22.díl - KONEC 1/2
16. 8. 2020
Midori
"A...Aku?"
Koukám nevěřícně na osobu, stojící kousek přede mnou. Tohle se mi musí zdát a musí to být hodně špatný sen...
Co špatný sen...přímo noční můra to je!
A já naprosto nechápu, co se tu děje?
Vyděšeně na něj koukám, přibitý na místě a neschopen dalšího slova.
"Co tu děláš?" zeptám se, když moje hlasivky jsou schopny vypustit z úst nějaké slovo. Aku se zas jen usměje a o trochu zmenší vzdálenost mezi námi.
"Chtěl jsem tě vidět a tak jsem požádal bratrance, aby mi to zařídil," odpoví mi s děsivým úšklebkem.
´Bratrancem? Ehhhh..........?´
"JIRO?" vyjeknu překvapeně, když mi to celé dojde. Aku se zašklebí ještě víc, což beru jako souhlas.
"Tak fajn, už si mě viděl a já můžu jít," snažím se působit sebejistě a nebojácně, ale ve skutečnosti se šíleně bojím. Jak jsem se do této situace dostal?
"Snad si nemyslíš, že tě teď nechám jít," Aku se začne pomalu přibližovat, "Těšil jsem se na tebe. Nikdo tu není a nikdo nás nebude rušit. Chyběl jsi mi," mlsně se olízne a mě z toho pohledu udělá špatně. Couvám ke dveřím, a když jsem u nich, zacloumám klikou v naději, že je otevřeno. Není...
Už je ode mě tak metr a já nevím, co dělat. Otočím se ke dveřím a začnu s nimi lomcovat, doufajíc, že zámek dřív nebo později povolí. Najednou se o dveře, těsně vedle mojí hlavy, opře ruka a já s nimi nemůžu ani hnout. Cítím, že je za mnou.
"Přece bys teď nechtěl odejít? Teď, kdy veškerá zábava teprve začne," zašeptá mi do ucha. Jeho dech ucítím na krku a celé moje tělo se začne třást pod náporem strachu. Chci utéct. Otočím se od dveří s tím, že mu uteču na druhou stranu třídy a uchovám si od něj aspoň nějaký odstup. Ale on jako by to tušil mě včas zezadu chytne a to tak, že mi zablokuje ruky a já s nimi nemohu pohnout. Začnu křičet a házet sebou, jak jen to jde. Druhou rukou mi zakryje ústa a zesílí stisk.
"Nemá cenu křičet, nikdo tu není," a zvrátí mi hlavu dozadu tak, aby mě mohl líbat na krku.
Je mi špatně, chce se mi zvracet a po tvářích mi tečou slzy.
Bojím se, nechci, aby mi to dělal...
Nechci, aby se to zase stalo...
Povalí mě na lavici a chce mě políbit, odvracím hlavu a rukama se ho snažím dostrčit. Nejde to, je moc silný... Chytne mi ruce nad hlavou, abych se nemohl bránit.
Dá si je do jedné ruky a cítím, jak druhou zajel pod tričko...
Rozvzlykám se ještě víc, pokud je to ještě vůbec možný.
"Prosím, pusť mě! Nech mě!" zkouším to, i když tuším, že kladné odpovědi se nedočkám.
"Ani nápad, teď si to chci užít. Copak jsi zapoměl, že tenkrát jsem nechal užít si ostatní? Teď je řada na mě..."
Tričko mám vyhrnuté až skoro u krku a teď začal rozepínat můj pásek a následně i poklopec. Jeho rty mi začnou bloudit po hrudi..
Po tomhle se snažím dostat pryč ještě víc, ale nemám šanci...
Bojím se!!!
Shine, prosím...přijď si pro mě!!!
Najednou za mě zmizí ta tíha a já mám volné ruce...
Shin
Koukám, jak moje zlatíčko někam odchází s tím dobytkem. Naznačí mi, že se jde napít, tak jen kývnu, že rozumím a opět začnu sledovat svoje soupeře. Po očku však vyhlížím štěňátko. Přede mnou už jsou jen dva soutěžící a já začínám být lehce nervózní z toho, když nevidím, že by se Midori vracel. Pak ve mně hrkne. Vidím Jira, jak se vrací zpět na místo a Midori nikde. Mám jít skákat, ale mám hodně špatný pocit. Nechám skok skokem a rozeběhnu se k tomu hajzlovi, ten když mě zmerčí, pokusí se utéct, ale ne nadarmo chodím do sportovní sekce a během chvilky jsem u něj a za tričko si ho vytáhnu k obličeji. Ve tváři má vyděšený výraz.
"Ty hajzle, kde je Midori?" zavrčím mu nepřátelsky do obličeje. Zachvěl se strachem, ale na chvilku se mu na tváři objevil hodně škodolibý úšklebek.
"Je u nás ve třídě, někdo ho chtěl vidět."
Tohle je hodně divné, kdo by chtěl Midoriho vidět?
"Kdo?"
"Můj bratranec...Aku..." odpoví a jeho tvář se zkřiví ještě víc.
Aku? To jsme už někde slyšel...ale kde...
Chvilku přemejšlím, nepouštíc Jira a pak mi to dojde...
Zblednu strachy a podívám se na Jira takový pohledem, že zbledne i on. Usměju se na něj a postavím ho zpět na nohy, poplácám ho po tváři a pak se napřáhnu a vrazím mu takovou ránu do držky, že kus ode mě odlétne.
"Co se děje?" přiběhnou Sasaru a Garu.
"Nemám čas to vysvětlovat, ale hlavně ho pořádně zpacifikujte a až budete spokojení tak ho můžete pustit," s tím se rozeběhnu do školy a zamířím rovnou do nejvyššího patra.
Schody beru snad po třech a netrvá dlouho a už se řítím po chodbě v posledním patře. Slyším nějaký křik a pláč a já ani nechci myslet na to, co se tam děje...
Jsem už u dveří do jeho třídy a chci otevřít, ale nejde to, Midori šíleně pláče a je jsem nasraný na maximum. Naštěstí ten hajzl nechal klíč zámku, otočím jím a otevřu dveře. Z toho, co vidím, mám rudo před očima a chce se mi vraždit. Přiběhnu k lavici, na které leží moje štěňátko a ten bastard na něm. Chytnu ho za límec košile a vší silou s ním mrštím na druhou stranu od Midoriho.
"Shine..." vzlykne miláček a já ho hned obejmu.
"Už jsem tady, nic se ti nestane," hladím ho po zádech, abych ho aspoň trochu uklidnil. Opírá se o mou hruď a křečovitě mi svírá tričko. Kouknu se na toho bastarda, jak se pomalu zvedá ze země.
"Počkej chvilku zlatíčko, hned se vrátím," chci někomu rozbít ciferník.
"Nechoď," zastaví mě Midori a ještě víc sevře ruce, abych nemohl odejít.
"Neboj se, budu pořád tady, jen si něco zařídím, věříš mi?" Midori ke mně vzhlédne uplakanýma kukadlama a je na něm vidět, že váhá, ale nakonec mě pustí. Pohladím ho po tvářích a utřu cestičky od slz, pak se otočím k tomu odpadu. Dojdu k němu, už se napřahuje k ráně, ale včas mi uhnu. Slyším jen, jak Midori vykřikl strachem.
"Takže ty seš ten hajzl, co ublížil Midorimu? Tak ti něco řeknu..." napřáhnu se je dnu mu vrazím, "Tehdy si možná unikl, ale teď," ani se nestačí zvednout ze země a už ho táhnu nahoru, abych do další ranou opět na tu podlahu poslal, "Ale teď máš co dočinění se mnou...," kopnu ho do břicha, "A budeš si přát, aby ses tu nikdy neukázal..."
Mlátím ho hlava ne hlava, ani se nijak nebrání. Nevím, jestli je to šokem nebo, že se prostě prát neumí...
"Shine!" zařve moje zlatíčko. Přestanu toho grázla mlátit a vzhlédnu k němu.
"Už ho nechej Shine, vždyť ho s takovou zabiješ," už je upravený a jde pomalým krokem ke mně.
"Však si to zaslouží," napřáhnu se k další ráně.
"SHINE! Prosím ne, on za to nestojí," koukne na mě tím svým štěněčím pohledem a do očí se mu derou další slzičky.
Vstanu, zamířím k Midorimu a obejmu ho. On kolem mě taky obtočí ruce.
"Promiň, půjdem domů, dobře?"
Midori kývne a já ho chytnu za ruku a táhnu ho k šatnám, kde se převléknu, vezmu si věci a zamíříme ke mě domů.
Domů dojdeme neobvykle rychle. Zuju se a Midori udělá to samé, jen o poznání pomaleji. Vezmu ho do náruče a položím na gauč v obýváku. Zmizím v kuchyni a postavím nám na čaj a odněkud ze skříně vyštrachám čokoládu. Nikdy jsem tu podobné věci neměl, ale od té doby, co jsem s Midorim a já vím, že miluje sladké, mám takové věci v zásobě. Zaliju oba čaje a zamířím zpět do obýváku. Midori sedí stále na místě a myslím, že se ani nepohnul. Lehce se třese a kouká před sebe. Postavím hrnečky na stůl a dojdu do pokoje pro deku. Přikryju ho a přitáhnu si ho do náruče. Vezmu čokoládu, rozbalím ji a kousek ulomím a dám ho Midorimu do pusy. Začne ho pomalu cumlat a obličej se mu začne pomalu uvolňovat.
Zesílím objetí a políbím ho do vlasů.
"Omlouvám se," špitne Midori.
"Proč? A za co?" nějak nechápu, za co se teď omlouvá.
"Za to, že jsem ti nevěřil ohledně Jira," zase začne plakat.
Vysadím si ho na klín a hladím ho po zádech, je to ale hlupáček, omlouvat kvůli něčemu takovému.
"Nemáš důvod se omlouvat. Jsem rád, že jsem to stihl včas a že se ti nic nestalo," za bradu ho donutím se na mě podívat a začnu mu pomalu uždibovat rtíky. Nějakou dobu to trvá, ale pak se přidá.
"Budu pořád u tebe a chránit tě, nic se ti nestane."
"Slibuješ?"
"Slibuju!" a opět ho políbím.
Midori si pak vezme ze stolu čaj a vypije ho během chvilky. Potom se mi stulí v náručí a začne pomalu oddechovat, až po chvilce usne. Usadím se o něco pohodlněji, upravím si Midoriho tak, aby mě netlačil, a netrvá dlouho a já usnu taky.
Midori
Probudím se na Shinovi, ani nevím, jak jsem usnul, ale cítím se mnohem líp. Opatrně vstanu, abych ho nevzbudil. Pohled mi padne na čokoládu na stole a tak si kousek ulomím. Venku už se začíná pomalu stmívat, a tak se rozhodnu napsat mámě, že dnes přespím u Shina. Snad mu to nebude vadit. Dívám se na Shina a hřeje mě u srdce, miluju ho...z celého srdce a dnes mu to řeknu a snad i dokážu... Při té představě zčervenám a tak zatřesu hlavou, abych z ní vyhnal tyto myšlenky.
Zalezu do sprchy a nechám na sebe téct příjemně teplou vodu. Usuším se ručníkem a pak si ho omotám kolem pasu a zamířím k Shinovi do pokoje, abych si půjčil něco na sebe. Vyberu si jedno triko, které mi svou délkou sahá skoro až ke kolenům. Vrátím se do koupelny pověsit ručník a potom jdu do kuchyně obhlídnout, co je v lednici a co bych mohl uvařit.
Koukám do otevřené ledničky a přemýšlím, co uvařit, když se kolem mě obtočí Shinovi paže.
"Kdopak mi to tu šmejdí v lednici a půjčuje si moje oblečení?" zavrní mi do ucha těsně před tím, než mě do něj kousne.
Zavřu ledničku a otočím se na něj, ještě je trochu rozespalý, ale toho dělá šíleně roztomilého.
"Vadím ti tu snad?" řeknu na oko ublíženě.
"Naopak, jsem rád, že tu jsi. Budeš tu přespávat?"
"Jop, už jsem psal mámě...Nevadí?"
"Vůbec!" a začne mě líbat.
Když se ode mě odlepí, nasměruju ho do koupelny, ať se osprchuje a já že zatím začnu dělat večeři. Souhlasí a za chvilku už slyším tekoucí vodu. Rozehřeju troubu a nachystám si kuřecí maso, které obalím v těstíčku, a začnu smažit. Když je trouba dostatečně rozehřátá, hodím do ní hranolky. To už je tu Shin a chce mi pomáhat. Tak mu přidělím opláchnutí a nakrájení zeleniny na salát. Neprotestuje a za chvilku máme hotovo a čekáme jen na hranolky.
"Výborné, pochutnal jsem si," pochválí mě po večeři Shin. Těší mě to, od té doby, co spolu chodíme, jsem ho odnaučil jíst ty polotovary z obchodů a naučil ho pár jednoduchých jídel a donutil ho chodit pravidelně nakupovat.
"To jsem rád!"
Shin začne sklízet nádobí a dá ho do umyvadla s tím, že se to umyje později.
"A co teď podniknem?" zeptá se a při tom si mě zálibně prohlíží. Zrudnu. Chytnu ho za ruku a táhnu do ložnice.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář