Svět naší (zvrácené) fantazie

Pomalu otevřu oči, ale světlo je až příliš silné, že musím oči opět zavřít. Cítím se nějak unaveně.

„Tatsu,“ uslyším svoje jméno, ale nevím, kdo by to mohl být. Opět zkusím otevřít oči a vidím nějakou postavu, jak se nade mnou sklání. Je rozmazaná a tak se snažím zaostřit.

„Tati?“ překvapeně zamrkám. Zavřu oči, promnu si je a opět je otevřu, abych viděl, že skutečně vidím tátu. „Kde to jsem? A co tu děláš?“ řeknu unaveně a pokusím se posadit. To mi ale táta nedovolí a zatlačí mě zpět do postele.

„Nepamatuješ si? Včera jsi v práci omdlel…“

„Omdlel?“ chytnu se za hlavu a snažím se rozpomenout. Včera jsem byl v práci. Pak přišel Raven a…. RAVEN!!!

Přesně tak, přišel Raven. A nebyl sám a já to prostě nezvládl… Počkat!

„A co dítě?!“ zeptám se hned a automaticky si šahám na břicho. Táta mě vezme za druhou ruku a usměje se.

„Neboj, je v pořádku. Nic se vám nestalo. Jen jsi byl přepracovaný. Říkal jsem ti, že máš na sebe dávat pozor,“ zní a tváří se dost vyčítavě.

„Já vím,“ opět si lehnu. Jsem klidnější, když vím, že malé je v pořádku a v bezpečí.

„Ty víš, ale stejně skončíš v nemocnici,“ nepřestane táta.

„Omlouvám se,“ povzdechnu si a stisknu víc tátovu ruku, „A jak jsem se vůbec dostal sem? A jaktože tu jsi i ty?“

„Dovezl tě sem jistý muž a byl to i on, kdo mi volal, že tu jsi,“ řekne trochu váhavě táta.

„Muž? Můj kolega z práce?“ Nenapadá mě nikdo jiný… Táta zakroutí hlavou.

„Otec dítěte…“ řekne prostě a čeká na mou reakci. Chvilku na něj koukám…

„RAVEN?!?!“  vykřiknu hlasitěji než jsem původně chtěl. Nechápu, proč by mě sem vozil. On se přece o mě nezajímá. Neměl důvod se se mnou zahazovat. Nic nás nespojuje… Dobře, to malé nás spojuje, ale toho se zřekl. Tak proč? Táta se nejspíš spletl… „Asi ses spletl a já taky,“ řeknu nakonec, „Raven se o nás nezajímá. Nemá důvod… Nejspíš mě sem přivezl kolega.“ Povzdechnu si. Člověk se z toho jakžtakž dostane a pak stačí, aby se ten kretén objevil a všechno tím zničí.

Teď si naopak povzdechne táta. Vstane ze své židličky vedle postele a nakloní se nade mě.

„Netrap se Tatsu, hlavně si odpočiň ať si co nejdříve pořádku a můžeš jít domů,“ a dá mi pusu na čelo, „Zítra za tebou zas příjdu.“

„Kde bydlíš?“ zeptám se.

„V jednom malým hotýlku. Domů se vrátím, až se ujisím, že jsi úplně v pořádku.“

Usměju se, jsem rád, že tu je. Vím, že táta nerad cestuje a prostě nikdy nevystrčí paty z rodného města, ale kvůli mně absolvoval celou tuhle cestu…

„Děkuju a těším se. Slibuju, že se dám dohromady, co nejdříve.“

„Nespěchej na sebe, hlavně si odpočiň,“ ještě jedno obejmutí a už je pryč. Povzdechnu si a překulím se na bok, abych se mohl koukat z okna. Jsem rád, že to malé je v pořádku. Byl bych nerad, kdyby se mu něco stalo a jen kvůli mé chybě, že na sebe nedávám pozor.

Asi bych měl opravdu odejít z práce co nejdříve. Nejen, že je to čím dál těžší zvládat, ale co si bude nalhávat… Kdybych tam včera nebyl, nepotkal bych Ravena a celá tahle věc s nemocnicí by se nemusela stát. Vlastně si za to můžu sám, dobře mi tak… Ale to malé na mou blbost nesmí doplácet…

Jen co mě propustí z nemocnice, zkusím se domluvit se šéfem… Nemá to cenu natahovat. Jen by mě zajímalo, jak dlouho tu ještě budu. Cítím se dobře a odpočívat můžu i doma…

Uslyším zaklepání na dveře. Že by snad táta? Zapoměl snad něco? Kouknu kolem sebe, ale nic tu nevidím, co by mohlo být jeho… Nebo, že by doktorka? Konečně zjistím, jak dlouho tu ještě budu muset být. Snad co nejkratší dobu. Nemocnice opravdu nemám rád, ale kdo je má rád…

„Prosím…,“ vyzvu dotyčného. Posadím se se čekám. K mému překvapení, to ale není nikdo v bílém plášti. Můj úsměv povadne úplně stejně jako včera, když vešel do restarace.

„Co tu chceš?“ řeknu tiše a nevěřícně. Co tu chce? Co tu dělá? Proč přišel? To ho opravdu tolik baví mě týrat?

„Ahoj,“ řekne s nervózním úsměvem na rtech. Přejde blíž a v ruce drží velkou kytici. „Jak se ti daří?“

Já nejsem schopen ničeho, jen koukám na tu noční můru přede mnou. Moje srdce bolí a mám pocit, že celou hruď mám sevřenou do svěráku. Nemůžu pořádně dýchat…

„Tatsu?“

Hučí mi v uších… a v hlavě pořád to samé… Co tu dělá? Proč přišel? Co chce?

„Tatsu?“ cítím dotek na svém rameni a to mě trochu probudí. Vidím Ravena, jak stojí těsně u mě, v očích snad starost, a jeho ruka na mém rameni. Odstrčím ji pryč, nechci aby se mě dotýkal. Nemá na to právo!

„Tatsu?“ uslyším už poněkolikáté své jméno.

„CO TU CHCEŠ?!“ zopakuju mu opět svou otázku, kterou přešel bez povšimnutí. „PROČ JSI SEM PŘIŠEL?PROČ?!“ křičím na něj, jak se snažím překřičet bolest svého srdce. Snažím se překrýt tu bolest. Ne, jen se tu bolest snažím dostat ven.

„Tatsu-,“ Raven chce něco říct, ale nenechám ho.

„VYPADNI! VYPADNI A UŽ SE TU NEUKAZUJ! UŽ TĚ NECHCI V ŽIVOTĚ VIDĚT!!!“ víc nejsem schopen říct, protože do pokoje vletí sestřička a když vidí, co se v pokoji děje, tak Ravena vyprovodí ven, aby se pak vrátila s posilou a oni mi dali nějakou injekci.

Přestalo mi hučet v hlavě, dech se zklidnil, myšlenky se utřídily až zmizely úplně a já se propadnul do náruče klidného spánku…