Svět naší (zvrácené) fantazie

Zain

Konečně mi to celé došlo. Měl jsem si toho všimnout už dřív. Sakra!

„Ředitel mě nechal sledovat… čekal, až opustím dům, je to tak? Dal vědět bratrovi…sakra!“ vychrlil jsem na něj, jak jsem si dal konečně dvě a dvě dohromady. Pokusím se vstát ze židle a rychle odsud zmizet ale podlomí se mi nohy. Sakra museli mi dát něco do kafe. Já jsem takovej blbec! Podívám se na ně, jak se smějí.

„Pozdě kamaráde, kdybys na to přišel dřív, mohlo to skončit jinak. Teď už jsou jeho lidi jistě na cestě. A ty se odsud ani nehneš.“ sdělí mi Samaell s tím svým škodolibým smíchem. Snažím se znovu postavit ale místo toho se jen sesunu na zem. Pomalu se propadám do nicoty. Poslední co vnímám je, jak mě někam táhnou a dál už nic nevnímám.

Saylon

Sedím na kraji Christopherovi postele a dopínám si poslední knoflík na košili. Pozoruji ho, jak jen v prostěradle stojí u okna a něco sleduje, lehce při tom prsty poťukává na svoji kuši. Sepnu si vlasy do provizorního drdolu a přehodím přes sebe kabát. Trochu zpozorním, když Chrisovi zazvoní mobil, zrovna když se chystal do kuše vložit nový šíp. Vypadá to na dobré zprávy.

„Saylone?“ obrátí se čelem ke mně.

„Pane?“ zeptám se a lehce se ukloním.

„Mám pro tebe důležitý úkol…“ vycení na mě své zuby v dravčím úsměvu. „Chci, abys jel na Pevninu a přivezl Siraela a Dariuse sem na Ostrov. Vezmi si pár mužů. Nikde se nezdržuj a buď rychlý, kdo bude překážet zabít.“ vydá svůj rozkaz a pošle mě pryč.

„Jistě pane.“ odpovím s úklonou a lehkým úsměvem a vydám se pryč z jeho ložnice. V hale si vyberu tři nejlepší chlapy a vyrazíme splnit rozkaz. Po cestě k přístavu jim vysvětlím, co a jak a za chvíli už jsme na cestě na Pevninu. Na štěstí pro nás není moře moc rozbouřené, takže nám cesta nebude trvat dlouho.

Dvojčata

Společně odtáhneme Zaina do naší ložnice a položíme ho na postel. Samaell mu připoutá ruce k čelu postele a já ho mezi tím vysvleču z oblečení. Teď jen stačí počkat, až se probudí, aby z toho taky něco měl. Čekání si trochu zkrátíme tím, že si nachystáme pár pomůcek a zbytek času zabijeme partií šachu. Není kam spěchat.

O něco později. „Šach mat můj milý bratříčku.“ zvolá Samaell vítězně a culí se jako měsíček na hnoji. „Dáme ještě jednu?“ zeptá se.

„Radši už ne, stejně mě vždycky porazíš.“ řeknu zdrceně a hodím po něm ublížený pohled.

„Ale notak bráško, ty máš zase jiné přednosti…“ lehce zavrní a pohladí mě po ruce. „Počkáme, až se vzbudí, nebo ho vzbudíme samy?“ zeptá se nakonec.

„Já ho vzbudím…“ oznámím bratrovi tajemně a zamířím k posteli. Cítím na sobě bratrův pobavený pohled. Vím, že nebude zasahovat, dokud mu neřeknu, strašně rád pozoruje.

Samuell

Pomalu dojdu k posteli, není kam spěchat. Ze zásuvky vedle postele vytáhnu tenký stříbrný nožík. Díky stříbru se bude hojit jako normální člověk. Řez povedu od levého spánku přes lícní kost, bradu a krk až pěkně dolů po hrudi. Pěkně pomaloučku a tak akorát hluboko. Přitom pozoruji jeho tvář, která se pomalu stahuje do bolestivé grimasy. Nůž zastavím těsně pod posledním žebrem, stále pozoruji jeho tvář se svým typickým úšklebkem. Začínají se mu chvět oční víčka, je čas se vzbudit úplně. Pomalinku zanořím tenké ostří pod žebra a dávám si přitom pozor, abych nepoškodil plíce. S bolestným křikem na mě vytřeští ty své stříbřité oči, které nemají daleko k slzám. Lehce zahýbu stříbrnou čepelí do stran.

„Je čas vstávat krásko…“ řeknu sladce a prudce z něj vytrhnu nůž. Z rány se vyřine rudá krev. Skloním se k ní a trochu jí slíznu. Slastně zavrním a doputuji, až k ráně do které následně ponořím svůj jazyk. Ucítím jak se Zain napnul bolestí. Odtáhnu se od něj lehce omámen opojnou chutí jeho krve a kývnu na bratra, aby se přidal.

„Teď si užiješ…“ řeknu lehce zastřeným hlasem a palcem si setřu zbloudilou kapku krve, která mi stéká po bradě. Bratr si sedne z druhé strany postele a můj palec si vtáhne do úst, lehce ho skousne, až tiše zasténám. Poté obrátíme svoji pozornost na našeho milého vyděšeného Zaina. Usmějeme se na něj a on viditelně zbledne.

„Není se čeho bát…“ sdělím mu pobaveně a z kapsy vytáhnu hedvábný šátek, kterým mu následně zavážu oči.

 Saylon

Po několika hodinách plavby vplujeme do ústí řeky, která vede kolem Města. Než dorazíme na místo, kde se chystáme vylodit, zabijeme tu chvíli kontrolou zbraní a jejich údržbou. Zavolám si chlapy k sobě na malou poradu.

„Takže, až se dostaneme k domu, rozdělíme se na dvě skupiny, vy tři si vezmete na starost zadní vchod a zajistíte Siraela s chlapcem, nikde se nezdržujte a nezapomeňte, že je chci živé. Já si vezmu na starost hlavní vchod a personál. Je to jasné?“ podívám se na ně pohledem, který jim nedovolí si na něco stěžovat. Žádné protesty, tak se mi to líbí.

„Jsme na místě, jdeme!“ vydám rozkaz a všichni se přesuneme na břeh řeky. Cesta k domu nám zabere pár hodin, jakmile k němu dorazíme, oddělím se od skupiny a podle plánu zamířím k hlavnímu vchodu.

„Jsme na místě, jdeme dovnitř.“ ozve se z mé vysílačky.

„Pokračujte, hlaste pozice.“ odpovím jim a vejdu do domu. V hale je čisto, projdu další místnosti v přízemí, a když se ujistím, že tu nikdo není, vydám se po schodech do druhého patra.

„Pane, právě vcházíme do knihovny vchodem pro služebnictvo, po cestě jsme nikoho nepotkali.“ vysílačka zachrčí a utichne.

„Vedle knihovny by měla být Zainova ložnice, postupujte potichu.“ oznámím a jdu dál chodbou.

„Jistě, pane.“ další zachrčení.

Z konce chodby zaslechnu klapnutí dveří, vydám se za zvukem. Dojdu k nim a opatrně je otevřu, odhaduji to na pracovnu. Zády ke mně stojí služebná, otírá stůl a něco si brouká. Našlapuji tiše a pomalu se k ní blížím. Chytnu ji zezadu kolem pasu a rukou jí zacpu pusu, aby nekřičela. Rozkazy zněly jasně, ale nikdo mi neřekl, jak rychle ji mám zabít. Takže si chvilku pohraji. Ach jak opojná je vůně lidské krve.

Když z ní vyprchal i poslední zbyteček života nechal jsem její zkrvavené ostatky ležet na velkém pracovním stole. Hádám že Zain nebude mít moc velkou radost, teda jestli se sem vůbec někdy vrátí. Unikne mi pobavené uchechtnutí a utřu si ruce od krve do čistého cípu jejích šatů. Na stole najdu čistý list papíru a napíšu na něj jednoduchý vzkaz „Byl jsem tu, Saylon K.“. Hodím vzkaz na zkrvavené tělo a vyjdu na chodbu.

„Jak jste na tom hoši?“ řeknu do vysílačky a čekám na odpověď.

„Pane, máme chlapce i Siraela, jsou v bezvědomí ale na živu.“ ozve se v odpověď.

„Dobrá práce hoši, u mě je čisto. Vezměte je, sejdeme se na lodi.“ oznámím a vydám se ven. Před domem vytáhnu mobil a vytočím Chrisovo číslo.

„Ano?“ ozve se Chris.

„Máme je pane. Jsme na cestě zpět.“ řeknu jednoduše.

„Výborná práce Saylone, odměna tě nemine.“ odpoví a zavěsí.

Schovám mobil do kapsy a dojdu k ostatním. Kývnu na ně a společně se vydáme zpět na Ostrov.

Samaell

Sleduji bratra, jak mu zavazuje oči. Mezitím nachystám kladku a lano.

„Odvaž mu ruce Samuelli a svaž mu je za zády.“ řeknu sladce a protáhnu lano kladkou ve stropě nad postelí. Počkám na bratra a jeden konec lana přivážu k zápěstím Zaina.

„Teď mu odvaž nohy a pomož mu kleknout.“ řeknu a s druhým koncem lana slezu z postele. Zatáhnutím za lano na kladce donutím Zaina aby se předklonil, jinak by si vykloubil ramena a uvážu lano k nohám postele. V téhle pozici bude muset klečet v předklonu a lano mu nedovolí se narovnat ani si sednout či dělat cokoli jiného.

„Roztáhni mu nohy do stran a kotníky přivaž z boku k posteli, na každé straně jeden kotník.“ řeknu bratrovi.

„Nemá cenu se o cokoli pokoušet Zaine, tady jsou ti tvé síly naprosto k ničemu.“ zašeptám mu do ucha a lehce mu ho skousnu.

Zain

Pomalu přicházím k sobě. Nejspíš mě musely položit na postel, což usuzuji podle měkké matrace pod sebou. Je mi zima, sundali my oblečení. Na spánku najednou ucítím něco chladného a pevného. Pomalu se mi to zakusuje do kůže a táhne se to dál, přes tvář po krku až na hruď. Tvář se mi křivý bolestí. Chci se po tom ohnat, ale jsem přivázaný k posteli. Nemohu se hnout, ta chladná věc se zastaví těsně pod žebry. A pak ucítím ostrou bolest, která mě probere úplně. S výkřikem vytřeštím oči na jedno z těch ďábelských dvojčat. V ruce drží čepel stříbrné dýky, se kterou párkrát zahýbe do stran, až se celý napnu tou nesnesitelnou bolestí.

„Je čas vstávat krásko…“ řekne sladce a prudce vytrhne čepel z mého těla. Napnu se pod tou palčivou bolestí, ale tentokrát výkřik zadržím v sobě. Ucítím, jak se z rány řine horká krev. Se zastřenýma očima bolestí pozoruji, jak se můj trýznitel sklání k ráně, do které se snaží vecpat svůj jazyk. Syknu bolestí a prudce zatahám za pouta.

„Teď si užiješ…“ řekne lehce zastřeným hlasem a palcem si setře zbloudilou kapku mé krve, která mu stéká po bradě. Jeho bratr si sedne z druhé strany postele a jeho palec si vtáhne do úst. Když ho vytáhne, upře svoji pozornost na mě. Oba se na mě culí jako kočka na myš. Cítím, jak pomalu blednu a roztřesu se zimou.

„Není se čeho bát…“ sdělí mi pobaveně ten vpravo, nejspíš Samuell, a z kapsy vytáhne hedvábný šátek, kterým mi zaváže oči. Sakra. Snažím se nějak vykroutit ale marně. Rezignovaně padnu na matraci, ať si semnou dělají, co chtějí. Rána v žebrech pálí jako čert. Jestli se z toho dostanu živý, oba mi za to pěkně zaplatí. Ucítím, jak se jeden z nich zvedá, a uslyším chrastění.

„Odvaž mu ruce Same a svaž mu je za zády.“ řekne Samaell, ten který se zvedl. Cítím, jak provaz povoluje, vytáhne mne do sedu a ruce pevně sváže za zády. Slyším šustění, jak se pohybuje okolo postele. U stropu něco zavrže a já jsem nucen kleknout si na kolena a předklonit se, takže se nedokážu narovnat ani si sednout. Začínají mě pálit svaly na rukou, které mám skroucené kolmo ke stropu. Kdyby chtěly, lehce by mi je vykloubily.

„Roztáhni mu nohy do stran a kotníky přivaž z boku k posteli, na každé straně jeden kotník.“ řekne Samaell. Cítím, jak mi posunuje kolena do stran a kotníky pevně přiváže ke stranám postele. Sakra takhle skončit nechci, vzedme se ve mně vlna odporu. Pokusím se nastřádat svoje síly a provést proměnu do své démoní podoby ale něco je špatně.

„Nemá cenu se o cokoli pokoušet Zaine, tady jsou ti tvé síly naprosto k ničemu.“ zašeptá mi Samaell do ucha a lehce mi ho skousne. Ucuknu a hned toho zalituju, rameny mi projede tupá bolest. Tohle nechci, začnu sebou cukat ještě víc, až se mi provazy zařezávají do kůže.

„Ššššš noták Zaine, uklidni se, nechceme přeci, aby ses nám zranil hned na začátku. Same, podej mi tu injekci…“ přidrží mě za pas, abych se nehýbal.

„Píchni mu ji,“ řekne bratrovi a za chvíli ucítím na paži štípnutí jehly. „aby sis to taky užil zlato.“ Dodá a jazykem mi začne tvořit vlhkou cestičku po paži. Pomalu mnou prochází příjemné teplo, které provází brnění v podbřišku. Cítím, jak mi povolují svaly které, byly ztuhlé strachy a napětím. Rozostřuje se mi zrak a v hlavě mám vymeteno.

Christopher

Už by tam měly být, nervózně si poklepávám mobilem o rty. Zastavím se u okna a pozoruji nového zahradníka, nejradši bych ho zastřelil. Mobil konečně začne vyzvánět.

„Ano?“ ozvu se do telefonu

„Máme je pane. Jsme na cestě zpět.“ řekne Saylon jednoduše.

„Výborná práce Saylone, odměna tě nemine.“ odpovím a zavěsím. Dneska večer bude zábava. S chechtáním se vydám k sobě do ložnice, kde se usadím na parapetu, postarat se o svoji milou. Něžně, jako by byla malé dítě, vezmu kuši do rukou a opatrně začnu přitahovat povolenou tětivu. Když jsem s jejím stavem konečně, spokojen zasunu do ní šipku a odložím bokem. Netrpělivě čekám na jejich příchod a každou chvíli vyhlížím z okna. Snad půjde všechno podle plánu. Konečně jsou tu. Seskočím z parapetu a zamířím ke stolu napsat vzkaz na kousek papíru.

„Můj drahý Zene…

Pořádně se o něj postarej a připrav ho. Potřebuji jen trochu jeho krve.

Pak je jen tvůj… Christopher N.“

Požádám sluhu, aby můj vzkaz doručil do sklepení, a pohodlně se usadím na své posteli.