlej o tom, jak jinak by se tvé rány zahojily tak rychle? Kdybys byl normální člověk tak bys byl po smrti.“ A nechám ho odejít z knihovny. Když klapnou dveře, sesunu se hlouběji do křesla a povzdechnu si. Tak tohle nešlo zrovna moc dobře. Po chvilce přemítání jestli by to šlo nějak jinak, jsem usoudil, že si půjdu lehnout k sobě do pokoje který je vedle Zainovi ložnice. Opatrně projdu kolem spícího chlapce a vyjdu na chodbu, kde se vydám k sobě a taky se na chvíli prospím.

Saylon

Konečně jsme dorazily k Zainovu domu, podle plánu se rozdělíme na dvě skupiny a já jdu k hlavnímu vchodu. Zachrčí mi vysílačka.

„Jsme na místě, jdeme dovnitř.“ ozve se.

„Pokračujte, hlaste pozice.“ odpovím jim a vejdu do domu. V hale je čisto, projdu další místnosti v přízemí, a když se ujistím, že tu nikdo není, vydám se po schodech do druhého patra.

„Pane, právě vcházíme do knihovny vchodem pro služebnictvo, po cestě jsme nikoho nepotkali.“ vysílačka zachrčí a utichne.

„Vedle knihovny by měla být Zainova ložnice, postupujte potichu.“ oznámím a jdu dál chodbou.

„Jistě, pane.“ další zachrčení.

Dál se o ně nestarám a pokračuji v obhlídce…

Druhá skupina

Pomalu postupují knihovnou ke dveřím od ložnice. Jednička potichu otevře dveře a ostatní se vkradou dovnitř. Není třeba za sebou zavírat. Jednička zamíří k posteli, na které spí chlapec. Dvojka si nachystá injekci se silnými sedativy a čeká na ostatní, až mu chlapce připraví. Jednička mu zacpe pusu rukou, aby nekřičel, až se probudí. Trojka mu chytí ruce, to vše ve stejný okamžik aby mu Dvojka mohla píchnout sedativa. Když se chlapec přestane vzpouzet a jeho svaly ochabnou, vydají se do vedlejšího pokoje. Ten samí postup ta samá sedativa avšak v o trochu vetší dávce. Jednička se vrátí pro chlapce, kterého si přehodí přes rameno, Dvojka s Trojkou si vezmou na starost ochablé tělo Siraela. Společně se svým nákladem se vydají zpět. Zachrčí vysílačka.

„Jak jste na tom hoši?“ ozve se z ní.

„Pane, máme chlapce i Siraela, jsou v bezvědomí ale na živu.“ odpoví Jednička.

„Dobrá práce hoši, u mě je čisto. Vezměte je, sejdeme se na lodi.“ vysílačka utichne. Rychle zamíří k lodi, kde je čeká velitel.

Saylon

Dorazím k lodi o něco dříve než hoši. Zavolám Chrisovi a oznámím mu splnění úkolu, během toho dorazí i zbytek skupiny. Dojdu k nim a společně se vydáme na palubu lodi.

„Odneste je do podpalubí a svažte je, kdyby se náhodou probudily během plavby. Nezapomeňte i na roubíky, jasné? Nepotřebuji celou cestu poslouchat jejich kňourání. A postavte k nim někoho na hlídku. “ řeknu a tak také provedou. Oznámím kapitánovy, že může vyplout a pak se jen usadím ve své kajutě, kde vyčkám, až dorazíme na Ostrov…

Nejspíš jsem musel usnout, jelikož mě probere klepání na dveře kajuty.

„Dále…“ řeknu rozespale.

„Pane, za chvíli budeme v přístavu Města.“ oznámí mi jeden z mých mužů.

„Dobře, za chvíli budu na palubě. A co náš drahocenný náklad?“ zeptám se a přitom si oblékám kabát.

„Stále jsou pod sedativy, pane.“ řekne.

„To je dobře, můžeš jít.“ sdělím mu a propustím ho. On jen kývne a odejde.

Když jsem hotov, vydám se na palubu, dojdu až na příď a pozoruji, jak se přístav pomalu přibližuje. Po pár neskutečně dlouhých minutách konečně přirazíme k molu. Chlapi z přístavu začnou lany poutat loď. Zamířím k lávce a po cestě křiknu na svoje muže, ať je vynesou. Sejdu po lávce na molo a zamířím dál do přístavu, kde už čeká Chris.

Christopher

Sedím na posteli a netrpělivě žmoulám povlečení a prsty poklepávám na matraci. Po chvilce toho čekání mám dost a zamířím ven směrem k přístavu. Po cestě mě zdraví pár kolemjdoucích a někteří na mě nevěřícně pokukují. No co, moc často svoji ložnici neopouštím ale teď je mi to jedno. Konečně dojdu do přístavu, kde už kotví má dlouho očekávaná loď, když zahlédnu Saylona jak schází dolů po lávce, zastavím a počkám na něj.

„Ach můj drahý Saylone.“ řeknu na uvítanou a na tváři mi pohrává úsměv. „Tak kde je máš?“ dodám, když dojde až ke mně a zastaví.

„Pane, moji muži je právě vynášejí z lodi.“ sdělí mi s lehkou úklonou. Kouknu mu přes rameno a zahlédnu, jak právě jeden z mužů schází lávku s chlapcem přehozeným přes rameno a v závěsu za ním jdou dva muži a mezi sebou podepírají, no spíše vláčí Siraela.

„To je moc dobře. Večer tě očekávám ve svých komnatách.“ řeknu a zadívám se na Saylona který se lehce začervená. Mezitím nás dojdou ostatní. Otočím se a mávnu na ně, aby mě následovaly do sídla.

V hale jim dám pár rozkazů. „Dariuse odneste do jeho pokoje a postavte hlídku, jakmile se probere, dejte mi ihned vědět. Siraela vezměte do sklepení za Zenem, ten už bude vědět, co sním.“ řeknu klidně a mávnu na Saylona aby mě následoval do ložnice. Bude se slavit.

Zen

Konečně se dočkám pořádné zábavy. Znovu si přečtu vzkaz.

„Můj drahý Zene…

Pořádně se o něj postarej a připrav ho. Potřebuji jen trochu jeho krve.

Pak je jen tvůj… Christopher.“

Pořádně si potáhnu z cigarety a slastně vydechnou kouř ze svých plic. Naposledy si přečtu vzkaz a zmuchlaný do kuličky ho odpinknu někam do temného rohu mého skromného apartmá ve vlhkém sklepení. Ne že by mi to nějak vadilo, mám to tu rád a rozhodně bych to nevyměnil za ta ty děsný pokoje tam nahoře. Z mého zamyšlení mě vytrhnou kroky na kamenném schodišti a následné klepání na dveře.

„Dále, je odemčeno.“ dnes jsem se nezamkl, zajímavé. Musím se těšit více, než jsem si myslel. Dveře se otevřou a vejdou dva chlapy se svým nákladem.

„Položte ho tam na ten stůj a vypadněte.“ řeknu klidně a sleduju, jak ho rychle položí na stůl a zmizí jak pára nad hrncem. Snad se mě nebály. Já jsem přece andílek. Lehce se uchechtnu a zamknu za nimi dveře. Potáhnu si naposled z cigarety a típnu ji do přeplněného popelníku. Poté zamířím ke svému pracovnímu stolu, kde se mi povaluje celkem hezkej kus masa.

„Takže Sirael jo?“ řeknu si pro sebe a začnu mu poutat ruce a nohy silnými koženými řemeny k desce pracovního stolu. Když mám připoutanou i jeho hlavu tak desku nakloním tak abych mu koukal do tváře. „Hmmmmm… Koukám, že jsi fešák zlato…“ řeknu té spící tváři a začnu mu odebírat trochu krve. Když mám plné čtyři ampulky, zavolám si sluhu a pošlu je po něm Chrisovi. Když už mám tuhle část z krku, znovu zamknu dveře a z poličky vezmu nůžky. Dojdu ke své spící krásce a začnu z něj odstraňovat oblečení, chvilku to sice zabere, ale nakonec mám hotovo. Odkopu rozstříhané oblečení ke zdi a přitáhnu si před Siraela křeslo do kterého si sednu. Zapálím si další cigaretu a přitom pozoruji jeho dokonale tělo. V hlavě si zobrazuji nekonečné množství způsobu mučení a přemýšlím kterou použít.

„Jak by se ti líbilo pár pěkných jizev na té tvé jemné a neposkvrněné pleti…“ řeknu do ticha a potáhnu si z cigarety.