Jdi na obsah Jdi na menu
 


33. díl

1. 8. 2018

Dívám se kolem sebe a povzdechnu si. Tohle nezabalím ani za týden. Nechápu, kde jsem k tolika věcem přišel. Ne nadarmo se říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat.

Zavřu další krabici a sednu si na postel. Nečekal jsem, že odsud odejdu. Aspoň ne takhle a v tak blízké době.

 

 

Chci, aby ses ke mně přestěhoval.“
Nechápavě koukám na Ravena. Řekla právě to, co si myslím? Stěhovat? Já? A k němu? NE! Určitě jsem se musel přeslechnout.
„Cože?“
„Říkám, že chci, aby ses ke mně přestěhoval. A jak tak na tebe koukám… Vypadá to, že jsem tě tím zaskočil…“
„To si piš, že jsi mě zaskočil!“ skočím mu do řeči.
„Nepřerušuj,“ utne mě Raven s úsměvem, „Opravdu jsem nad tím přemýšlel.  O nás dvou, jak zařídit, aby to fungovalo… A po hádce u doktora, jsem došel k názoru, že tohle je nejlepší řešení. Jen takhle se budu moct a vás postarat.“

 

 

Musím se smát. Ten hrdý Raven, který se nás nejdříve zřekl, teď chce a s námi bydlet, jako normální rodina.

Opět si povzdechnu. Neměl bych tu tak sedět, když tak koukám na věci kolem. Balím si jen osobní věci, nábytek tu nechám, ale i tak toho mám nějak moc. Především oblečení.

Odsunu plnou krabici bokem a nachystám si další prázdnou. Zamířím ke své malé knihovničce, že zabalím těch pár knih, co tu mám. Najednou se bytem rozezvučí zvonek. Zamířím ke dveřím a otevřu.

„Ravene? Co tu děláš?“ kouknu na hodiny. „Je teprve poledne. Neměl jsi přijet až v pět? Nebo sis to snad rozmyslel a přišel jsi mi říct, ať si zase vybalím?“ řeknu laškovně, i když v nitru se cítím trochu nejistě.

„Ale, prosím tě,“ vlepí mi Raven pusu na uvítanou a už se cpe do bytu. „Přišel jsem ti pomoct. Vím, říkal jsi, že to zvládneš a že mou pomoc nepotřebuješ. Ale jednak to bude rychleji a zadruhé, a to je hlavní, chci dohlídnout, aby ses zbytečně nenamáhal.“

Normálně bych se asi začal hádat. Zase dělá věci po svém. Ale starost o mě a malé mu nemůžu vyčítat. Takže spolknu, co mám na jazyku, a zavřu za ním dveře.

„Tak co je ještě potřeba zabalit?“ má ruce v bok a rozhlíží se po tom chaosu kolem.

„Nějaké knihy, zbytek oblečení, pár kusů nádobí a nějaké maličkosti.“

„Okey, tak já se vrhnu na ty knihy a oblečení. Ty si vezmi na starost ty maličkost. Nádobí tu necháme. Doma mám všechno potřebné, tak se s tím nebudeme tahat. Pokud s tím teda nemáš problém?“

„Ne, v pořádku. Zabalím jen pár kousků, ale zbytek tu klidně může zůstat.“

Na to Raven jen kývne a zamíří ke mně do pokoje. Já si vezmu jinou prázdnou krabici a začnu do ní dávat nejrůznější drobnosti, které mi přijdou pod ruku a jsou pro mě důležité.

 

Balíme už nějaké dvě hodiny, kdy z ničeho nic se kolem mého pasu obmotají dvě paže. Otočím hlavu zrovna ve chvíli, kdy si Raven položí hlavu na mé rameno.

„Už hotovo?“ ale odpovědí je mi jen záporné kroucení hlavou. „Tak copak?“

„Jak jsi zvládl nakřečkovat tolik věcí,“ zasměju se tomu a vlepím mu pusu na tvář.

„To nevím, ale pojďme pokračovat,“ chci se mi vymanit z náruče, ale on mě sevře ještě víc.

„Potřebuju pauzu. Načerpat energii.“

„Dobře, chceš si sednout? A třeba i něco pojíst, určitě najdu ještě něco, co bych mohl uvařit?“ Ale Raven mi jen něco zahuhlá do ramene a za hned na to cítím jeho rty na krku. A i jeho ruce nějak podezdřele zamířily pod moje triko.

„Ravene? Nechtěl sis odpočinout?“ snažím se bojovat s jeho nenechavýma rukama.

„Však odpočívám,“ žužle mi ucho. Potom se vrátí opět na můj krk a já začínám mít husí kůži po celém těle.

Raven začíná být jediná věc, na kterou jsem schopen se soustředit. Především jeho horké rty, které mi na krku nechávají vlhkou stopu a červené značky, a ruce něžně hladící moje bříško a hruď.

„Ravene~,“ vzdechnu a musím se hodně přemáhat, aby se mi nepodlomila kolena.

„Mmm~,“ on na to jen zavrní a cítím, jak pomalu přesouvá svou ruku směrem dolů. Pokud to bude pokračovat…

„Musíme to dobalit,“ tahám jeho ruku z kalhot. Dokonce se mi podaří vymanit se z jeho objetí. Otočím se čelem k němu a poodstoupím do bezpečné vzdálenosti od něj a jeho nenechavých rukou. Raven vykouzlí dokonalý výraz ublíženého a smutného štěněte.

„Ale Tatsu~,“ zkouší po mě opět hňápnout. Podaří se mu to.

„Žádný ‚ale‘! Musíme to dodělat!“ snažím se mu domluvit. Raven na to nedbá a vrhne se na moje rty- Takhle vášnivě mě už dlouho nepolíbil. Málem bych na jeho hru přistoupil, ale trocha zdravého rozumu mi ještě zbylo a opět se mi podaří odtáhnout.

„Ravene ne!“ a Raven na moje druhé odmítnutí odpoví jen roztomilým našpulením rtů.

„Nejdříve práce, až potom zábava.“ Tento příslib očividně na něj zapůsobil, protože ihned mě pustil a vrátil se zpátky ke mně do pokoje. Musím se jeho chování smát. Opravdu jak malé dítě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bič a med

(katka, 11. 8. 2018 16:41)

chudák Raven , snad se dočká sladké odměny

chm, chm, chm

(Miu, 2. 8. 2018 21:06)

Čekala jsem, že se Raven urazí, ale asi se opravdu začíná měnit. (Zatím vůči němu nejsem až tak důvěřivá.) Počítám s tím, že se bude ještě cukat, ale je hezký, že se začíná o ty dva starat :)

...

(Hatachi, 1. 8. 2018 16:27)

Je skvělé vidět, jak se Raven mění. Jak mu začalo záležet na Tatsuovi a jejich miminku. A věřím, že pro Tatsua je tahle pomoc a podpora k nezaplacení. Snad mu to vydrží...
Těšim se tedy na další díl. Děkuju...

PS: Jinak k těm komentářům...jsem magor, já vím. Ale bohužel se to nedá léčit. Ale po strašně dlouhé době jsem se vrátila k sérii Bar Passion a nedošlo mi (spíš jsem zcela zapomněla), že když jsem to četla poprvé, tak jsem dala jeden hromadný komentář pod poslední díl série. Takže teď, po dalším čtení, jsem dávala komentář pod každou kapitolu. A určitě si dovedeš představit, jaké bylo moje překvapení, když jsem znovu okomentovala poslední díl a tam byly dva komentáře ode mě nad sebou. Polepším se, slibuju...