Svět naší (zvrácené) fantazie

Raven

Mám pocit, že špatně slyším…

„Promiň, ale můžeš mi to zopakovat? Nejspíš jsem se přeslechl.“  Určitě jsem špatně slyšel, dnes byl asi hodně dlouhý den a já mám slyšiny.

„Jsem těhotný,“ zopakuje Tatsu a já na něj valím oči. No nakonec jediné, na co se zmůžu, je prostý smích.

„Prosím tě, Tatsu, co tohle má být? Vždyť něco takového je zhola nemožné,“ dostanu ze sebe, zatímco se stále směju.

„Já vím, že je to těžko uvěřitelné,“ začne se hned bránit Tatsu, „Ale je to tak… Byl jsem u doktora a tam mi to všechno řekl. Ukázali mi výsledky,“  nepřestává mluvit a mě přesvědčuje o pravdivosti této absurdity.

„Tatsu, nech toho,“ skočím mu do řeči, tohle opravdu nechci poslouchat. „Přestaň s něčím takhle nesmyslným. Neznám důvod, proč říkáš tyhle věci,“ lžu, vím až moc dobře, proč něco takového dělá, „ale nech toho nebo se naštvu.“ Není k tomu daleko, tohle prostě nesnáším!

„Nemůžu s tím přestat, takhle to prostě je,“ nedá si Tatsu říct a stále mě provokuje, „Prostě budeme rodiče a-“

„My?“ skočím mu do řeči. Tohle mě teda dopálilo, ani už nemůžu v klidu sedět.

„A kdo jiný?“ On se ještě bude ptát…

„Dobře, když připustím, že absurdita, kterou mi tu vyprávíš, je pravda, tak kde mám jistotu, že je to moje?“ Ano, je to tak… Nebyl bys první a asi nebudeš ani poslední, kdo se mě pomocí smyšleného těhotenství snaží dostat do chomoutu. Už tolik holek to zkoušelo… Tvrdily, že jsou v tom, ale všechno to byly jen kecy… A nebo v tom byly, ale otec se nakonec ukázal být někdo jiný. Ale nikdy mě nenapadlo, že s tím příjde i kluk…

 „Jak se na něco takového můžeš vůbec ptát?!“ vystartuje Tatsu ze svého místa, kde seděl a překvapivě na mně začne křičet. Dobře, možná až tak překvapivé to není, i ty všechny před ním křičely, ale bylo jim to prd platné…

„Úplně normálně,“ odpovím mu. Tahle debata mě už unavuje. Už tolikrát jsem ji absolvoval a ten pocit zklamání, že další osoba se mě snaží donutit ke sňatku a to vše jen kvůli mým penězům. „Nebyl bys první ani poslední, kdo by se mě snažil donutit k nějakému svazku pomocí vymyšleného těhotenství. A když vezmu v potaz i tu skutečnost, že jsi muž a něco takového je u tebe nemožné,“ přesně tak… Je to nemožné… Prostě jen další zlatokop…

 „Hlavně mi tu nebreč,“ řeknu mu chladně, když si všimnu těch slz. Taky nejsou první, co vidím… Proč to má vždycky stejný průběh? Už jen chybí pořádná facka…

„Proč mi nevěříš?!?!?“ Tatsu se jen tak nevzdává, žádná z nich to nevzdala snadno…

„Tomuhle by nevěřil nikdo,“ snažím se tuhle frašku ukončit, co nejdříve.

„TY SEŠ TAKOVÝ HAJZL!!! JAK JÁ TĚ NESNÁŠÍM!!! JAK SI O MĚ MŮŽEŠ MYSLET NĚCO TAKOVÉHO?!?!?! JÁ TĚ MILUJU A ANI SLOVO JSEM SI NEVYMYSLEL A TY… ŘEKL JSI, ŽE MĚ MILUJEŠ A PŘITOM…“ Tatsu nekontrolovatelně křičí. Cítí se ukřivděn… Ale já taky… Proč i z něj se musel vyklubat člověk s pochroumaným charakterem? Nemůžu se na něj koukat… Miluju ho a tak mě jeho lež bolí ještě víc. Odvrátím zrak a přejdu k oknu. Zapálím si cigaretu, abych se uklidnil.

„Myslím, že bys měl jít,“ promluvím nakonec a vydechnu kouř proti sklu.

Tatsu se pomalu zvedne ze země a ještě pomaleji se vydá ke dveřím. Když je u nich a už drží kliku, tak se zničehonic otoč a než se naději, tak mě pálí tvář… Jak jsem říkal, i ta facka nakonec přišla…

„NESNÁŠÍM TĚ A TOHLE JE ZA NÁS ZA OBA!!!“ a odejde…

Tak tohle je asi konec. Promnu si pálící tvář a přejdu zpět k oknu. Vidím, jak Tatsu odchází, a je mi to líto… Zase jsem se zklamal… Vytáhnu z krabičky další cigaretu.

---o několik dní později---

Sedím v kanceláři a hrbím se nad svým počítačem. Poslední dobu pracuju poněkud více než jindy. Nejen, že se mi nakupila práce, ale nebudu lhát sám sobě… Je to i kvůli Tatsuovi… Aspoň na něj a na to, co se stalo, nemusím tolik myslet.

Tok mých myšlenek přeruší až zvonění telefonu. Avšak ne firemní, ale soukromé číslo… Moc lidí mi na moje soukromé číslo nevolá a tak to hned zaujme mou pozornost. Podívám se na displej a konečně vím, kdo mi volá… Hovor tedy příjmu…

„Otče?“

„Zdravím Ravene, jak se daří?“ Klasická úvodní otázka.

„Dobře, a tobě?“

„Taky… Ale proč ti volám,“ bylo mi hned jasné, že nevolá jen tak, „Chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou nezašel některý den na oběd?“

„Proč?“ nemusel by věčně chodit kolem horké kaše a říct věci na rovinu.

„O tom bych si raději promluvil mezi čtyřma očima,“ nepřesává mlžit. Nezbývá mi nic jiného než jeho nabídku příjmout. Domluvíme se tedy na zítřku, přece jen to chci mít, co nejdříve za sebou. Je mi jasné, že se mi to nebude líbit…

---druhý den---

Unaveně si mnu kořen nosu… Jak jsem předpokládal, tohle se mi rozhodně nelíbí.

„Otče,“ začnu, „Myslím, že o tomhle už jsme spolu několikrát mluvili a já svoje rozhodnutí nehodlám měnit ani teď.“

„Ravene,“ promluví tiše a založí si ruce na prsou, „Jako můj syn bys nad tím měl aspoň uvažovat.“

„Už jsem uvažoval a dávno jsem ti řekl, že se nehodlám ženit s nějakou dohodnutou dobrou partíí,“ ušklíbnu se, „A ano, jsem tvůj syn, ale to nic nemění na tom, že partnera pro život si budu vybírat sám. Nic ti nedlužím, už dávno jsem se osamostatnil a co dělám je jen čistě moje věc.“

Je to tak, svoje postavení, peníze a všechno jsem si vybudoval sám… Není to žádná protekce od rodiny. Tvrdě jsem dřel, abych si mohl užívat právě oné svobody, kdy mi nikdo nebude říkat, co mám a nemám dělat.

„Ravene, pochop mě, jsem už starý a chci vědět, že společnost bude v dobrý rukách.“ Dobrý pokus, tati. Sice je ti přes padesát, ale neprojde ti to…

„Otče, máš tu přece Bena,“ ano… můj mladší bráška…

„Tomu jsou teprve tři roky.“ Ano, mému malému bráskovi jsou tři roky, a jeho maminkou je tátova rozkošná služebná, s kterou si táta začal po mámině smrti. Nevyčítám mu to, byl mámě věrný a to že si našel někoho dalšího… To je čistě jeho věc… Jen Benovi nezávidím, bude muset dělat to, před čím  jsem já utekl.

„No co sis udělal, to máš,“ zareguju na jeho námitku ohledně Benova věku, „A nech toho! Jsi v nejlepších letech a ještě spoustu let máš před sebou,“ mrknu na něj.

„Ale když… Tak se s ní aspoň sejdi a zkuste to spolu. Třeba se ti zalíbí...“ Nedá se otec tak snadno.

Musím se ušklíbnout. Líbit? Možná… Jen když bude ještě krásnější než Tatsu, ale je to vůbec možné? Ale na druhou stranu… Není tohle ideální chvíle začít znova?

„Tak dobře,“ souhlasím nakonec, „Ale nic si od toho neslibuj,“ řeknu hned, jen co zpozoruju otcův spokojený výraz. On se jen usměje a poté si konečně objednáme ono jídlo a zbytek schůzky probíhá v duchu příjemné konverzace.

---opět o několik dní později---

Stojím před městskou galerií a čekám na Rebecu. Je to milá dívka a dcera nějakého otcova obchodního partnera. Ale nic víc než přátelé nejsme. I jí se tahle situace s nějakýk dohodnutým manželstvím nelíbila a jak se mi i svěřila, tak má vlastně už asi dva roky přítele a chtějí se vzít. Bohužel její otec pro ni „chce jen to nejlepší“ a myslí si, že to bude sňatek se mnou.

Domluvili jsme se, že přistoupíme na tuhle hru… Sem tam si někam vyjdeme a rodiče maj aspoň dojem, že si rozumíme a že svatba bude. A navíc je to opravdu dobrá kamarádka, aspoň si mám  s kým povídat... Takže mi čas, který s ní trávím, nijak nevadí, naopak jsem rád.

Zrovna na dnešek jsme si domluvili prohlídku místní galerie, kde by měla být výstava nějakého významného umělce. Já se zas o to tolik nezajímám, ale Rebeca je studentkou umění a tak tyhle věci žere.

„Revene!“ slyším někoho křičet svoje jméno a když se otočím, vidím Becu – tak si její jméno zkracuju – jak si to ke mně míří na vysokých podpatcích a hezky padnoucích šatech.

„Ahoj,“ pozdravím ji, když je u mě na na přivátanou ji políbím na tvář.

„Čekáš dlouho?“ optá se, zatímco se mi zavěsí ruku, aby se jí v těch botech lépe cupitalo.

„V pořádku, zrovna jsem přišel.“

„Dobře,“ usměje se Beca, ale to už vcházíme do budovy a dostáváme do rukou propagační materiály a z Becy se stává fanatický milovník umění.

Konečně jsem na čerstvém vzduchu. Bylo tam tolik lidí, že po chvilce tam bylo naprosto nedýchatelno. A navíc se Becy musela u každého díla zastavit snad na půlhodiny, takže než jsme to obešli…

„Tak, kam teď?“ řekne plná nadšení Rebeca, „Mám docela hlad. Nepůjdem se někam najíst?“ Tohle není špatný nápad, celkem mi z toho vytrávilo.

„Souhlasím, máš nějaké spešl přání kam chceš?“ optám se a Becy se zamyslí.

„Myslím, že o něčem vím a mělo by to být kousek.“

„Tak fajn, můžem tam, jen nás musíš vést.“

„Bez problému,“ řekne s úsměvem a zase se mi zavěsí do paže.

„To chceš jít sem?“ zeptám se, když vidím podnik, kam chce Becy jít. Ona jen přikývne.

„A nechceš někam jinam?“ Opravdu nemám na to se vidět a Tatsuem.

„Proč? Je v tom nějaký prolbém?“ Ne, to jí říct nemůžu…

„Ne, není…“ odpovím rezignovaně.

„Fajn, tak jdeme…“ a s tím mě táhne dovnitř. Jen doufám, že Tatsu dnes nemá směnu a že ho nepotkám…