Svět naší (zvrácené) fantazie

Darius

Pomalu se probudím a chvíli mžourám po pokoji. Ta paní co se o mě starala, usnula na křesle. Nechci ji probudit, toužím se odsud tiše vypařit. Ale než stihnu vykonat svůj plán, přemůže mě kašel. Kouknu se směrem kde spala, trhne sebou a probudí se, jakmile uvidí že jsem vzhůru hned vyskočí z křesla a spěchá ke mně. Útěk musí počkat. Podá mi sklenici vody, kterou celou vypiji, celkem se divým jakou jsem měl žízeň.

„Jak se cítíš chlapče?“ zeptá se mě s milým úsměvem, když mi kontroluje teplotu.

„Jako by mě přejel vlak, kde to jsem?“ zeptám se trochu zmateně a znovu se začnu rozhlížet kolem sebe.

„V bezpečí, ve vile pana Nera…lež klidně, půjdu mu říct, že už jsi vzhůru.“ než odejde, trochu mi upraví deku a vydá se do vedlejší místnosti.

Jsem docela nervózní, co se bude dít. Poslední věc, na kterou si vzpomínám je ta, že jsem řekl Zainovi aby mě zabil. Proto nechápu, proč jsem ještě na živu. On přece nikdy nikoho neušetřil. Pokusím se posadit, abych měl lepší výhled na dveře. Povede se mi to až na potřetí. Sakra. Musím odsud zmizet. Z přemýšlení nad útěkem mne vytrhne zavrzání dveří a kroky dvou mužů. Toho jednoho poznám okamžitě. Trhnu sebou, když se mu podívám do tváře a víc se posunu ke středu postele. Tak odsud neuteču.

„Jak je ti?“ zeptá se ten kterého neznám. Nikdy jsem ho neviděl, ale připadá mi povědomí, což mě celkem zarazí.

„Už se cítím lépe, děkuji.“ vysoukám ze sebe rozechvěle, bože ten hlas.

„To je dobře, ty jsi Darius, že?“ usmívá se na mě, proč je mi tak povědomej sakra.

„Jo, a ty seš?“ řeknu trochu víc kousavě, než sem chtěl, nesmím se nechat rozhodit.

„Sirael Agassi a tohle je Zain Nero, ale toho už asi znáš…“ představí sebe i toho svého vražedného kamarádíčka. Jen mu kývnu na souhlas a propaluju je pohledem.

„Co semnou chcete udělat? Proč jsem vůbec tady.“ zeptám se jich ne zrovna milým tónem.

„Zatím nic, až se uzdravíš, řekneme ti, proč tu jsi.“ odpoví mi Zain, na člověka jako je on to řekne docela mile, až mě zamrazí.

„Odpočívej, za chvíli ti Anna přinese něco k jídlu, určitě máš hlad. Až se vrátím tak si promluvíme.“ oznámí mi Zain a otočí se k odchodu. Sirael se jen usměje a jde za ním. Koukám, jak se za nimi zaklaply dveře. Tak tohle jsem nepochopil. Jednou mě chce zabít a teď si chce povídat? Vůbec tomu nerozumím. Co po mě vlastně chtějí sakra…z přemýšlení mě vytrhne hlas té služky.

„Tady máš něco k jídlu chlapče…“ sdělí mi na můj vkus až moc milým hláskem a položí mi tác s jídlem na kolena. Pane bože, proč tu se mnou každej mluví, jak kdyby mi bylo pět.

„Děkuji…“ odpovím ji a protočím oči tak aby si toho nevšimla.

„Nechám tě o samotě, kdybys cokoli potřeboval, stačí zazvonit na zvonek.“ usměje se a potichu opustí místnost. Konečně můžu být sám. Sním pár sendvičů a tác se zbytkem odložím stranou. Jsem tak nervózní z toho, co se mnou bude, že už ani nemám hlad. Lehnu si tak abych vyděl na dveře a přemýšlím co bude dál…

Zain

Potichu za námi zavřu dveře a se smíchem se vydám sednout zpátky do křesla. Spíš se do něj sesunu než sednu.

„Ten klučina se mi líbí…“ vypravím ze sebe mezi záchvaty smíchu. „Sedni si Siraely.“

„Jasně…“ hlesne můj drahý přítel a sesune se do křesla.

„Ale noták, přece nemůžeš čekat, že se bude chovat stejně jako Nathaniell. Může mít jeho duši, i jeho vzpomínky, ale nikdy už to nebude on. Navíc to vypadá, že se ještě jeho vzpomínky neprobudily. Nepoznal tě.“ sdělím mu tento fakt.

„Tak co teď?“ řekl poněkud smířeně.

„No, než cokoli podnikneme, měli bychom o něm zjistit víc, než jen jeho jméno. Třeba odkud je, kde se narodil a hlavně kdo jsou jeho rodiče. Mám pocit, že to nebude jen člověk.“ sdělím mu své podezření. „Proto se musím vrátit do práce. Třeba něco dostanu z našeho milého ředitele, i když o tom docela pochybuji. Někde ale začít musím, takže než se vrátím, dohlídneš tu na něj, určitě se pokusí utéct.“ usměju se povzbudivě.

„To dává smysl, budu muset přehodnotit tu tvoji inteligenci Zaine. Takže kdy vyrážíš?“ řekne pobaveně a natáhne se po nedopité sklence vína.

„Hej… No, vyrazím třeba hned. Není třeba čekat.“ člověk by čekal, že ho ty vtípky po pár stoletích přestanou bavit. „Takže, já jdu. Jen si vezmu z ložnice pár věcí. Nějak se tu zabav.“ oznámím příteli a vstanu z křesla.

„Neboj, knížek tu máš dost, třeba objevím něco, co mě zabaví. Hodně štěstí Zaine.“ rozloučí se a vydá se pátrat do polic.

Mávnu rukou na rozloučenou a vlezu do své ložnice, kterou okupuje Darius. Jen co tam vlezu, zapíchnou se do mě dvě nepřátelské oči.

„Klídek, jdu si jen pro pár věcí.“ houknu k němu a jdu nerušeně ke své skříni. Tak nějak je mi jedno že uvidí můj zadek, když si převlíkám kalhoty. Přece jen je dokonalí takže ho nemusím před nikým schovávat. Pobaveně se ušklíbnu a natáhnu na sebe ještě černou košili. Nechám ji nedopnutou a přes ni si obleču ještě sako uniformy. Ze zásuvky vytáhnu svou katanu a zamířím ke dveřím, co vedou na chodbu.

„Až se vrátím, připomeň mi, abych tě šoupl do jiného pokoje. Rád bych zase spal ve své posteli.“ nečekám, jestli něco řekne a zavřu za sebou dveře. Po cestě z domu se ještě stavím za Annou a řeknu jí, ať se tu o ně postará.

„Budu pryč jen pár dní, Anno dohlídni na ně, a kdyby se něco dělo tak mi zavolej.“ povzbudivě se na ni usměji a vyrazím zpátky do práce. Po cestě se ještě stavím pro něco k jídlu a pro kafe, chce to načerpat energii, než se vrátím do toho pekelného doupěte, ne že by mě ta práce nebavila, ale Gabriela vážně nemusím. V klidu se nasnídám a můžu pokračovat. Měl jsem jet autem, bože na co jsem myslel, alespoň se projdu, trocha pohybu mě nezabije, snad.

Gabriel S. Blackwell

Sedím si ve svém pohodlném křesle a čekám na zprávy od svých špehů, které sem nechal nasadit na Zaina. Snad si nemyslel, že jsem takový hlupák a uvěřím, že ho opravdu zabil. Ne když vím, co je ten kluk zač. Schválně jsem ho nechal utéct. Tedy bylo mi nařízeno, abych mu umožnil útěk. Je to k vzteku!

„Pane, mám pro vás zprávu.“ s klidem ke mně vtrhne Samaell, jedno z ďábelských dvojčat. Bože, jak já nesnáším tyhle démony. Ale budu se s tím muset smířit. Kdybych s tím ďáblem Christopherem neuzavřel smlouvu, celý můj sirotčinec by byl v prachu a já bych vysel za nelegální zápasy.

„Tak sem s nimi!!“ křiknu na něj netrpělivě. Pořád jsem tu šéf!

„Zain má chlapce ve své vile. Je tam i Sirael Agassi a jedna služebná. Dům není hlídán. Zain je právě na cestě sem.“ sdělí mi zprávu jako by o nic nešlo.

„Skvělé. Naprosto skvělá zpráva!!“ konečně trocha štěstí. „Hned zavolám Christopherovi, ten tam už někoho pošle, aby to vyřídil. Můžeš jít.“ řeknu zvesela a propustím ho. Počkám, až odejde a zavře za sebou dveře. Vylovím z kapsy mobil, na kterém vytočím ďáblovo číslo a přejdu k oknu.

„Ááá, pan Blackwell. Chci pouze dobré zprávy.“ ozve se klidný hlas z druhé strany.

„Pane Nero, chlapec je v domě vašeho bratra spolu se Siraelem Agassim.“ sdělím mu informaci, kterou jsem se právě dozvěděl.

„Ví co je ten chlapec zač?“ odpoví mi otázkou.

„Podle všeho zjistili, že je reinkarnací Nathaniella Agassi. Zain je právě na cestě sem, nejspíš pro další informace.“ sdělím mu svoji domněnku. V jeho případě není dobré nic tajit.

„Dobře, někoho tam pro něj pošlu. Není nic lepšího, než navrácení syna k otci.“ než jsem stačil cokoli dodat tak mi to zavěsil. Nesnáším tohle zacházení. No, alespoň mám toho kluka z krku. I když jsem si s ním docela dost užil. To jeho skučení mi bude celkem chybět. Sednu si zpátky do křesla a nechám si zavolat dvojčata. Nejspíš stojí hned za dveřmi. Nikdy nejsou daleko.

„Ano pane?“ řeknou jednohlasně, jen co otevřou dveře.

„Až dorazí náš drahý Zain zdržte ho tu, co nejdéle to půjde. Použijte cokoli. A když se bude vyptávat na Dariuse, odpovíte mu na všechny otázky. Rozuměli jste?“ vydám pár rozkazů a pošlu je pryč.

„Jistě, pane.“ ten jejich zvrhlý výraz ve tváři mě pobavil. Tak teď si užiješ můj milí Zaine. Jejich zvrhlost nezná mezí. Spokojeně se opřu do křesla, abych si v klidu mohl vychutnat toto malé vítězství.

Zain

K sirotčinci se doslova doplazím s jazykem až na košili. Nesnáším chození. Blbej nápad. Vyběhnu těch pár schodů, co tu mají, a chvilku se vydýchám, než vlezu dovnitř. Procházím dlouhou chodbou a přemýšlím kde začít. Nemůžu jít přímo za ředitelem, ten mi nic neřekne a navíc by to bylo divný a hlavně podezřelí. Nepotřebuji, aby se mě vyptával, proč sháním informace o klukovy, kterého jsem měl za úkol zabít. Bude lepší ho vynechat. Dozorci taky nic vědět nebudou, ne víc co už mi řekli. Tak, to už nám zbývají jedině dvojčata. Budu to muset risknout a nějak je odlákat od šéfíka. Mno, to nebude zrovna lehký úkol, ale když jsem zvládl jít pěšky až sem. Bude to ok. Takže vzhůru do nejvyššího patra. Zajdu k jedinému výtahu jen abych zjistil, že je mimo provoz, bože to je zase den. Takže schody, co já se toho dneska nachodím. Jestli tam nebudou tak se naštvu.

Dvojčata

Podle Gabrielových rozkazů si dnes konečně užijeme trochu zábavy. V klidu a s úsměvem opustíme kancelář a po cestě ke schodišti nás zastaví jeden z dozorců.

„Zain právě vešel do budovy.“ řekne nám zprávu a my ho kývnutím propustíme. Odchytneme si ho na schodišti. Bok po boku jdeme naproti naší nové hračce. Sejdeme o patro níž, kde si na něj počkáme u dalšího schodiště. Opřeni o zeď čekáme, až zaslechneme jeho kroky. Pomalu se blíží. Když je skoro nahoře zastoupíme mu cestu.

„Nazdárek, Zaine.“ řekneme zároveň.

„Ou, Samaell a Samuell. Co vy tu? Jak to že nejste nalepení na šéfovi. Tak daleko od něj sem vás ještě neviděl.“ zarazí se a chvilku nás nevěřícně pozoruje, po chvíli se pousměje.

„No, šli jsme se trošku projít, viď Samaelli.“ lehce Zainovi zalžu.

„Jistě bráško.“ odpoví pobaveně…“Ale zajímalo by nás, copak tu děláš ty?“

„Vlastně jsem měl namířeno za vámi. Chtěl jsem vás odlákat a získat pár informací. Ale vypadá to, že jste mi usnadnily práci.“ odpoví nám Zain se smíchem.

„To zní zajímavě. Ale nebudeme se bavit na chodbě. Pojď za námi, máme dole byt.“ řeknu mu náš návrh a spolu s bratrem se vydáme do přízemí. Uslyšíme tiché zaúpění a kroky které nás následují. Tomu se nedá nesmát.

„Co je tu k smíchu?!“ štěkne po nás Zain…“Víte vy vůbec, kolik sem toho dneska nachodil?“

„Klídek Zaine, za chvilku si sedneš.“ odpoví mu Samaell, ve mně to znovu zabublá smíchy. Dojdeme až do přízemí, kde zamíříme do zadní části budovy, kde jsou byty zaměstnanců. Dojdeme k tomu našemu, který je až úplně vzadu, počkám až Samaell odemkne dveře a vleze dovnitř.

„Tak pojď.“ řeknu Zainovi, vtáhnu ho do bytu a hned za námi zamknu. „Dáš si kafe?“ zeptám se a zamířím za bratrem do kuchyně.

„Jo, jasně. Díky.“ řekne Zain a sedne si ke stolu. Dojdu k bráškovi, který už nachystal hrnky a jen čeká, až se začne vařit voda. Mezitím dám do hrnků kafe a do Zainova nenápadně přidám silný prášek na spaní. Zaliju vodou a spolu s bratrem odnesu na stůl. Sedneme si naproti Zainovi.

„Takže, co bys rád věděl?“ zeptá se Samaell.

„No, jak bych se zeptal…“na chvíli se odmlčí a napije se kávy. „Víte něco o Dariusovi? O tom chlapci co sem přišel před čtyřmi lety?“ zeptá se Zain.

„Dá se říct, že o něm víme všechno.“ pousměje se tajemně Samaell. „Řekni mu, co chce vědět, bráško.“

„Tak dobře bráško…Darius je velice slibný poloviční démonek. Jeho otec je Christopher, tvůj bratr. Jeho matka byla obyčejný člověk. Utekla s ním, když ho Chris málem zabil. Naneštěstí pro ni byl v bezvědomí a nevěděla, jestli se někdy probere, ale i tak s ním utekla a nechala ho přede dveřmi sirotčince. Tehdy ještě patřil jejímu bratrovi. Myslela si, že tu bude v bezpečí a že se o něj postará. Co už však nevěděla, bylo to, že byl její bratr už nějakou tu chvíli mrtví a sirotčince se ujal Gabriel.“ sdělím Zainovi s úsměvem.

„Jak to všechno víš?“ zeptá se Zain a znovu se napije kávy.

„Jednoduše, byl jsem to já, kdo ho zabil. Samaell pak zabil chlapcovu matku. Společně jsme do čela sirotčince usadily Gabriela, který slouží Chrisovi.“ odpovím mu na otázku.

„Takže Christopher věděl, kdo je doopravdy Darius? Proto ho chtěl zabít? Proč teda skončil tady?“ Zain vypadá nějak zmateně. Očividně neví co má jeho bratr v plánu.

„Samaelli pokračuj…“ řeknu s úsměvem bráškovi.

„Hehe, to je jednoduché náš drahý příteli… Chris ho ve skutečnosti nechtěl zabít, ví, že pro něj má větší cenu živí. Chtěl ho mít v sirotčinci pod dohledem Gabriela, jako návnadu. Pro tebe. Nařídil našemu řediteli, aby mu nechal šanci na útěk. Aby vylákal Siraela.“ dokončí Samaell. Společně sledujeme, jak tyto informace vstřebává, mezitím dopije kafe. Kofein trochu pozdrží účinek prášku na spaní, nebude to trvat dlouho a za chvíli usne. Tváří se jako by mu to všechno konečně došlo.

„Ředitel mě nechal sledovat… čekal, až opustím dům, je to tak? Dal vědět bratrovi…sakra!“ konečně mu všechno došlo, pokusil se zvednout, ale prášek už začal působit.

„Pozdě kamaráde, kdybys na to přišel dřív, mohlo to skončit jinak. Teď už jsou jeho lidi jistě na cestě. A ty se odsud ani nehneš.“ sdělí mu se smíchem Samaell. Sledujeme jak se Zain pomalu sesouvá ze židle a dopadá na zem. Teď teprve začne ta pravá zábava.

Christopher

Znuděně pozoruju z okna, jak zahradník zastřihuje růže. Chtělo by to změnu. Od doby co jsem zabil svého otce a ujal se místo něj vlády tu je strašná nuda. No, pořád se můžu zabavit tím, že na toho zahradníka budu střílet z kuše. Chystám se do ní zrovna vložit noví šíp, když mi zazvoní mobil, který mám položený na parapetu. Mrknu na displej, abych zjistil, kdo volá.

„Ááá, pan Blackwell. Chci pouze dobré zprávy.“ řeknu klidně a čekám, co po mě chce.

„Pane Nero, chlapec je v domě vašeho bratra spolu se Siraelem Agassim.“ sdělí mi skvělou informaci.

„Ví co je ten chlapec zač?“ zeptám se ho.

„Podle všeho zjistili, že je reinkarnací Nathaniella Agassi. Zain je právě na cestě sem, nejspíš pro další informace.“ odpoví mi na otázku.

„Dobře, někoho tam pro něj pošlu. Není nic lepšího, než navrácení syna k otci.“ típnu mu to dřív, než stačí cokoli dalšího říct. Položím ho zpátky, zajistím kuši a nechám ji ležet na parapetu vedle mobilu. Zahradníka si asi ještě na chvíli ponechám.

„Saylone?“ obrátím se na svoji pravou ruku.

„Pane?“ zeptá se s úklonou.

„Mám pro tebe důležitý úkol…“ vycením na něj své zuby v dravčím úsměvu. „Chci, abys jel na Pevninu a přivezl Siraela a Dariuse sem na Ostrov. Vezmi si pár mužů. Nikde se nezdržuj a buď rychlý, kdo bude překážet zabít.“ vydám rozkaz a pošlu ho pryč.

„Jistě pane.“ odpoví s úklonou a vydá se pryč.

Přece jen budu potřebovat nového zahradníka. Dojdu k parapetu a seberu svoji milovanou kuši, odjistím a zamířím. Zmáčknu spoušť a šíp se zakousne přesně do zahradníkova srdce. Tohle mě nikdy neomrzí.