Svět naší (zvrácené) fantazie

Normálně bych obcházel stoly s naprosto dokonale naučeným úsměvem, ale dnes to jde samo. Prostě mi ten úsměv nejde odmontovat z obličeje. Kolega si mě taky kvůli tomu pořád dobírá. Zezačátku jsem se snažil bránit a odrazovat jeho „útoky“, ale zjistil jsem, že tím ho bavím ještě víc a tak jsem teď nasadil techniku ignorování a to se setkává s pozitivními odezvami. Nebo spíš neodezvami. Konečně mi dal totiž pokoj, sice sem tam vrhne „nenávistný“ pohled, ale mě je to jedno. Už mi to jeho otravování lezlo krkem. Mám důležitější věci na práci.

Třeba si představovat Ravenovo nahé tělo, jeho výraz ve tváři při orgasmu. Jeho nenechavé ruce, které bloudí po mém těle, a rty a polibky, jež mě rozpalovaly, při nichž moje tělo hořelo, a přitom jsem na zádech cítil ledový dech vzrušení.

„Pracuj a neslintej!“ nakopne mě do kotníku kdosi. To mě probudí a mě padne pohled na tetelícího se kolegu. Zavrčím a jemu se úsměv ještě rozšíří, je mi jasný, že má radost, že se mu povedlo mě opět nachytat při „slabé“ chvilce. Zavrčím nad svým vlastním chováním, nasadím svou profesionální masku, ale přiblblý úsměv mi z tváře nezmizí celý den.

Už je skoro deset večer a on se tu ještě neobjevil. S přibývajícími minutami se i vytrácí pozitivní výraz ve tváři. Tak nějak jsem myslel, že když se sám zeptal, zda může přijít, tak že skutečně přijde. Možná… Možná mu šlo je o to se mě rychle zbavit, bez jakýkoliv závazků, ale to nemusel. Sám jsem se chtěl ráno odplížit, tak mu to mohlo dojít, že nic trvalého nečekám.

Vyženeme poslední zákazníky a dáváme se do úklidu. Utírám stoly, vytírám podlahu, poté leštím umyté sklenice. Vyklepnout a umýt popelníky. Vynést odpadky, a když je vše hotovo, zalést do šatny a tam se převléknout a směr domů.

Myslel jsem na Ravena a moje poslední možnost je, že vyjdu ven a on tam bude stát opřený o auto, kouřit cigaretu a čekat na mě. S očekáváním vyjdu z baru společně s kolegou, zamčeme a zamíříme na hlavní ulici. Nic, ani jedno auto tu není.

„Tatsu!“ zakřičí ještě kolega, a to jsem si myslel, že jsem se už každý rozešel na jinou stranu města. Líně se za ním otočím. „Copak?“

„Tak mě napadlo, nechtěl bys ke mně?“ vím jasně, o co mu jde. Kdysi jsme si nezávazně užili, a jindy bych asi bez okolků souhlasil, ale dnes ne. Je možné, že jediná noc strávená s Ravenem, na mě působí tolik, že už nechci být s nikým jiným? Pokud to tak je, tak je to pěkně v prdeli, protože Raven o pokračování asi nemám zájem.

„Ne, díky, jsem unavený a ani nemám zájem. Měj se,“ mávnu rukou a mám se k odchodu, když se kolem mého pasu obtočí dvě paže.

„Ale no tak Tatsu, nenechej se přemlouvat. Užijeme si to, nemysli na toho zákazníka. Já vím, co máš rád,“ šeptá mi kolega do ucha a jednou rukou zamíří k mému rozkroku. „Už dlouho jsem nikoho neměl a tvoje prdelka je nejlepší, kterou jsem kdy měl,“ pokračuje v šeptání těhlech nechutností a já cítím na svém zadku něco tvrdého. Chvilku si dokonce hraju s myšlenkou, že půjdu, ale nakonec mě z toho opět odradí Ravenova tvář a já kolegovi jednoduše dupnu na nohu. Ten zakřičí a za účele mnout si bolavou nohu mě pustí ze svého sevření.

„Prooooč?“ zeptá se skoro plačtivě, a skáče na jedné noze.

„Řekl jsem, že nemám zájem. Mám našukáno z minulé noci a nejsem na tom tak špatně, abych dnes šel s tebou,“ řeknu s úsměvem a opět se rozejdu směrem domů.

Nijak nespěchám, mám rád procházky nočním městem a doma mě stejně nikdo nečeká, kvůli komu bych si musel pospíšit s příchodem. Možná si pořídím kočku? Nebo psa? Prostě někoho, kdo by na mě doma čekal… Psa ne, ten se musí venčit a na to nemám čas. Tak tu kočku? Ne, ta fůra chlupů… A rybičky nechci, stejně se s nimi nepomazlím, tak to už nemusím mít vůbec nic.

Odemknu barák, vyjdu do svého patra a zmizím ve svém malém a prázdném bytě. Rozhodnu se nejdříve pro sprchu a tak rovnou zamířím do koupelny. Vysleču se, oblečení položím na malou pračku a vlezu do sprchového koutu. Raven měl teda větší. Ale tady být větší, tak se v té koupelně už ani neotočím, takhle se neotočím jen ve sprše. Velmi rychle se osprchnu, umyju i vlasy a jen s ručníkem se vydám do pokoje, kde se obleču do trenek a tričko, což je moje pyžamo.

Ještě si v kuchyni uvařím lehkou pozdní večeři, kterou mi v tomhle případě supluje instantní polévka. Nic světoborného, ale hlad to zažene a je to rychlé. A vzhledem k tomu, že zítra mám volno, vytáhnu z lednice ještě jednu plechovku piva a pohodlně se usádlím na pohovce a pustím si televizi. Nejdříve jedou zprávy a potom nějaká talkshow… Ale jsem tak unavený, že ani nestihnu otevřít pivo, a už se nechám unášet klidným spánkem, tak hlubokém, že ani puštěná televize, mě nijak neruší.

Ráno se zbudím poměrně brzy a navíc celý rozlámaný. Spát na pohovce asi nebyl nejlepší nápad. Neohrabaně si sednu a protáhnu si ztuhlá záda, kde několikrát zapraská. Kouknu na hodiny, je deset dopoledne. To je ještě brzo, přemýšlím, že bych si šel ještě lehnout do postele, ale nakonec se zvednu a zamířím do kuchyně dát si kávu a posnídat.

S tím jsem za 15minut hotov a tak se rozhodnu jít ven a nakoupit, stejně tu toho moc nemám. Před odchodem si ještě vyčistím zuby, zběžně pročísnu vlasy a pak jen v bílém triku, džínách a teniskách vyrazím ven. Dnes je krásně, tak to i spojím s další příjemnou procházkou. Do obchodu to mám jen nějakých patnáct minut, ale dnes jsem se rozhodl jít delší cestou přes nedaleký parčík a tak mi ta cesta zabere trojnásobně víc času.

V obchodě si vezmu vozíček a dám se do prozkoumávání regálů. Vezmu nějaké ovoce, zeleninu, rýži. Rozhodnu se si koupit po dlouhé době i kus masa, které je drahé. Ještě nějakou sladkost a můžu zamířit k pokladně. Dám pokladní kreditku a celou platbu potvrdím otiskem. Všechno se mi to vejde do dvou menších tašek, takže se ani nestrhám. Ne, že bych byl nějaká chudinka, ale hora svalů taky nejsem. Ale i přesto to opět vezmu parkem.

Na chvilku si sednu na lavičku a začnu pozorovat dění kolem sebe. Malé děti si hrajou na hřišti, pod bedlivým dohledem svých matek, které drbají a plkají v hloučku jako slepice. Sem tam někdo projde nebo proběhne se psíkem, ale jinak je tu celkem klid. Na to, jak je krásně, je tu opravdu málo lidí.

Začnu vzpomínat na svoje dětství, i když toho není moc… Nic z toho, co se stalo do mých desíti let, si nepamatuju. Táta říkal, že je způsobeno zraněním hlavy, které jsem v tom roku utrpěl, a došlo ke ztrátě vzpomínek. Tehdy mi to bylo líto. Nepoznat vlastního tátu, máma prý umřela, když jsem byl hodně malý. Nevědět, jak a kdy jsem se naučil na kole. Co mám rád a co naopak ne. Ale teď mi to už tolik nevadí. Táta se mi hodně věnoval a snažil se mi se vším pomoct a za to jsem mu vděčný, a i když jsme se poslední dobu moc nevídali a v některých věcech neshodovali, mám jej rád. Možná, až budu mít delší volno, bych jej mohl jet navštívit…

Zatřepu hlavou, zastavím tok sentimentálních myšlenek a zvednu se k odchodu. Nasadím svižnější tempo a brzo za sebou zavírám dveře svého bytu. Rychle se vyzuju a s taškama se vydám do kuchyně, abych je rovnou vybalil. Jediné, co neschovám, je čokoládová tyčinka, kterou zbaštím hned.

Rozhodnu se, že volno využiji k úklidu, věčně jsem to odsouval a už je to asi potřeba. Ne, že by tu bylo špinavo nebo tak nějak, spíš takový ten všední nepořádek, který se časem nahromadí a tak je jen potřeba znovu uložit věci na jejich místa. Ještě k tomu vysaju, vytřu a vyperu si špinavé prádlo.

Když s tím skončím, tak je čas pozdního oběda a tak se dám do vaření. Uvařím si zeleninové rizoto a udělám toho zas hodně, abych zas další tři dny musel vařit a mohl jen ohřívat v mikrovlnce. Po jídle rozvěsím vyprané prádlo všude po bytě a rozhodnu se pro odpoledního šlofíka. Pustím si potichu vážnou hudbu a lehnu si na postel. Chvilku si užívám uklidňujících tónů houslí a klavíru, dokud mě spánek nepřemůže a já usnu. Ale i ve spánku vnímám onu hudbu a pro mě to pak mívá blahodárné účinky…

Vzbudím se až pozdě odpoledne, vypnu hudbu a v kuchyni vypiju dvě plné sklenice vody, jak mi vyschlo v krku. Teď je další věc… Co dnes ještě budu dělat? Mohl bych si jít vyrazit někam ven, ale nějak na to není ta správná nálada a vzhledem k tomu, že zítra jdu opět do práce, tak bych se stejně nemohl pořádně odvázat. Rozhodnu se teda pro pokojný, až skoro staromládenecky, strávený večer.

Zapnu televizi, ale jen jako kulisu a natáhnu se pro knihu, kterou jsem si celkem dávno koupil, a ještě na ni neměl čas. Začtu se do ní, je napínavá a mě je líto, že jsem si na její přečtení našel čas až teď. Ale lepší pozdě než nikdy. Nakonec mě děj pohltí tak, že ji musím celou dočíst a skončím celkem pozdě v noci, ale naštěstí ne v nekřesťanskou hodinu. To je tak akorát na to, abych si vyčistil zuby a šel spát. A jak soudím, tak udělám a já do půl hodiny ležím v posteli a spokojeně oddechuju.