Svět naší (zvrácené) fantazie

Pomalu se probouzím. Spalo se mi tak krásně, že se mi ani nechce vstávat. Najednou ucítím ve vlasech jemný dotek a já zbystřím. Rychle otevře oči a kouknu vedle sebe.

„Dobré ráno,“ pozdraví mě Raven, zatímco stahuje svou ruku k sobě. Usměju se. Úplně jsem zapomněl, že jsem včera odjel s ním, a nešel spát domů.

„Dobré,“ odpovím a hlasitě zívnu.

„Ještě bys spal?“

„To ne, to je jen rozespalost,“ odpovím s úsměvem, zatím co on se zvedá ze země. No jo, my se vlastně ani nedostali do postele, že by v tomhle byla ta příčina krásného spánku? Anebo je to tím, že jsem dnes nespal sám? Zatímco já rozjímám, Raven hledá po pokoji oblečení a obléká se.

„Můžu se osprchovat?“ zeptám se ještě stále na podlaze. Ležím na boku, hlavu si podpírám, z větší části jsem stále zachumlaný v dece a pozoruju Ravena, jak si zapíná košili.

„Proč bys nemohl?“

„Já nevím, jsem návštěva, tak se raději ptám,“ řeknu s úsměvem. Raven se na to usměje, přejde ke mně a klekne si.

„Můžeš, najdeš koupelnu?“

„Samozřejmě,“ prohlásím sebevědomě, i když si to nemyslím, ale aspoň budu mít příležitost prolézt jeho domeček, no domeček… ten zámek.

„Fajn, já jdu snídat, tak pak přijdi,“ věnuje mi polibek a už mizí v jedněch dveřích.

Já se posadím a přemejšlím, jestli má cenu se oblékat, ale nemá. Proto kolem sebe obtočím deku a jen v ní a bos se vydám na menší, ale důkladnou, obhlídku.

Po nějakých deseti minutách, co mi trvalo jen nakukovat do místností v přízemí, se konečně dostávám do patra. Tady si pamatuju, cestu do Ravenova pokoje, ale je tu ještě několik dveří a tak do nich nakouknu. Najdu ještě nějaké ložnice, knihovnu, potom nějaký pokoj s kulečníkem, šachovým stolem a dalšími věcmi na ukrácení dlouhé chvíli a pro rozptýlení přátel a návštěvy.

Vrátím se zpátky ke dveřím Ravenova pokoje, opatrně otevřu dveře, jako bych se bál, že na mě někdo vyskočí. To se nestane, přece jen Raven žije sám, aspoň co vím, a on samotný sedí dole v kuchyni a snídá. Po pokoji se už jen rozhlídnu a rovnou zamířím ke dveřím koupelny.

Rozhodnu se jen pro rychlou sprchu, kdyby tu byl Raven, tak by to bylo o něčem jiném a mohli bychom si dát i vanu ale takhle…

Moje rychlá sprcha nakonec zabrala nějakých dvacet minut. Přece jen proud teplé, ne-li horké vody, byl hodně příjemný a uvolňující. Natáhl jsem se po ručníku a do sucha se otřel, abych pak v koupelně našel čistý ručník. Jestli je Ravenův, tak doufám, že se nebude zlobit.

Bosky vycupitám ze zapařené koupelny a zamířím opět do jídelny, kde jsem už jednou byl. Raven seděl u stolu, popíjel kávu, ukusoval z nějakého pečiva, se zájmem četl nějaké noviny a do toho kouřil. Myslím, že mou maličkost ani nezaregistroval. Potichu jsem přešel k němu a pak jej zezadu objal a koukl přes rameno, co to čte. Nějakou ekonomickou rubriku, ničemu z toho nerozumím, teda ne že by mě to i zajímalo, ale jeho nejspíš ano.

„Osprchovaný?“ nejspíš jen řečnická otázka, ale i tak…

„Jop,“ odpovím vesele a sednu si vedle něj. Natáhnu se po jogurtu a k tomu si vezmu croissant. Takové dobroty nejím každý den.

„Najez se pořádně, dnes bude dlouhý den,“ pronese Raven jako by nic a aniž by se na mě podíval, stále hledí do těch novin.

„A co teda podnikneme,“ tou poznámkou vzbudí mou pozornost a začnu být značně zvědavý.

„To je tajemství,“ odpoví neutrálně a stále kouká do novin.

„No tááák!!! Ravene, řekni,“ nasadím prosebný tón

„Neřeknu,“ stojí na svém Raven.

„Prosím!“ a nasadím svůj dokonalý prosící pohled ztraceného štěněte. No bohužel se na mě nedívá a tak se to mine účinkem. Proto uraženě nafouknu pusu a opřu se o židli. Raven mě stále ukázkově ignoruje a tak se raději pustím opět do snídaně. A to jsem si myslel, že mi nikdo nikdy neodolá… No Raven bude očividně tvrdý oříšek.

Nasednu do Ravenova auta a čekám, než zamkne dům. On, jen co nasedne, nastartuje a na poslední chvíli otevřenou bránou, jede někam na okraj města. Raven zase řídí jako sebevrah, nebo bych raději měl říci jako vrah, protože v případě střetu s obrubníkem umřu i já.

„Zpomal, prosím,“ špitnu, zatímco se křečovitě držím madel a pozorně sleduji silnici před sebou.

„Pročpak?“ Ještě řekni, že se bojíš?“ zeptá se Raven pobaveně, ale i přesto pustí nohu z plynu a naše auto konečně jede bezpečnou rychlostí. Uvolním se, už se necítím tak nesvůj.

„S tebou by se bál každý,“ odvětím a konečně se na něj podívám. On kouká před sebe a zodpovědně sleduje cestu před sebou.

„To si nemyslím, ale pokud se teď cítím lépe,“ nechá větu nedokončenou a letmo se na mě podívá.

Neodpovím, jen se usměji a začnu opět sledovat cestu. Tentokráte ne ze strachu, ale ze zvědavosti. Abych alespoň s pomocí ukazatelů u silnice zjistil, kam to jedeme.

„To vážně chceš jít sem?!“ nevěřícně koukám na obrovskou budovu před sebou. Raven moji otázku zřejmě nijak nezaregistroval, protože pokračuje v chůzi. Anebo si to mám vyložit jako „ANO“? Stále hledím na tu budovu, kterou jsem doposud znal pouze ze stránek módních časopisů. Světové značky a ještě světovější ceny. Městská smetánka a každý, kdo ve městě něco znamená a má peníze, jezdí nakupovat právě sem. Já jsem tu nikdy nebyl a se svým platem bych se sem ani nikdy nedostal.

„Tatsu,“ zavolá na mě Raven, který u vchodu nejspíš zjistil, že mu chybí doprovod.

Možná jsem nahodil lehce trpitelský výraz, ale když ono to jinak nešlo. Pomalým krokem jsem se vydal za Ravenem a cestou ještě prohrábl a upravil svoje vlasy a doufal, že moje oblečení nebude moc „nevhodné“ a že mě ochranka pustí dovnitř. Když jsem se přiblížil k Ravenovi, ten mě rychle popadl za ruku a než jsem se nadál, byl jsem vtažen dovnitř.

Opět zůstanu stát na místě. Přede mnou se rozprostírá skleněné království. Čtyři parta s obchody soustředěnými do kruhu, v jehož středu je u stropu zavěšen velký křišťálový lustr, tvořený korálkovými šňůrami, které ve vás vyvolávaly dojem vodopádu. Celé to završí fontána zde v přízemí s menším posezením okolo.

„Zavři tu pusu, nebo ti tam něco vletí,“ šeptne mi do ucha Raven a chytí mě kolem pasu a táhne mě k jednomu ze čtyř skleněných výtahů.

„Ravene, pojďme pryč,“ zašeptám mu zpátky a snažím se dostat z jeho sevření. Mám pocit, že se na mě všichni dívají a tím mi dávají najevo, že sem nepatřím.

„Pročpak?“ nechápavě se na mě Raven podívá, zatímco čekáme na přivolaný výtah.

„Nepatřím sem,“ řeknu narovinu. Je na mě až moc vidět, že nejsem na stejné „úrovni“ jako všichni kolem.

„Ale prosím tě,“ odvětí prostě Raven a když konečně přijede výtah a my do něj nastoupíme, tak na znamení toho, že on žádný problém nevidí, mi věnuje dlouhý a vášnivý polibek.

Nejdříve si nejsem jistý, zda mu jej opětovat. Přece jen Raven bude nejspíš hodně bohatý, ne-li dokonce vlivný, a nechtěl bych jej dostat to řečí, či mu způsobit nějaké problémy. Ale vzhledem k tomu, že mě nepřestává vybízet ke spolupráci, se do jeho polibku nakonec zapojím.

Vyjedeme až do nejvyššího patra a Raven hned zamíří k nejbližšímu obchodu s nějakým značkovým oblečením. Bez řečí jej následuji, a když pak uvnitř uvidím ty ceny, málem to se mou šlahne a raději se ničeho nedotýkám.

To Raven se pohybuje jistě. Proplouvá mezi stojany s oblečením, sem tam se na něco podívá, a buď to to vrátí zpět na své místo, nebo si to nechá u sebe a takhle asi po deseti minutách se ke mně vracel s pěknou hromadou v náruči.

„Tak do kabinky a tohle všechno si zkus,“ vychrlí na mě a onu hromadu mi cpe do rukou, zatímco se mě snaží nasměrovat je kabinkám.

„Cože? To si to mám jako zkusit?

„A co bys s tím chtěl dělat? Jen se na to koukat?“ směje se mi Raven.

„A proč bych měl? Já nechci!“ protestuju v kabince, kam se mě snaží zavřít.

„Na nic jsem se neptal. Jeli jsme sem jen proto, abychom ti nakoupili nové věci,“ usmívá se Raven a baví se na můj účet.

„Ale já nic nechci,“ snažím se mu oponovat. Takový já nejsem. Nikdy jsem se nenechával vydržovat. Raven není moje první známost, která je řekněme více při penězích, ale nikdy jsem od žádného z mých milenců nic nechtěl. To jsem si už rovnou mohl vzít za ten sex peníze.

„Tatsu, nechci se s tebou hádat,“ zvýší Raven trochu hlas.

„Já se nehádám, a ani to nechci, ale já opravdu nechci nic koupit. Vadí mi to!“ začnu na něj důrazněji mluvit i já.

„Co ti na tom vadí?“ zeptá se se zájmem Raven.

„To je snad jedno, ne?! Prostě si to nepřeji!“

„Tohle neberu, všechno si vyzkoušej, ve všem se mi ukaž a pak vyberem, co ti bude slušet nejlépe,“ pokračuje dál v přesvědčování.

„Ale-,“ chci mu zase něco říct, ale nenechá mě.

„Žádné ale,“ utne mě a hluboce se mi podívá do očí.

„Tak teda jo, ale jen jedno triko a jedny kalhoty. Víc neberu,“ snažím se smlouvat a tím i vytěžit, co nejméně věcí.

„Dobře,“ povzdechne se nakonec Raven a zavře za sebou dveře kabinky. Já se podívám na tu hromadu a začnu pomalu kombinovat jednotlivé kusy oblečení. A pokaždé, když na sebe něco obleču, se ukáži Ravenovi.

Snad po hodině, konečně vyberem jednu bílou košili, k tomu dokonale padnoucí rifle a Raven ještě trval na saku, tak jsme koupili i jej. Bohužel moje představa, že tímhle moje utrpení končí, byla záhy velmi rychle zničena. Sjeli jsme jen o patro níž a tam už mě Raven táhl do naprostého království bot a všelijakých módních doplňků.

No nakonec jsme z toho krámku vyšli s jedněmi novými botami, kolem pasu jsem měl nový kožený pásek, v kapse se mi uvelebila značková peněženka a na závěr mi Raven ještě dal přes rameno jakousi tašku. Ani otevřít pusu na protest jsem nestačil. Ale ani tohle nebyl konec. Další patro a další obchod, nebo spíš přesněji řečeno kadeřnictví.

Raven trval na tom, že se mi musím. No mě se žádné stříhání nelíbilo, tak jsme se nakonec domluvili, jen na nějakém zastřižení konečků a nějaké vlasové péči. O těhlech věcech prostě nic nevím a nikdy jsem je nepoužíval. Nemusel jsem a ani jsem na takové zbytečnosti neměl peníze. I v kadeřnictví jsem poprvé.

No nakonec to nebylo tak špatné, bylo příjemné nechat někoho, ať o vás pečuje a stará se. Prostě jsem si pěkně seděl v křesle a nechal se obskakovat. Raven seděl v křesle a opět si něco četl. Sem tam zvedl zrak a zkontroloval, co se mnou zrovna provádějí, usmál se a zase pokračoval v četbě.

„Ravene, už dost!!! Jsem z toho unavený!“ mručím, zatímco sjíždíme do přízemí. Na tohle nejsem stavěný, nikdy jsem nebyl nakupující maniak, a když už jsem šel nakoupit, měl jsem to za půl hodinky hotové. Tohle je poprvé, co trávím nakupováním celé dopoledne.

„Ale jo, však už končíme,“ a s tím mě chytne za ruku a vede z výtahu směrem k východu.

„Ahojky Ravene,“ zavolá nějaký muž, jen o něco starší než Raven, a zamíří k nám, „Dlouho jsme se neviděli. Jak se máš? A kdopak je ten rozkošný klučík po tvém boku?“ s tím mě sjede od hlavy až k patě a na tváři má nechutný, mlsný výraz, ze kterého mi naskakuje husina na zádech a žaludek je jako na vodě.

„Zdravím Roberte, mám se dobře. Děkuju za optání,“ odpoví mu škrobeně Raven, „A tohle je Tatsu.“

„Dobrý den, těší mě,“ pozdravím slušně a podám mu ruku. On ji chytne a lehce si se mnou potřese.

„Takže tohle je teď tvoje nové zvířátko?“ nahne se k Ravenovi a významně u toho zamrká, „Je aspoň poslušný?“ a na tváři se mu rozlije doslova úchylný výraz.

Nějak nevím jak reagovat, je mi jasné, že nejsem první Ravenův milenec, ale je mi značně nepříjemné, když se o mě baví, navíc takovýmto způsobem, a já to slyším.

„Myslím, že ti to může být jedno, s kým se stýkám,“ odpoví mu ostře Raven.

„Ale no tak, Ravene, co tak chladně. Není to tak dávno, co mou i tvou postelí prošli ti samí zajíčci,“ a usměje se při tom na mě, „Co kdybychom si přátelsky vypomohli i tentokrát?“

„Máš smůlu, už máme něco na programu.“

„To vidím,“ a opět mě sjede pohledem, „Nové oblečení… Doplňky… Zajíček ví, jak na to, aby si jej druzí vydržovali. Ale já bych ti mohl dát ještě víc než on…“

Tohle už poslouchat nehodlám. Já věděl, že tenhle nákup bude jedna velká chyba. Vysmýknu se Ravenovi a rozeběhnu se pryč. Nikdy jsem po nikom nic nechtěl… Nikdy… Ani teď jsem nic nechtěl, ale on si nedal říct… Přece nejsem žádná kurva! Ne?