Svět naší (zvrácené) fantazie

 dodatek autora: první část, která je oddělena od ostatní tečkami je úryvek z knihy Karla Čapka, knihy apokryfů já se jím jen inspirovala a zbytek už je jen můj text.

………………..

Na dálnici spojující Mantovu s Veronou netrpělivě kličkuje mezi osobními vozy nápadně červená Alfa Romeo s řidičem ve Veroně nevítaným, jednoduše vypovězeným. Snad největší potupa pro Itala, nemyslíte? Je tam sama! Co s ní hodlají udělat? Nemohou ji dát někomu jen tak jako kus masa! Tělo, mysl a vůz pracují na plný výkon. Horko a dusno, klimatizace nestíhá. Všude samej pomalej Fiat. „Žáby, pomalý žáby jsou to!“ křičí řidič na překážející auta a štve sporťák. Musí ji dnes vidět. Mobil pohozený na sedadle spolujezdce signalizuje příjem sms. Julie! No konečně… „Miláčku, čekám tě na smluveném místě, procitnu za 42 hodin po požití. Jdu na to. Nedělej hlouposti. Miluji tě!“

………………

Romeo pohodí mobil zpátky na sedačku a dupne na plyn, nestarajíce se o kolem jedoucí auta, jejichž řidiči křičí spousta nadávek. Musím to stihnout, prostě musím. Romeova mysl je plna vzteku a lásky k Julii. Žár, jenž ho spaluje na hrudi, mu dodává sílu. Ještě víc přišlápne plyn, až se pedál dotýká podlahy. Slunce pálí, ale v dáli se kupí černé mraky. Musím to stihnout dřív, než se první kapky deště dotknou města Verony. Černé mračno se blíží a Romeo uhání po dálnici. Rozpálená silnice a jeho rychlá jízda zapříčiní, že přední pneumatika začne pomalu praskat. Náhlí úhybný manévr způsobí, že pneumatika praskne a auto i s Romeem se v plné rychlosti dostane do smyku, sjede z dálnice a narazí do nejbližšího stromu. Romeo slyší, jak se přední část vozu se skřípěním zarývá do stromu a mačká jako kus papíru. Slyší, jak mu praskají kosti v těle a cítí nesmírnou bolest na hrudi, to když ho volant přimáčkl k sedadlu a zlomil mu většinu žeber, která mu propíchla plíce. Pomalu umírá, ví, že svého slibu nedostojí. Nebe už se zatáhlo a na zem dopadají první studené kapky deště. Jeho krev se mísí s vodou a ta se vpíjí do sedadel a pomalu kane na zmáčenou zem. Prší, po Romeově tváři pomalu stékají slzy. Snaží se volnou rukou dosáhnout na mobil. Po několika marných pokusech se mu to konečně podaří a roztřesenou rukou píše svojí poslední esemesku Julii. Stojí v ní jen jedno jediné slovo „Promiň…“ Pomalu ztrácí vědomí, mobil padá na zmáčenou zem, tmí se mu před očima. Ví, že Julii už nikdy nespatří. Ví, že umírá a zachránit ho může snad jen sám ďábel. Pomalu ale jistě upadá do věčné temnoty. Temnoty tak hluboké, že tam neodpadá žádné světlo, tak hluboké že se v ní ztratí i ten nejlepší cestovatel. Té temnotě se říká smrt. Vykoupení. Svoboda…

Necítí bolest, strach ani smutek. Necítí nic. Neslyší svůj dech ani tlukot srdce. Ví, že už je po smrti. Ale jeho duše stále žije. Jeho zamlžená postava se tetelí v letním Slunci, déšť ustal. Vznáší se nad vrakem svého auta, ve kterém je zaklíněno jeho již mrtvé tělo. Jeho duše naposledy pohlédne směrem, kde je jeho milovaná. Poslední úsměv, poslední slza a i jeho duše se rozplyne, jako když vítr rozčeří hladinu jezera.