Svět naší (zvrácené) fantazie

Otevřu oči, ale v pokoji je ještě poměrně šero. Podívám se na nástěné hodiny a zjitím, že je teprve pár minut po páté ráno. Není divu, že je tma, když venku teprve pomalu svítá. Promnu si oči a pořádně se protáhnu, než si zase pohodlně lehnu, natočený k oknu tak, abych se mohl koukat na vycházející slunce.

Vyspal jsem se dobře, ale díky uklidňujícím lékům, co mi dali. A taky si pamatuju, proč jsem je dostal. Objevil se tu ON. Raven. Proč sem přišel? Co ho vůbec k tomu vedlo? Vždyť to byl on, kdo to mezi námi ukončil, když se mi vysmál a našeho dítěte se zřekl.

Povzdechnu si. Myslel jsem, že kapitola Raven je už uzavřena a já nebudu muset nad tím dále přemýšlet, ale nejspíš jsem se spletl. Až moc otázek mi víří hlavou a nejsem schopen každou jednotlivou myšlenku uchopit a odpovědět si na ni.

Zavřu oči a promnu si spánku ve snaze to víření aspoň trochu zpomalit, ale nedaří se…

Ozve se zaklepání a než stačím dotyčného vyzvat, dveře se otevřou. Na chvilku se leknu, že je to třeba Raven, ale oddechnu si, když se objeví Sam.

„Dobré ráno, Tatsu,“ pozdraví mě, když zjistí, že už nespím.

„Dobré.“

„Jak ses vyspal? A jak se cítíš?“ přejde ke mně a posadí se na židličku vedle postele.

„Vyspal jsem se dobře. Byl to dlouhý a nerušený spánek. A jak se cítím? Zvláštně, fyzicky dobře, ale psychicky…“ nechám větu nedokončenou. Nebudu ji zatěžovat svými složitými myšlenkovými pochody.

„To je v těhotenství naprosto normální, změny nálad a jiné věci jsou přirozené,“ vysvětlí mi Sam, ale já vím, že tohle nemám s mým stavem nic společného. Za to může jeden konkrétní člověk, který se opět rozhodl vstoupit do mého života a nebere ohledy na moje city.

Nejsem žádný vlak, do kterého si může libovolně nastoupit a zase vystoupit. Takhle vztahy nefungují. Buď je to stoprocentní ano nebo ne, něco mezi není… Nebo je, ale nikdy to nebude fungovat.

„Tatsu?“ vrátí mě zpět do reality hlas Sam, „Vnímáš, co ti říkám?“ a při tom mi mává rukou před obličejem.

„Promiň, trochu jsem se zamyslel. Co jsi říkala?“ Sam si povzdechne.

„Říkala jsem, že ještě dnes si tě tu necháme a zítra dopoledně tě propustíme. Ale zítra se ještě budeme muset domluvit na pár věcech ohledně porodu a taky si domluvíme častější a pravidelnější kontroly, dobře?“

„Jaké věci kolem porodu? Vždyť je ještě čas? A proč častější kontroly?“ ptám se zmateně.

„Mluvila jsem s tvým otcem, resp. on mluvil se mnou a i když vím, že termín porodu je daleko, je lepší být připraven a promluvit si i o nečekaných a neplánovaných situacích. A co se týče častějších kontrol… Jde mi o to, co se stalo teď. Chci, abys skončil v práci a začal ses šetřit. Teď jste možná vyvázli bez následků, ale příště by to tak nemuselo být. A to přece nechceš, ne?“

Záporně zakroutím hlavou. Jasně, že nechci aby se mě, nedej bože tomu malému cokoliv stalo. To bych si nikdy neodpustil! Sám jsem se s tou myšlenou smířil, že už pracovat nebudu.

„A častější kontroly budou další zárukou hladkého průběhu,“ dokončí celou myšlenku Sam.

„Chápu Sam, takže dnes tu ještě zůstanu a zítra jdu domů?“ Ještě se chci ujistit.

„Ano, domluvili jsme se na tom s tvým tátou, že jeden den navíc ti neuškodí. Říkal, že tě ještě dnes příjde navštívit, zítra tě doprovodí domů a pak se vrátí domů.“ Musím se usmát, táta město opravdu město nesnáší, ale jsem rád, že je tu a už se na jeho dnešní návštěvu těším. Aspoň nějak zabiju čas.

„Tak to by bylo pro teď všechno. Mě teď končí směna a jdu domů. Ty si ještě odpočiň, vizita bude až za nějaké dvě hodiny a snídaně ještě za další hodinu,“ vstane ze židle a potom co odejde, tak zase zůstanu v pokoji sám.

Otočím se na záda a začnu koukat do stropu a přemýšlet opět na Ravenem. Vím, že bych neměl, ale prostě se veškeré moje myšlenky stáčejí pořád k němu. A taky si postupně odpovídám na jednotlivé otázky, vymýšlím nejrůznější scénáře a stejně nakonec dojdu k jedinému závěru. Že by bylo nejlepší, držet se od něj co nejdále. Tak ochráním jak sebe, tak i to maličké. Raven prostě mému zdraví a stavu neprospívá a já nehodlám dát všanc život mého dítěte jen kvůli němu. Už jsem se rozhodl, že to zvládnu sám a tak to taky bude. Jsem silný a spolu s tím maličkým budu ještě silnější. A navíc mám tátu, který řekl, že se na něj můžu kdykoliv spolehnout…

Nakonec se mi podaří ještě na chvilku usnout a probudí mě až na vizitu, kde se jen kouknout do mé karty, zeptají se mě, jak se cítím a potom odejdou za vážnějšími případy. Později vejde sestřička se snídaní a zbytek dopoledne strávím přepínáním programů na televizi. Nudím se, ale nemůžu nic dělat, tak zabijím čas alespoň takhle.

Pak je konečně čas obědů, které tu stejně jako snídaně nejsou vůbec špatné, a pak jsou všemi pacienty očekávané návštěvy. Táta příjde asi půlhodiny po jejich začátku. A samozřejmě mi toho spoustu donesl i přesto, že zítra odcházím. Donesl nějaké ovoce, nějaké koláče a sladkosti. Když jsem mu to vyčetl, odbyl mě slovy, že si to můžu sníst i doma, že zítra se bude tahat se svýma věcma, tak ať se s tímhle táhnu já, když je to pro mě. Upřímně mě to rozesmálo a hned jsem se dal do postupné konzumace stylem ‚Dám si od všeho trochu‘.

Tátovi se dokonce podařlo u sestřiček vysmlouvat krátkou procházka po parku, který patří k nemocnici, takže jsem se dočkal i té trochy čestvého vzduchu a nemusel celou dobu sedět jen ve svém pokoji. Táta celou dobu mluvil jen o tom, jak se už těší domů a co všechnno se mu na městě nelíbí, s jakou hrůzou musel poslední dva dny procházet, jaké traumatické zážitky si s sebou bude odvážet a já se nezmohl na nic, než se mu jen smát. Myslím, že to byl i důvod, proč mi to všechno říkal a já tak díky tomu mohl přijít na jiné myšlenky. Za což jsme mu velice vdečný, bylo příjemné jen tak vypnout a nemyslet na nic.

Teď už jsem opět ve svém pokoji a ležím. Jsem z té procházky příjemně unaven. Pomalu usínám, když mi opět někdo klepe na dveře a po vyzvání vejde dovnitř sestřička s velkou kyticí.

„Tohle Vám teď sem bylo doručeno a taky je k tomu lísteček,“ dávám mi onu kytici i s malým přeloženým lístečkem. Nechápavě si oboje převezmu.

„Zatím vám donesu vázu na ty kytky,“ je pomalu na odchodu, zatím co já otevírám lístek, na kterým je napsáno…

Omlouvám se. Raven

Sevřu papírek v pěsti, jak ve mně víří vztek.

„Počkejte,“ zastavím sestřičku těsně před tím, než vyjde ze dveřích. „Tady máte, já to nechci,“ a dávám ji zpět onu kytici.

„Ale to-,“ chce něco namítnout.

„Jen si ji vemte,“ zopakuju. Je vidět, že váhá, ale nakonec si ji s díky vezme a odejde z pokoje. Já se ještě jednou podívám na zmuchlaný papírek v mojí dlani a pak ho basketbalovým hodem dopravím do koše u protější zdi.

Takhle to je dobře. Jedno ‚Omlouvám se‘ nemůže odčinit, co udělal, a já se rozhodl se nenechat znovu zranit stejnou osobou.