Svět naší (zvrácené) fantazie

Stojím na váze… zase jsem o něco přibral… Povzdechnu si, za chvilku to opravdu bude hoodně vidět, už ted si mě v práci dobírají, že jsem se nějak zakulatil. Samozřejmě nic neví…

Jsou to tři týdny, co jsem se o tom malinkém dozvěděl, co jsem se rozešel s Ravenem a od té doby ho neviděl. Dva týdny, co jsem se vrátil od táty a doplnil si chybějící kousky skládačky mého života.

Momentálně jsem přibližně ve 14. týdnu těhotenství. A popravdě? Užívám si to… Konečně mi zmizely ranní nevolnosti i to nechutentsví… Zase jím úplně normálně! No dobře… Úplně normálně to není. Víc si teď dávám pozor, co jím, ale v ničem se neomezuju, ba naopak. Pěkně tomu maličkému, a vlastně i sobě, dopřávám.

Vezmu do rukou metr a ještě si přeměřím obvod kolem bříška. Jen to zapíšu a vzhledem k tomu, že mám už po ranní, resp. dopolední hygieně, zajdu do kuchyně něco zblajznout. Ale jak tak koukám na obsah ledničky, tak se ne a ne rozhodnout. Mám chuť na všechno, co tam mám.

No nakonec vytáhnu nějaký bram.salát nebo co to je a ještě marmeládu. Nejdříve sním ten salát s dvěma rohlíkama a pak si ještě jeden rohlík namažu onou marmeládou. Jahodovou podotýkám. Na závěr to zapiju trochou mlíka. A jsem spokojený! Sedím na židličce a pomalu trávíme. Střelím pohledem k hodinám. Ještě mám dost času, tak se přesunu k televizi a pustím si nějakou komedii, která tam zrovna na nějakém kanálu jede.

Je půlhodiny před začátkem mojí práce a já vycházím. Opět použiju Shromaždiště. Poslední dobu nechodím tak daleké cesty pěšky. Doktorka mi říkala, ať se moc nenamáhám, že moje lítání v práci úplně stačí…

Neodporoval jsem, i když raději chodím pěšky, ale ona je odbornice a ví, co je pro nás nejlepší a jak jsem řekl, rozhodně nehodlám nic riskovat. Dokonce jsem už v práci oznámil svůj odchod. Sice byl šéf dost překvapený, ale chápal mě. Teda chápal ty moje „osobní“ důvody, proč odcházím. Takže mě teď čeká poslední měsíc v této práci. Bude mi to chybět… Už teď chodím na méně směn a je to nezvyk, nevím, co budu dělat s tou spoustou času, až práci vynechám úplně…

Beru do rukou další dva talíře a mířím k jednomu stolu, kde sedí nějaká zamilovaná dvojce. Když jim jídlo položím na stůl ještě se zeptám, zda mají všechno a když jo, opět zmizím zpět k baru. Opravdu jsou ty směny pro mě čímdál únavnější a tak se snažím oddychnout, kdykoliv to jde. Ještěže nechodím na dobu obědů, to bych to nedával vůbec.

Vezmu do rukou další skleničku a začnu ji leštit.

„Tatsu!“ křikne na mě kolega a já k němu hned přesunu svou pozornost. Vidím, jak má ruce plné talířů.

„Třináctka chce platit a pak se prosím postarej o popelníky,“ řekne jen a zmizí i s nádobím v kuchyni. Já si vezmu mašinku a zamířím k onomu stolu, že nejdříve vyřeším placení.

Když skupinka postarších dam, které tu zřejmě byli podrbat při kávičce, odejdou, dám se do sbírání popelníků. Přes obědy se tu kouřit nesmí, ale potom už bezproblému.

Nejdříve projdu plac a seberu všechny popelníky, které jsou už plné a ty odnesu na bar, kde naopak vezmu čisté a začnu je roznášet po stolech bez popeníků, kterých je většina.

Mám zrovna poslední dva popelníky a jsem blízko dveří, když slyším, že vešel další zákazník. Otočím se, že pozdravím, když mi najedenou dojdou slova. Následuje obrovská rána, kdy mi vypadnou zbývající popelníky z rukou a dopadnou na zem.

Nemůžu uvěřit svým očím, asi jsem už hodně unavený…

„Ra-Ravene?“ dostanu ze sebe přiškrceně.

Ale on nic, dělá jako bych tam vůbec nebyl. To bolí, ale co bolí ještě víc, je „TO“, co mu visí na ruce a balancuje na vysokých podpatcích. Projdou kolem mě a zamíří k jednomu stolu pro dva. Já ještě stále koukám na místo, kde stáli a snažím se uklidnit. Tohle nemůže být pravda!

„Tatsu,“ ucítím dotek na rameni, ale jak jsem s ním nepočítal, tak se leknu.

„Promiň,“ zareaguje kolega na moje trhnutí celým tělem, „Ale… Jsi v pořádku?“

Kouknu na popelníky na zemi a skloním se, abych je mohl zvednout.

„Jo…“ odpovím prostě a rychle seberu popelníky a dodělám svou práci. Přitom se snažím nekoukat tím jedním směrem, kde ti dva sedí. Ale nejde to! I když se tolik snažím a zakazuju si se tam koukat, tak i tak mi tam pohled občas zabloudí… A čim víc a častěji se tam koukám, tím víc mě to bolí….

Myslel jsem, že se ta rána jakžtakž zacelila, ale pak stačí jeden pohled… Jeden špatný pohled na něco, co jste si nedokázili nebo možná nechtěli představit a rána začne opět krvácet…

Snažím se zadržet slzy, které se mi snaží prodrat ven, ale nemůžu brečet… Nesmím mu ukázat, jak moc mi ublížil… Jak moc mi teď ubližuje… To jsem pro něj znamenal opravdu tak málo, že jen co zmizím, už má náhradu?

Je mi špatně… Cítím se nějak slabý, až se musím opřít o desku baru. Mám pocit, že se neudržím na nohách…

„Tatsu?“ slyším kolegu, ale tak nějak z dálky…

„TATSU!“ poslední co slyším, než se kolem rozprostře černočerná tma…