Svět naší (zvrácené) fantazie

„Opravdu budeš v pořádku? Nemám tu ještě zůstat?“

„Neboj se, tati, budu v pořádku,“ odpovím snad už po sté na jeho otázku. Co jsme odešli z nemocnice, neptá se mě na nic jiného.

„Ale kdyby se cokoliv stalo, dáš mi vědět, že jo?“

„To víš, že dám,“ snad ho to trochu uklidní.

„Dobře, ale víš, že bych tu klidně ještě zůstal,“ nedá si pokoj. Usměju se a obejmu ho.

„Já vím, a děkuju, ale musíš pomalu vyrazit, ať ti neujede vlak.“

„Jo, já vím,“ protočí oči a vyvlékne se z mého objetí, „Tak já už půjdu, ale kdyby cokoliv-“

„Dám ti vědět,“ dopoví m za něj. Táta se usměje, ještě jedno objetí a už odchází pryč. Já čekám než mi zmizí z očí a pak za sebou zavřu dveře.

„Ufff, tak to bychom měli,“ odrazím se ode dveří, ale sotva se dostanu do kuchyně, když uslyším zvonek. Že by si taťka něco zapoměl? Vrátím se a otevřu devře.

„Ahojky Tatsu,“ usmívá se na mě Raven. Chvíli mi trvá, než mi mozek zpracuje, kdo že to vlastně stojí přede mnou. A když už to mám, udělám jen jedno, prásknu mu dveřmi před nosem. Já s ním nemám o čem mluvit.

Opět se rozdrnčí zvonek a slyším i bouchání na dveře a volání mého jména, ale já s ním už nechci mít nic společného. Donesu si židli z kuchyně a opatrně na ni vystoupím a zařídím, aby zvonek už nezvonil.

„Tatsu! No tak, Tatsu, otevři!“ bouchá Raven stále do dveří.

„Vypadni!“

„Chci s tebou mluvit! No tak mi otevři, Tatsu!“ pořád bouchá.

„Ale já s tebou nechci mluvit! A vypadni nebo zavolám policii!“

„Tatsu…“

„NE! Odejdi!“

Slyším jen něco jako zavrčení a pak povzdechnutí. Několik kroků, jako když odchází a konečně klid. Povzdechnu si, tak tohle bychom měli, ale pro dnešek asi nechám ten zvonek vypnutý…

***

Zavřu dveře, opřu se zády o ně a kouknu na velkou kytici, co mám v ruce. Myslím, že jsem ten zvonek měl zneškodnit hned na začátku.

Je to už víc jak týden, co jsem se vrátil z nemocnice, a měl nečekanou návštěvu v podobě Ravena. Daší dva dny to ještě zkoušel, ale když jsem mu neotvíral a naposled i zavolal onu vyhrožovanou policii, tak toho nechal.

Druhý den už nepřišel a já si myslel, že mám pokoj, ale zmílil jsem se. Jsou to asi tři nebo čtyři dny, co mi několikrát denně zvoní u dveří poslíček, aby mi doručil „něco.“

Nejdříve to byli květiny, pak bonboniéry, plyšáci, zase květiny a tak dále. Takže teď to u mě vypadá jako v květinářství, mám zásobu čokolády snad dokonce života a v pokoji na posteli mi sedí nejméně dvoumetrová plyšová panda, medvěd a králík.

Zastavím vodu, vezmu květiny a dám je do vázy. Tu pak dám vedle další na jídelním stole.

Nechápu, proč se najednou tak snaží. Náhradu už za mě má a krom toho… To on nechtěl mít s námi nic společného. Tak proč ta snaha? Další povzdech mi unikne ze rtů. Natáhnu se na pohovku v obýváku, zapnu si potichu televizi a hmátnu po knížce o těhotenství.

Jak tak koukám, nebude dlouho trvat a Sam mi bude moct říct, jestli je to kluk nebo holka. Zamyslím se, co bych si vlastně přál? Asi spíš holčičku, ale jsem si jistý, že Raven by si spíš přál kluka. POČKAT! Proč se jím zase zaobírám! Kuš ty debile, nebudu a tebe myslet! Ono je v závěru vlastně jedno, jestli to bude kluk nebo holka, hlavně ať všechno proběhne bez komplikací a to malé je zdravé a v pořádku.

„Maličký, neboj, všechno bude v pořádku,“ pohladím si svoje bříško a pak se opět vratím ke čtení. Je toho tolik, co se musím dozvědět…

CRRRRRR~!!!

Zvednu pohled od knížky, kdo by to mohl být? Ahhh, nakrabatím obočí, kdo jiný by to mohl být. Protočím oči, založím si, kde jsem skončil, knihu zaklapnu a pak se zvednu z pohovky a otevřu dveře.

„Ahoj, Tatsu,“ myslel jsem, že to bude zase poslíček, ale že se tu opět objeví Raven… Chci mu opět zabouchnout před nosem, ale asi s tím počítal, protože mi naposlední chvíli zabránil nohou v zavření.

„No tak, Tatsu, chci si s tebou jen promluvit,“ přemlouvá mě, zatímco tlačí na dveře, jak se snaží dostat dovnitř.

„A já ti řekl, že nemám zájem,“ tlačím na dveře z druhé strany.

„Myslel jsem, že když ti dám pár dnů, tak se umoudříš a přestaneš být tvrdohlavý.“

„Tak to jsi myslel špatně! Opět…“ neodpustím si.

Slyším povzdech a najednou se Raven zapře do dveří více, až mě donutí je otevřít. Neměl jsem šanci, on je mnohem silnější a co si budem povídat, ani do toho nemůžu jít naplno kvůli tomu malému. Takže Raven mi tu teď stojí uprostřed chodby a sjíždí mě pohledem od hlavy dolů.

„Prosím,“ řekne jen a čeká, co já. Přemejšlím…

„Dobře, tak mluv,“ založím si ruce na prsou

„Tady? Nemohu dál?“  Vrhnu po něm nenávistný pohled.

„Fajn,“ zavrčím a vydám se do obýváku, kde se trucovitě posadím. Raven se ke mně neodvažuje a posadí se na druhou stranu pohovky.

„Omlouvám se Tatsu-“

„To jsem už slyšel,“ skočím mu do řeči. Nevím, proč to omílá pořád dokola. Jakoby to mohlo něco změnit.

„Nech mě, prosím, mluvit a neskákej mi do řeči,“ oboří se na mě Raven. Jen si odfrknu, ale jsem zticha.

„Omlouvám se Tatsu,“ zopakuje, „Jak jsem se zachoval… Nebylo fér a vůči tobě ani pěkné. Nechci se nijak vymlouvat, jen ti chci vysvětlit, proč jsem se tak zachoval… Je ti jasný, že nejsi můj první vztah,“ na to mu kývnu, „Už jsem několik vztahů měl a v závěru byly všechny stejné, jen ženy se měnily. Nejdříve velká nehynoucí láska, ale postupně se ukazovala jejich pravá tvář. Chamtivost a hrabivost. Nic Víc… Šlo jim jen o peníze. A když už jim to nestačilo a chtěly víc, tak se uchýlily k podvodu. Spousta z nich říkala, jak jsou se mnou těhotné, že si je musím vzít atd. Ale pokaždé se nakonec ukázalo, že těhotné nejsou a nebo jsou, ale není to moje,“ chvíli se odmlčí, nejspíše hledá slova, jak správně pokračovat. „A pak jsi přišel se svou historkou o tom, že jsi těhotný… Celou dobu jsem si myslel, že jsi jiný, než ony. Nic jsi po mě nechtěl a i to málo, co jsem ti chtěl dát, jsi odmítal. Myslel jsem, že teď to konečně bude jiné. Ale ta absurdní historka, to samo o sobě bylo k neuvěření… A když jsem si i jen připustil tu možnost, že je to pravda, tak mi je to až moc připomínalo. Další, co se chce napakovat, mi proletělo v tu chvíli hlavou… To jsem ti chtěl říct, jen abys pochopil. Není to omluva a ani výmluva, ale třeba mi to pomůže dostat druhou šanci. A o to žádám… O druhou šanci, napravit to a postarat se jak o tebe, tak i o to malé…“ tím dokončí svůj dlouhý monolog, přisune se ke mně blíž a položí svou ruku na tu mou, kterou mám celou dobu položenou na svém bříšku.

„Prosím…“