Svět naší (zvrácené) fantazie

 Venku bylo příšerně, neustálý déšť bubnoval do střech domů a neúprosně dopadal na postavy lidí, rychle pobíhajících po nástupišti a blízké ulici. Zadýchaně jsem doběhl k vlaku, abych se skryl před dotěrnými kapkami vody. Celí mokrý jsem si sedl na volné místo u okna a pozoroval ten zmatek venku. Lidé do sebe naráželi a snažili se co nejrychleji schovat před překvapujícím přívalem deště.  Opřel jsem si hlavu o chladivé sklo a pozoroval jsem kapky deště, jak narážely do skla, stékali po něm a tvořili za sebou nesmyslné obrazce. Bylo to velmi uspávající a překvapivě uklidňující. Zavřel jsem oči a snažil se zklidnit svůj dech.

***

„Chyťte ho!! Nesmí utéct! Tak sakra dělejte! Nesmí se dostat mezi lidi!“ křičí ředitel sirotčince na neschopné zaměstnance. „Zavolejte Zaina! Nesmí nám utéct!“ ředitel vzteky pochoduje po své kanceláři sem a tam, nervózně čeká na příchod svého nejlepšího muže. „Volal jste mne, pane?“ vkráčí Zain do pracovny jako by se kolem něj nic nedělo. „No konečně!“ huláká ředitel „Utekl nám jeden chovanec! Nesmí se dostat pryč! Nařizuji vám ho okamžitě přivést! A je mi absolutně jedno, jestli bude živí či mrtví!! Veřejnost se to nesmí dozvědět! Rozuměl jste!?!!“ třískne do stolu vzteky nepříčetný ředitel. „Rozkaz, pane.“ řekne klidně Zain a nechá za sebou vztekajícího se mužíka.

Zain
„Sakra!“ ulevím si a jdu hledat nejbližšího rádoby dozorce, abych se ho zeptal na podrobnosti. Když konečně někoho schopného najdu a vypáčím z něj podrobnosti, dozvím se, že utekl jeden klučina, který byl na ošetřovně po včerejších zápasech. Podle papírů to byl subjekt číslo 5, pro veřejnost to byl Darius. Šikovný chlapec, neprohrál ani jeden zápas a zatím tu vydržel nejdéle. Divím se, že to tu nezabalil dřív. Abyste mi rozuměli, odsud se dá dostat jen třemi způsoby. První je že si vás osvojí nějaká bohatá rodina, druhý je že utečete, což ale většinou vede ke třetímu a tím je smrt. Nikomu se zatím utéct nepovedlo i přes všechny hrůzy co tu děcka zažijí. Pro veřejnost je to tu vedeno jako přepychový sirotčinec pro osiřelé hochy jako kterýkoliv jiný na tomto světě, až na jeden detail, sirotka si může osvojit jen někdo ze smetánky, bohatí paňácové, kterým nevadí utrácet za zvrácené hobby. Jelikož jen vybraným boháčům je umožněn přístup na noční zápasy, kde pyšný ředitel ústavu předvádí za nemalé peníze, jak se jeho chovanci rvou na život a na smrt. Většinou si vítěze koupí některý boháč a odvede ho pryč. Co se sním děje pak, to už nikdo neví, o to už se ředitel nestará, tomu jde jen o peníze. A jelikož je tu pětka nejdýl je ředitelův oblíbenec, měl za něj i dost velké nabídky ale nikdy je nepřijal. A já jako jeho poslušný zaměstnanec musím vyžehlit to, co si sám nadrobil. Nechat ho bez dozoru samotného na ošetřovně mu zřejmě hrálo do karet a konečně utekl. Musím uznat, že toho chlapce obdivuji za jeho odvahu, byl jsem u včerejšího zápasu, a i když vyhrál, nedopadl zrovna nejlíp. Nechápu, jak se mohl vůbec hnout z postele. Normální člověk se sečnou ránou přes záda a oko a bodnou ránou v břiše se daleko nedostane. Ale rozkaz je rozkaz, živí nebo mrtví. Ze svého pokoje si vezmu svojí katanu a jdu ho najít.

Darius
Konečně! Po dlouhých čtyřech letech kdy jsem se do tohohle pekla dostal, jako deseti letej spratek jsem měl příležitost k útěku. Nikdo by totiž nečekal, že se na smrt zraněný děcko pokusí o útěk z ošetřovny. Naštěstí mě ten dědek nedal hlídat. Není mi sice nejlíp, bolí mě celý tělo, dělají se mi mžitky před očima, ale já se nevzdám, musím pryč. Podařilo se mi spustit se oknem ošetřovny po okapu až na dvorek. Teď jen vymyslet jak přes zeď a pak už se uvidí. Nesmí mě chytit, jak znám ředitele pošle na mě nejlepšího psa kterého má, a já nemám dost síly na to, abych se setkal se Zainem osobně. Podle klepů co se ke mně donesly, se s nikým nepáře a každej koho chytil, se vrátil zpátky v černém pytli. Obejdu celou zeď a u jednoho stromu si všimnu bedny, nějakým zázrakem ji odstrkám k nejnižší zdi, která sousedí se skladištěm kartonových krabic, vyhoupnu se na zeď a syknu bolestí, jak si potrhám všechny stehy. Kašlu na bolest i na to jak mi krev stéká pod tričkem po kůži a lezu dál, přehoupnu nohy přes zeď a skočím na druhou stranu, smůla pro mě je že špatně doskočím a vymknu si kotník. Ku*va!! Pomalu se postavím a zapřu se o zeď, abych rozdýchal nával bolesti. Rozhlídnu se kolem po nejbližším úkrytu a pár metrů od zdi uvidím několik velkých krabic, u kterých se leskne rozbité sklo. Dokulhám až k nim a utrhnu si proužek látky z trička, kterým opatrně obalím jeden delší střep a zalezu si do krabice. Je to hroznej úkryt ale pořád lepší než nic. Odhrnu si zpocené vlasy z čela a čekám až si pro mě Zain přijde. S trochou štěstí využiju momentu překvapení a podaří se mi na něj zaútočit jako první, pokud dřív neomdlím nebo nezemřu na zranění, co už mám. Přikrčím se, abych měl lepší výpad, nastražím svoje smysly až k prasknutí a v tichosti vyčkávám.

Zain
S pátráním začnu na ošetřovně, zřejmě zmizel oknem a sjel po okapu na dvůr, aby se vyhnul sestřičkám a dozoru na chodbách. Chytrý tah. Vyšel jsem z ošetřovny a zamířil rovnou na dvorek, kdybych utíkal já, zamířil bych k nejnižší zdi. Není nijak těžké najít, kudy utekl, na omítce zanechal dost viditelnou stopu krve, nejspíš si potrhal stehy, s tím moc daleko nedojde ať je sebesilnější. Lehce se přehoupnu přes zeď a ocitnu se na prostorném dvoře plného krabic a dalších nezajímavých věcí. Rozhlídnu se kolem a přemýšlím kde začít, určitě se schoval v některé z krabic, v jeho stavu bych se ani já nedostal dál než za plot. Navíc když má ještě potrhané stehy…mrknu se na zem, jestli nezahlédnu kapky krve. Bingo! A mám tě koloušku. Najednou mi zachrčí vysílačka a spustí se salva nadávek našeho milého ředitele. Jen zavrčím a přijmu to „Ano pane?“

„Našels toho spratka?!?!“ zařve na mě.

„Jistě pane, chcete ho živého nebo v černém pytli?“ opáčím znuděně, nesnáším ho.

„Zab ho!! A zbav se těla! Nechci ho ani vidět!!!“ zaprská na mě ještě nějakou nadávku a pak vysílačka utichne.

„Jistě.“ řeknu si už pro sebe a vydám se po krvavé stopě.

Darius
Začínám být dost unavený, stěží se přemáhám, abych zůstal při vědomí. Zaslechl jsem hlasy, nejspíš rozkazy z vysílačky. Po slovech „zab ho“ jsem se napnul a připravil k útoku. Slyšel jsem blížící se kroky a tasení zbraně. Nebudu si namlouvat, že se mi povede utéct a přežít. Když budu mít štěstí, alespoň ho škrábnu, než mě zabije. Přitiskl jsem si volnou ruku těsněji ke krvácející ráně a před sebe připravil ruku se svojí provizorní zbraní. Slyším, jak se blíží. Škvírkou v krabici zahlédnu, jak se čepel meče zatřpytila na slunci. Snažil jsem se rozehnat černou mlhu a zůstat při vědomí. Pomalu se blíží čas mé smrti. Párkrát zamrkám zdravím okem, abych vyhnal kapky potu. Najednou se okraje krabice rozletí do stran a já se mohu konečně podívat do tváře mé smrtky. Na nic nečekám a vrhnu se v před, rozmáchnu se po něm rukou, ve které mám střep, ale jen ji odrazí krytem, jako kdyby to byl otravný hmyz. Nečekám, až po mě sekne a chystám se ho udeřit do prsou, ale úder vyjde naprázdno. Zatmí se mi před očima a padnu na všechny čtyři, střep se mi i přes látku zaryje do dlaně a já syknu bolestí, ztěžka dýchám, snažíc se oddálit chvíli kdy upadnu do bezvědomí. Proč mě sakra nezabije, proč jen stojí a nic nedělá. Dochází mi síly, stačím zašeptat jen tři slůvka, než mě pohltí tma. „ Tak mě zabij…“

Zain
Pomalu dojdu ke krabici, kde se ukrývá, a tasím svoji katanu, na chvíli se zatřpytí na slunci, než ji ladným pohybem nasměruji před sebe. V klidu se blížím a hrot meče zasunu do škvíry v krabici a trhnutím ji otevřu. Z krabice na mě vykoukne onen zakrvácený mladík, na nic nečeká a vrhne se na mne. První ránu stihnu odrazit pochvou meče a druhé se jen vyhnu krokem vzad. Vidím na něm, jak se snaží zůstat při vědomí, ale po druhé ráně padne na zem a sykne bolestí. Měl bych ho zabít, tak zněl přece rozkaz. Ale někoho mi připomněl, dávného přítele. Napřáhnu se připraven ukončit jeho trápení, ale zastaví mě ta tři slova pronesena s hrdostí a beze strachu, chtěl, abych ho zabil. Ale to nehodlám udělat. Sleduji, jak se ho zmocňuje bezvědomí a jeho tělo bezvládně padá k zemi. Schovám katanu do pochvy a sáhnu po vysílačce. „Pane, úkol je splněn. Přejete si ještě něco?“ chvilku vyčkávám, než se ozve už klidný ředitelův hlas a po velmi krátké gratulaci mě propustí. Schovám vysílačku a sehnu se pro to bezvládné tělo a vezmu ho do náruče. Nenápadně se dostanu na parkoviště, kde stojí moje auto a pomalu ho nasoukám na zadní sedačky s úmyslem ho co nejrychleji dostat k sobě domů.
Štěstí že žiju na kraji města ve své vilce. Dost daleko od zvědavých čumilů. Když všechno půjde dobře, ředitel se nikdy nedozví, že žije a najde si někoho jiného na hraní. Zaparkuji v garáži za domem a i s ním spěchám k sobě do ložnice. Položím ho na postel a sundám z něj oblečení a omrknu jeho rány, nějakým zázrakem je vyčistím, znovu opatrně zašiji a převážu obvazem. Vlhkým ručníkem mu setřu krev a přikryji slabou dekou. Teď je jen na něm jestli se z toho dostane. Potichu odejdu z pokoje a zamířím do prostorného obýváku, kde si sednu do křesla ke krbu. Po chvilce ke mně přicupitá drobná služka a podá mi sklenku vína. Mávnutím ruky ji pošlu pryč, přemýšlím, jestli mu mám zavolat. Upiju trochu vína a nakonec z kapsy kalhot vylovím svůj mobil, chvilku si s ním zamyšleně poťukávám o dolní ret, než se rozhodnu najet do kontaktů a najít jeho číslo. Po chvilce váhání stisknu zelené tlačítko a čekám, až mi to zvedne.

„Prosím…“ ozve se rozespale z druhého konce.

„Zdravíčko, promiň, že tě budím.“ řeknu.

„Zaine? Co potřebuješ?“ ozve se po chvíli.

„Jo to jsem já, asi jsem ho našel.“ řeknu vážně a čekám, co mi na to řekne.

„Hned jsem tam, teda večer přijedu. Jestli máš pravdu a je to vážně on.“

„Pospěš si…“ řeknu už jen tutajícímu telefonu a schovám mobil zpátky do kapsy. Přejdu ke krbové římse a prohlédnu si jedinou fotku, která tam je. Mrknu se na hodinky, abych zjistil, že jsou teprve tři hodiny odpoledne. To mám ještě spoustu času, než přijede. Skočím se mrknout na toho kluka, ještě se neprobudil. Vypadá to, že bude žít. Sednu si vedle postele do křesla a z nočního stolku si vezmu rozečtenou knihu na zkrácení dlouhého čekání.

~O tři hodiny později~

Odložil jsem knihu zpátky na noční stolek a mrknul na hodinky, každou chvíli by měl přijít. Ze zamyšlení mě vytrhne lehké zaťukání na dveře pokoje.

„Vstupte.“ řeknu tak aby dotyčný za dveřmi slyšel, a zvednu se z křesla.

„Pane, omlouvám se, že ruším ale je tu jeden pán, který přišel za vámi.“ řekne služka a lehce se ukloní.

„Dobře Anno, pošly ho za mnou nahoru prosím.“ usměji se na ni a pokynu rukou že může jít. Anna odcupitá a za chvíli se ve dveřích objeví můj dlouholetý přítel.

„Siraely, dlouho jsme se neviděly.“ přijdu blíž a natáhnu k němu ruku na uvítanou.

Sirael
Spím ve svém temném bytě a nechávám si zdát pěkný sen, když mě probere vyzvánění mobilu. Mám sto chutí to ignorovat, ale mě obvykle nikdo nevolá, takže se převrátím na záda a rukou nahmatám mobil. Zamžourám na displej, a když uvidím Zainovo jméno okamžitě hovor přijímám.

„Prosím…“ řeknu rozespale

„Zdravíčko, promiň, že tě budím.“ ozve se na druhém konci.

„Zaine? Co potřebuješ?“ řeknu po chvíli, když už se konečně pořádně proberu, Zain nikdy nevolá jen tak.

„Jo to jsem já, asi jsem ho našel.“ řekne vážně a vyčkávavě se odmlčí.

„Hned jsem tam, teda večer přijedu. Jestli máš pravdu a je to vážně on.“ típnu telefon dřív, než mi stačí něco odpovědět. Kouknu na displej mobilu, abych zjistil kolik je hodin. Venku pořád svítí slunce, takže se teď nikam nedostanu. Teď už neusnu, takže se rozhodnu pro krátkou sprchu a pak zabalím svoje nejnutnější věci. Jestli ho vážně našel a je to opravdu on tak nevím, co bude. Spolu se Zainem hledáme reinkarnaci bratra už několik staletí. Zain je démon a já upír. Asi si říkáte, jak jsme se daly dohromady, jednoduše, Zain mi zachránil život, když v našem rodě proběhla vzpoura následovaná válkou o trůn. Ze zamyšlení mě vytrhne ťukání na okno. Mrknu na hodinky a zjistím, že je něco kolem páté hodiny, přejdu k oknu a opatrně poodhrnu závěs, slunce už pomalu zapadá, což je dobrá zpráva. Mrknu na návštěvníka, co na mě klepe a uvidím svého havrana, pousměju a pustím Ravena dovnitř. Zaletí hlouběji do bytu na svoje bidýlko. Je čas vyrazit. Hodím na sebe kabát, přes rameno přehodím cestovku se svými věcmi, z háčku u dveří vezmu klíčky od auta a seběhnu do podzemních garáží. Nasednu a nastartuju, opatrně vycouvám a rozjedu se směr Zain.

~o cca hodinu jízdy později~

Zastavím před vilou na okraji města. Vystoupím na štěrkem vysypanou cestu a ke vstupním dveřím dojdu za doprovodu skřípajících kamínků. Sáhnu po klepadlu a třikrát jemně zaťukám. Po chvíli mi otevře služebná. „Dobrý den, co potřebujete?“ optá se mě se zdvořilým úsměvem. „Jdu za Zainem, očekává mne.“ odpovím. Služebná jen kývne a se slovy „Chvíli strpení.“ odběhne někam do domu. Po chvilce se vrátí s tím, že mohu dovnitř a zavede mě před Zainovu ložnici. Ukáže na dveře a někam odcupitá. Nehodlám se zdržovat klepáním tak je prostě otevřu.

„Siraely, dlouho jsme se neviděly.“ přijde Zain blíž a natáhne ke mně ruku na uvítanou.

„Zaine.“ kývnu a lehce mu potřesu rukou, což následně proměním v přátelské objetí. „Kde je?“ optám se zvědavě.

„Je v bezvědomí, utekl ze sirotčince po včerejších zápasech, měl jsem za úkol ho najít a zabít. Ale nemohl jsem. Uvidíš sám.“ řekne Zain a přejde k posteli.

„Koukal ses po znamínku?“ zeptal jsem se a přešel za ním. Koukl jsem se na ležícího chlapce v bezvědomí, měl podobné rysy jako můj bratr.

„Ne, chtěl jsem počkat na tebe, ty víš kde ho hledat na rozdíl ode mě.“ pousměje se a stiskne mi rameno.

„Dobře, pomož mi sním, musíme ho posadit, znaménko by mělo být pod pravou lopatkou. Mělo by připomínat havrana v letu.“ řeknu Zainovi a ten ho opatrně posadí a podepře. Kouknu na pravou lopatku a opatrně odhrnu obvaz. Je tam, havran v letu. Kouknu na Zaina a musím se pousmát nad tím jak je netrpělivý.

„Co bys dělal, kdyby to nebyl on?“ zeptám se ho vážně.

„Zabil bych ho. Ale je to on, ne?“ řekne Zain přiškrceně a upře na mě svůj temný pohled.

„Jo, je to on.“ řeknu vesele a sednu si na postel vedle chlapce. „Opatrně ho polož, a řekni mi všechno, co o něm víš.“

Zain
Položím ho zpátky na postel a znovu překryji dekou. Posadím se do křesla, kde jsem si předtím četl a zadívám se na Siraela. „Nevím toho o něm moc, jen to co jsem se dočetl v dokumentech, které mi dal dozorce předtím, než jsem ho šel hledat. V sirotčinci mu dali jméno Darius, což bylo jméno pro veřejnost, v papírech je veden jako subjekt číslo pět. Před čtyřmi lety ho našli dozorci ležet v bezvědomí přede dveřmi sirotčince. Rodiče jsou neznámí stejně jako přesné datum narození. Nepamatoval si odkud je, jak se jmenuje nabo jak se tam dostal, tak se ho ujal sám ředitel, který si ho vycvičil na zápasy. Byl nejlepším bojovníkem a neprohrál ani jednou.Až do včerejška, ten zápas sice vyhrál, ale musely ho převést na ošetřovnu se smrtelným zraněním. Doteď je mi záhadou jak to že se mu povedlo utéct a že ještě žije. Ředitele už asi omrzel a tak když utekl, rozkázal mi ho zabít. To je všechno co o něm vím.“ dořekl jsem a zvedl se z křesla. „Dáš si něco k jídlu nebo pití? Měly bychom ho nechat odpočívat. Teď můžeme jen čekat, než se probudí, jestli se vůbec probudí.“ řekl jsem a pokynul Siraelovi aby šel za mnou do vedlejší místnosti, kde jsem měl menší soukromou knihovnu a bar. Posadil jsem ho do křesla a zacinkal na Annu, aby nám donesla něco k jídlu.