16.díl - 1/2
16. 8. 2020
Shin
Tolik mě to bolí, když vidím, jak se moje štěňátko trápí. A ještě víc je mi líto, že mi to nechce říct, že mi nevěří na tolik, aby se se mnou podělil o svou bolest. Chce odejít, ale já ho nemůžu nechat jít a tak ho obejmu kolem ramen a uvězním ho tak ve své náruči.
"Prosím věř mi! Prosím, řekni mi, co se ti stalo... Kdo ti ublížil tak, že nevěříš v něco tak krásného jako je láska...Řekni mi to všechno, ať se můžu vyvarovat chyb... Nechci ti nikdy ublížit..."
Cítím, jak se mi chvěje v náruči. Pustím ho a kousek od něj ustoupím. Myslím, že mi nic neřekne...
"Začalo to asi před rokem..." začne Midori zničeho nic vyprávět...
Midoriho minulost, cca před rokem
"Tak co Midori, nepřidáš se k našemu sportovnímu klubu? Chybí nám maskot," pokřikují na mě kluci.
"Odprejskněte kluci, je přece jasný, že Midori bude chodit s námi," brání mě holky, ale opravdu nechci chodit ani do jednoho z jejich kroužků jako je vaření, kurzu kosmetiky apod. Stačilo mi to jednou jako záskok...odcházel jsem zmalovaný jako velikonoční vajíčko.
"Nebudu chodit do žádného z vašich kroužků, už mám vybráno!" Všechno tohle dobírání jen proto, jak vypadám, ale nemůžu za to, že jsem malý a vypadám jako holka.
Všichni se na mě nechápavě podívají.
"Opravdu? A do jakého?" zeptá se mě jedna spolužačka.
"Do výtvarného..."
---
Dnes má být první hodina výtvarného kroužku, mám ji hned po vyučování a už se nemůžu dočkat. A tak, jakmile zazvoní, vystartuju jako střela a zamířím do ateliéru, který tu byl zbudován teprve tenhle rok a to jen kvůli nově otevřenému zájmovému kroužku.
Celkem se tu sejde asi dvacet studentů napříč všemi ročníky. Netrvá dlouho a příjde učitel, ale není sám, má doprovod...
Srdce mi vynechalo pár úderů. Tak krásný kluk. Už dlouho jsem tušil, že nebudu úplně normální a po střetnutí s NÍM se mi ti jen potvrdilo. Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled, ale teď jsem byl zasažen Amorovým šípem přímo do srdce.
"Vítám vás, drazí žáci, na první hodině. Já jsem Ichiro a budu vás mít na starost. Ale nebudu na to sám, tento mladík po mém boku mi bude pomáhat. Jmenuje se Aku Namaru a je studentem prvního ročníku na univerzitě, obor Klasická malba."
Takže Aku? Krásné jméno, stejně jako on. Vysoký, štíhlá postava, blonďaté vlasy a hnědé pronikavé oči. Kéž by si mě všímal i jinak než jen jako studenta...
Ubíhá týden po týdnu a já se ze všeho nejvíc těším na hodiny výtvarné výchovy. Na chvíle, kdy jo zase budu moct vidět a nenápadně jej sledovat. Všichni spolu vycházejí a Aku se k nám chová pěkně, nenuceně, teda rozhodně si na nic nehraje, i když je tu v podstatě v roli učitele. Proto ho maj všichni rádi. A co se týče výtvarného talentu, tak je opravdu dobrej.
---
"Netlač tolik, zatím kresli jen jemnou linkou, až si budeš plně jist tvarem, pak teprv přitlač a zvýrazni konturu. Asi tahle..." vezme do dlaně mou ruku a vede ji po papíře. Srdce se mi splašeně rozbušilo, jen ať si ničeho nevšimne, ale jsem vděčný za jeho péči, díky němu se lepším hodinu od hodiny.
"Chápu, děkuju."
"Není zač, jde ti to dobře," pochválí mě.
Jsem v sedmém nebi, sem tam dělám schválně chyby, jen aby mi přišel poradit a já si tak získal jeho pozornost.
---
"Midori, mohl bych tě o něco poprosit?" zastaví mě po skončení vyučování Aku.
"Co potřebuješ?" od prvního dne nám nabídl tykání, prý si připadal jako dědek, přitom je jen o pět let starší.
"Máme do školy úkol nakreslit portrét nebo akt a tak jsem se chtěl zeptat, jestli bys mi nechtěl stát modelem?"
"Eh? Já? Modelem? Neměl by sis spíš vybrat nějakou holku?"
Usměje se.
"Možná, ale tvoje rysy se mi líbí víc."
Cítím, jak rudnu, ale těší mě to a proto souhlasím.
"Děkuju, příští hodinu ti řeknu podrobnosti. Zatím ahoj."
---
"Vydrž Midori, nevrť se, už to skoro mám."
"Ale Aku, už tak sedím skoro tři hodiny. Jsme unavený, bolí mě zadek a mám hlad," nečekal jsem, že to bude taková dřina. Ale jsem rád, aspoň můžu trávit svůj čas s ním. Vypadá tak soustředěně, když maluje. Je úchvatné ho sledovat při práci. Chtěl bych, aby mě hladil a políbil...
"Midori? Vůbec mě neposloucháš, na co myslíš?"
Leknu se, tak jsem se zasnil, že jsem přestal dávat pozor.
"Nic," zalžu.
"A proč seš teda v tváři celý rudý?"
Sakra, byl jsem přistižen...
"Je mi horko," musím to nějak zakecat.
Aku odloží tužku a zamíří ke mě.
"Tak horko, jo?"
Sakra, asi jsem ho nepřesvědčil.
"Řekni ,Midori, na co jsi myslel? Že by snad na mě?"
"Eh?" jak to může vědět?
"Takže jsem se trefil, snad sis nemyslel, že to nepoznám. Moc dobře vím, jak mě pozoruješ."
Bože, chci se propadnout do země. Vstanu, popadnu věci a chci odejít. Ale Aku mi v tom zabrání, poněvadž si mě přitáhne do polibku.
Do polibku? Eh? Aku mě líbá? Mě?
Ale ten polibek je tak podmanivý a já po něm tak dlouho toužil, že se přidám a začnu mu polibek oplácet. Netrvá dlouho a je z toho malá válka jazyků o to, kdo bude mít převahu.
---
Už je to půl roku, co jsem začal s výtvarkou. Tři měsíce, co dělám Akuovi model a dva měsíce, co spolu chodíme. Ano slyšíte správně, chodíme spolu už celé dva měsíce. Chodíme do kina, na procházky, společně malujeme, prostě si užívám společnost milovaného člověka. Zatím se jen líbáme a mazlíme, ale vzhledem k tomu, že za týden máme dvouměsíční výročí, rozhodl jsem se, že je načase postoupit na další metu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář