Svět naší (zvrácené) fantazie

„Tak pokud to správě chápu,“ chopí se slova táta a přitom mává vidličkou ve vzduchu, na níž má napíchnuté sousto dnešního oběda, „Ten Raven ti jednak nevěřil, a kdyby jo, tak pochybuje o tom, že to dítě je jeho?“ shrne vše, co jsem mu řekl do jedné věty.

Přikývnu. Jsem tu už týden, a i když táta vyzvídal, kdo je otcem, nechtěl jsem mu to říct. Spíš jsem se na to neodvážil. Ta rána po zradě je stále příliš čerstvá a bolí.

„Možná bych s ním měl promluvit a vysvětlit mu to,“ navrhne a já začnu záporně kroutit hlavou.

„Proč ne, Tatsu? Všechno by se vysvětlilo a bylo vše v pořádku…“

„Ale já to tak nechci,“ sotva držím slzy, „On jasně naznačil, že o nás nemá zájem. Kdyby chtěl byt tátou, reagoval by jinak. Jasně, že je to na hlavu a tomu by věřil jen málokdo, ale to že ho napadlo něco takového, že to mám s někým jiným. To o něčem svědčí…,“ řeknu mu svůj názor, ke kterému jsem dospěl za posledních pár dní přemýšlením o všem, co se stalo. Dál pokračuju v jídle, považujíc tuhle debatu za uzavřenou.

„Dobře,“ i táta to naštěstí pochopí a i on se dá do jídla. Zbytek oběda už proběhne v tichosti jen za občasného cinknutí příboru o talíř.

Sedím v křesle na terase a odpočívám. Mám před sebou poslední tři dny u táty a tak odpočívám, jak to jen jde. Uslyším vrznutí dveří, sice mám oči zavřené, ale nemůže to být nikdo jiný než táta. Taky slyším, jak si i on sedl do druhého volného křesla.

„Jak dlouho, že tu ještě budeš?“ započne rozhovor

„Ještě tři dny,“ odpovím, aniž bych otevřel oči.

„A pak jdeš zase do práce?“

„Uhm,“ odpovím prostě. Stále mám zavřené oči a relaxuju. Táta je teď taky chvilku ticho, ale myslím, že to dlouho nevydrží, určitě sem nepřišel jen tak…

„Nechceš se vrátit domů?“ promluví nakonec. Otevřu oči, tohle mě trochu překvapilo.

„Proč?“

„Nebylo by to pro tebe a dítě lepší? Se vším bych ti pomohl…“

Usměju se, zase se pohodlně usádlím v křesle a zavřu oči.

„Ne, tati. Děkuju, ale já to zvládnu, bude to sice těžké, ale zvládnu to… Mám město rád a navíc, ještě potřebuju vydělat nějaké peníze, budou se hodit. Pak možná, ale zatím je čas… Ale možná za tebou budu jezdit častěji, nebo bys mohl jednou přijet ty,“ to už se zase dívám na něj.

„Tatsu, víš, že město nemám rád. Tady mám svůj klid…“

„Já vím,“ nenechám ho domluvit. Táta to tu miluje a vlastně nikdy za mnou nepřijel, ale nevyčítám mu to, chápu, že má rád svůj klid. Zase nastane chvilka ticha, kterou opět prolomí táta.

„Ale kdyby něco, prostě přijeď… I bez ohlášení… Já jsem pořád doma a maximálně budu někde ve vesnici, nikde daleko,“ ujistí mě o otevřené náruči táta ještě jednou.

„Já vím a děkuju,“ potom už oba jen sedíme, máme zavřené oči a prostě necháváme svoje myšlenky volně plynout do neznámých vod. Užíváme si ticho a to, že spolu můžeme být.

Sedím ve vlaku a mávám z okna tátovi. Jedu domů a on mě šel vyprovodit, že to pak vezme rovnou do hospůdky „na jedno“. Mávám tak dlouho, dokud na něj vidím, ale za zatáčkou mi už zmizí z očí. Zavřu tedy okno a posadím se na své místo. Je mi teď nějak smutno, možná to navenek ani tak nepůsobí, ale bylo to smutné loučení.

Tady mi bylo fajn… Domov je nejlepší útočiště před problémy a i když jsem se dozvěděl věci, které bych raději nechtěl vědět, tak jsem se tu cítil dobře. Problémy najednou nevypadaly tak hrozně a já se necítil tak sám… Ale teď, když se zase vracím zpět, vrací se vědomí toho všeho a zaplavuje mě opět strach.

Tátu jsem sice ujistil, že všechno zvládnu, ale opravdu to dokážu? Jak dlouho ještě budu moct pracovat? Určitě moc dlouho ne. Nejen, že by to mohlo být nebezpečné, ale i bříško bude za chvilku vidět. Sice dle měření se nijak moc nezvětšilo, ale už si připadám tlustší. Myslím, že mám před sebou tak měsíc, maximálně dva a můžu se s prací rozloučit a co dál? Sice mám našetřeno, ale mám dost? Nikdy jsem neplánoval kupovat dětskou výbavu a najednou bude potřeba koupit tolik věcí. Možná to stěhování zpátky domů nebude zas až tak špatný nápad… Ale… Nechci přidělávat tátovi problémy…

‚Urghhhh! Ne! Určitě to zvládnu a to že mám podporu v tátovi, za to jsem mu vděčný… A nikoho dalšího nepotřebujeme!‘

Vytáhnu z tašky knížky o těhotenství a začnu opět studovat, aby věděl všechno, co je potřeba a ukrátil tak svou cestu vlakem…

Zavřu za sebou dveře bytu a tašku položím hned v předsíni s tím, že ji uklidím později, že stejně nikam neuteče. Doloudám se do obýváku a lehnu si na pohovku. Je mi na nic, ze sebe! Vím, že bych na toho kreténa neměl myslet ale to, že Raven ani jednou nezavolal, je jedna věc, kterou chápu… Ale že se tu ani jednou nestavil… Nenechal nějaký vzkaz, ať už napsaný, nebo třeba u domácího… Nic… Domácího jsem potkal, ale ten nevypadal, že by mi měl co vyřizovat.

Možná jsem se neměl vracet… Měl jsem zůstat doma a nic neřešit. V klidu si to maličké odrodit a neřešit věci typu zda to všechno zvládnu a hlavně… U táty jsem si na Ravena v podstatě ani jednou nevzpomněl… Ano, přemýšlel jsem nad svou situací, ale žádný stesk či touha mít toho grázla u sebe… Žádné sentimentální nálady mě nepřepadly… Asi za to mohl táta… Ale teď, když jsem se vrátil, jako by i stěny kolem mě šeptaly… ne… křičely jen Ravenovo jméno…

Je mi smutno… Potřeboval bych obejmout, ale ne od táty… Ale od Ravena… Chtěl bych slyšet slova lásky… Skutečná slova lásky…