Svět naší (zvrácené) fantazie

Už je to týden, co jsem se vyspal s jedním naším zákazníkem, který se mi už dlouho líbil a týden, co řekl, že se večer zastaví a pak po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Samozřejmě, že mi to bylo líto, ale na druhou stranu jsem se smířil s tím, že to opravdu bylo jen na jednu noc a nemá cenu se trápit, když jsme si vlastně nic neslíbili.

Odložím do police vyleštěnou sklenici a hned sáhnu po další. A tak to opakuju pořád dokola, dokud ten zástup skla po mé pravé ruce nezmizí a polička přede mnou se neprohýbá pod tíhou naleštěného skla.

Zrovna dnes mě to enormně nebaví. Přes obědy to ještě šlo, to byl celkem fofr a člověk neměl čas myslet na krásného černovlasého muže, musel běhat od jednoho stolu ke druhému a věnovat se zákazníkům. Teď už je večer a je to tu poloprázdné, ne-li prázdné. Veškeré osazenstvo sedí na baru a tak ani není potřeba chodit po place.

Zrovna utírám desku stolu, kde byli ony umyté sklenice a stojím záda k baru, však lidí je málo a kolega to zvládne a když to udělám teď, tak budeme mít méně práce a odejdeme dřív.

„Nejlepší whisky, co tu máte,“ uslyším za sebou a stuhnu. Tenhle hlas bych poznal kdykoliv a kdekoliv. Tak dlouho jsem čekal, až ho zase uslyším, ale nějak nemám odvahu se otočit. Co když se mi to jen zdálo? Opatrně zvednu svůj zrak a zadívám se na zrcadlovou stěnu, která je za policemi.

Sedí tam… Můj černovlasý pan Dokonalý… Lehce se usmívá, v ruce mezi prsty drží cigaretu a sjíždí mě pohledem od hlavy až k patám. Doslova ten jeho pohled cítím a po zádech mi z něj přeběhne husina.

Natáhnu se do police nad sebou a vezmi jednu sklenici a až poté se otočím k němu. Sklenku položím před něj a naliju mu tu stejnou whisky jako posledně.

„Prosím, pane,“ snažím se předstírat, že se mnou jeho přítomnost nic nedělá i přesto, že mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, košile nepříjemně škrtí a v místnosti je najednou neuvěřitelné horko. Nevím, jestli moje tělo na něj reaguje kvůli vzteku za to, že se tu tak dlouho neukázal anebo radostí, že se konečně ukázal, a já ho můžu opět vidět. Nejraději bych na něj hned skočil a nechal se od něj zlíbat a i spoustu dalších věcí bych mu dovolil, ale na druhou stranu nechci vypadat jako někdo, kdo čekal jen na to, až se tu objeví. Nebudeme mu přece zvyšovat jeho ego nějakým svým pubertálním chováním.

„Ale co tak chladně,“ zamrká na mě a lehce upije ze své skleničky.

„Nevím, o čem mluvíte,“ stále se snažím udržet si vztah číšníka a jeho zákazníka, ale vzhledem k tomu, že už jednou jsem mu skončil v posteli, je tohle opravdu chabá snaha a myslím, že on to ví taky moc dobře.

„Myslím, že víš,“ s tím ke mně natáhne ruku a chytí mě za kravatu, aby si mohl přitáhnout můj obličej blíž k sobě. Už jsem myslel, že mě políbí, tady… přede všemi, ale pravděpodobně i on si byl vědom potíží, které by mi to přineslo.

„Počkám na tebe a ten polibek si vyberu později,“ s tím mě pustí, kopne do sebe zbytek pití a na desce baru mi nechá peníze s dosti velkým dýškem.

Chvilku mi trvá, než se dostanu zpátky do reality a dojde mi význam toho, co mi právě řekl. Počká na mě? Chce po mě polibek? A to si myslím, že mu ho dám jen tak?

Ne, že bych mu už nedal i jiný věci, ale co si myslí? Že si sem nakráčí a já hned na to padnu k nohám anebo rovnou do postele? Áchhhh… To by se mi líbilo… Sakra! Vzpamatuj se Tatsu!

Zatřepu hlavou ve snaze vyštrachat ven moje myšlenky i Ravena. Beztak zas kecal, bude to stejné jako před týdnem. Nakonec nikdo venku nebude. S podobnými myšlenkami se mi ho podaří vystrčit až na samý okraj mých myšlenek a já se opět plně věnuju své práci v poloprázdném lokále…

„Co tu děláš?“ ukazuju na to individum, pohodlně se opírající o své drahé fáro a kouřící další cigaretu.

„No, co by, říkal jsem, že budu čekat,“ odhodí cigaretu, chňapne po mě a než stačím cokoliv říct, jeho jazyk mi dělá revizi krčních mandlí.

Nemůžu dýchat a mám pocit, že se za chvilku udusím, ale Ravenovi tohle očividně nevadí, proto jej kousnu do jazyka. Ten bolestně zaskučí a hned mě pustí ze svého sevření.

„Ploš? Ža čo?“ zahuhňá, přikrývajíc si rukou pusu, a hodí na mě ublíženým pohledem, jako by byl dítě, kterému jsem zrovna zabavil oblíbenou hračku.

„Protože nejsem na ORL a na doktory si hrát nechci, protože to jediné by mě čekalo, potom, jak si mě drtil a nedovolil nadechnout! Jsem byl zralý tak akorát na resuscitaci,“ s ublíženým výrazem mu vysvětluju svou situaci, ale v duchu se bavím.

„Já bych ti rád dělal dýchání z úst do úst,“ to se vzchopil celkem rychle a už se po mě sápe.

„No to věřím, ale nic nebude,“ a dám mu pohlavek. Další ublížený pohled, ale už si nic nedovoluje.

A pak nastane taková ta trapná chvilka, kdy nikdo nic neříká. Já sám nevím, co dělat. Ještě si s ním povídat, nebo mi mlčením naznačuje, že už je čas, abych zase šel? Koutkem oka se po něm podívám. Kouká před sebe a zapaluje si další cigaretu. Opravdu by to měl omezit. Otočím se a vydám se domů.

„Nechceš ke mně?“ zastavím se a přemýšlím.