Svět naší (zvrácené) fantazie

Probudím se a pořádně se protáhnu. Oproti včerejšku jsem se vyspal mnohonásobně lépe, ale pořád to není ono… Jedna věc mi chybí… To, že se probudím vedle Ravena, on mi popřeje dobré ráno, zeptá se jak mi je, jak se má maličké, pak společně posnídáme… Zatřepu hlavou, měl bych přestat myslet na takové věci! Na věci, které se nikdy nestanou.

Vstanu z postele a zamířím do koupelny. Kromě klasické hygieny, kterou zvládnu během pěti minut, se ještě zvážím a přeměřím si obvod bříška. Se Sam jsme se domluvili, že to budeme podrobně hlídat a vše zapisovat, a prostě celkově mít všechno pod dohledem. Potom si všechny údaji zapíšu a konečně se můžu nasnídat. Teda… můžeme nasnídat. Nějak to maličké věčně opojím…

Namažu si tři rohlíky jen máslem a pak se usádlím před televizí. Ale nakonec musím ještě vstát, protože tři byli málo a tak si musím ještě další dva namazat. Naštěstí pak už jsme oba plní a dalšího jídla není potřeba. Kouknu na hodiny. Je něco kolem desáté hodiny, to by táta už mohl být vzhůru. Vytáhnu mobil a vytočím číslo…

„Prosím?“ ozve se z telefonu.

„Ahoj tati,“ pozdravím ho.

„Tatsu? Tak rád tě slyším, už je to doba, co jsi volal. Jak se máš?“

„Mám se dobře,“ zalžu do telefonu, tohle mu nemůžu říct jen tak. „Jen se chtěl zeptat, že mám nějaký čas volno a tak mě napadlo, že bych přijel. Můžu?“

„Co je to za otázku!“ zvýší táta hlas. „Samozřejmě že můžeš. Tady si stále vítán.“ Na tváři se mi objeví úsměv, tyhle slova v mé situaci neuvěřitelně potěší. Aspoň mám nějaké místo, kde jsem vítán a má mě někdo rád. „A kdy přijedeš?“

„No, chtěl bych ještě dnes, jestli nevadí...“

„Samozřejmě, že nevadí. Už se těším, připravím svoje speciální burgery, co máš tak rád.“

„Taky se těším, tak zatím pá.“

„Pá a dávej na sebe po cestě pozor.“

„Neboj, pá.

„Pá,“ poslední slovo z telefonu a už jen tutání ukončeného hovoru.

Telefon položím na stůl a zase přemejšlím. Jak to tátovi říct a za druhé… Musím se ho zeptat na pár věcí… Naštěstí tohle všechno je nic oproti tomu, jak jsem se cítil, když jsem to měl říct Ravenovi. To jsem se neuvěřitelně bál a zpětně… oprávněně. Věřím, že pro tátu to bude šok, ale není to nic, kvůli čemu by se mě zřekl a věřím, že se na vnouče bude těšit.

Vnouče? Táta bude dědečkem… Tahle celá představa mě tak překvapí, že se nakonec musím smát. Představa mého táty, jak lozí po čtyřech a dělá tomu maličkému koníka, mě prostě neuvěřitelně pobaví. Na tyhle věci s tátou si nepamatuju… Po tom úrazu v deseti letech, jsem všechny vzpomínky zapomněl… ale teď si vytvořím nové v podobě mého malého a jeho dědečka. Ten úsměv mě ne a ne pustit.

Ale není čas na snění, pokud chci přijet ještě dnes, musím se co nejdříve nachystat a vyrazit. Přece jen táta bydlí dost daleko a spoje tam taky nejezdí každou hodinu. Co vím, tak jeden jede asi teď nějak a další jede za nějaké dvě hodiny, což stíhám tak akorát a doma budu po nějakých šesti hodinách jízdy. Ještě vymyslet, co budu cestou dělat. Ale knížka a spánek to jistí. Dostal jsem od Sam pár knížek na prostudování a čas strávený v rychlovlaku bude aspoň dobře využit.

Hodím na postel cestovní tašku, kterou jsem od cesty do Paříže ještě nestihl schovat a začnu do ní skládat věci. Tentokráte jich bude víc, než bylo potřeba na cestu s Ravenem… Sakra, už zase se moje myšlenky stočili k tomu hajzlovi! Ne! Musím přestat na toho grázla myslet!

Takže… spodní prádlo? Mám! Kalhoty? Mám, dvoje. Trička? Fůra! Nějaký ten svetr? Taky! Hygiena? Jop! Věci okolo těhotenství? Taktéž! Myslím, že mám všechno… Do kapsy už jen dám peněženku, telefon, a jakmile za sebou zamknu, dám tam i klíče od bytu.

Normálně bych šel pěšky, ale čas mě tlačí a tak zase budu muset použít Shromáždiště. U toho jsem během pár minut a ještě za kratší dobu už stojím v hale velkého nádraží. Kolem spousta lidí s kufry lítá z jedné strany na druhou. U automatů na jízdenky jsou fronty, ale není to nijak strašné, vlak co mi jede za nějakých dvacet minut, stihnu.

Postavím se do fronty, a jakmile jsem na řadě, zadám v automatu cíl svojí cesty, třídu, kterou chci jet, a zda mám zavazadlo. Celé to pak zaplatím a tím dostanu čipovou jízdenku. Bez ní se do vlaku ani nedostanu. U každých dveří do vlaku jsou něco jako terminály, kde musím přejet čtečkou onu jízdenku a teprve potom mě to pustí dovnitř.

Sedím v sedadle a i přesto, že se jedná o ekonomickou třídu, je tu pohodlno. Vedle mě je volné místo a já doufám, že to tak po zbytek cesty i zůstane.

Bohužel nezůstalo. Hned na další zastávce, přibližně po půlhodině jízdy si vedle mě sedla žena asi ve středních letech. Ale nevšímal jsem si jí. Já jsem si četl svoje knížky o průběhu těhotenství a bylo mi jedno, co osoba vedle mě dělá.

„Partnerka čeká dítě?“ promluví na mě zničehonic.

„Eh?“ nechápu její dotaz a ona se usměje a ukáže na knihu v mých rukách.

„Ah, tak nějak,“ nebudu se jí svěřovat.

„To je sladké,“ začne se rozplývat, „Pamatuju si na svoje těhotenství. Manželovi jsem nutila podobné knihy, ale on je odmítal číst. Prý to není potřeba a nebude tím ztrácet čas. Ani na těhotenské a mateřské kurzy se mnou nechodil…A o videích ani nemluvě…“ začíná se rozpovídávat. „No a pak přišel den D a co on? V nejdůležitější a nejméně vhodnou dobu se prostě složil. Omdlel hned při pohledu na prasklou plodovou vodu,“ začne se smát. „Ještěže byla u nás na návštěvě moje sestra s manželem. Ona je starší a s těhotenstvím už tedy měla zkušenosti. Tak se vše zvládlo v pohodě. Ona mě odvezla a její muž zatím oživoval toho mého. Spolu dorazili do nemocnice asi o hodinu později, zrovna když jsem byla na sále. Moje zlatíčko sebevědomě nakráčelo na sál, že tam bude se mnou, ale jen co vešel a vše uviděl, znovu se rozhodl přátelit se s podlahou.“ Nepřestává mluvit a mě to vlastně ani nijak nevadí a pozorně ji poslouchám.

Vlastně se mi to můžeš hodit. Není nad osobní zkušenosti. Nakonec knihu zavřu a povídám si s ní. Ona mi říká zajímavé osobní zkušenosti a rady a já si vše zapisuju.

„Ale hlavně…“ ukáže na mě prstem a tváří se dost vážně, „Je jedno jestli je to kluk nebo holka, hlavně ať je to zdravé. Vím z vlastní zkušenosti, že vy chlapi si přejete kluky, abyste z nich mohli vychovat svoje menší kopie, ale to je úplně jedno, pokud je to maličké nemocné. A to je vše, co vám řeknu, už vystupuju,“ zvedne se ze sedačky. „Hodně štěstí.“

„Děkuju.“

Tohle bylo užitečné, takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Vím, že si ještě budu muset počkat, než bude poznat, jestli je to kluk nebo holka, ale vlastně jsem se ani nezamyslel, co bych chtěl. A taky mě nenapadla možnost, že by se tomu maličkému mohlo něco stát. Ano, počítám s určitými komplikacemi, ale tak důsledně jsem nad tím nepřemýšlel. Budu muset na sebe dávat větší pozor. Aby se mě, ani tomu malému nic nestalo…

Po zbytek cesty už nemám náladu číst, přece jsem získal dost informací hned z první ruky. Proto jen sedím, mám zavřené oči a poslouchám hudbu, co hraje ve voze. Ještě mi zbývají nějaké tři hodiny cesty a budu na místě, tak si trochu zdřímnu. On i odpočinek je důležitý…

Protáhnu ztuhlé tělo ze spaní na sedačce a pořádně se nadechnu. Jsme na místě. Je to jen malé městečko, kde z jednoho okraje města na ten druhý dojdete za půlhodiny, a to se loudáte. Ale je tu klid a kolem spoustu lesů, tudíž i čerstvého vzduchu. To není jak město. Přehodím si tašku přes rameno a vydám se po cestě směrem k našemu domu.

Zazvoním na zvonek a netrvá dlouho a dveře otevřou a v nich stojí táta.

„Ahoj tati, tak jsem tu.“ Táta na nic nečeká a obejme mě.

„Jsem rád, že tu jsi,“ pořádně mě zmáčkne, až mám co dělat, abych se tím jeho sevření neudusil.

„Tati,“ řeknu přiškrceně, „Pusť, vždyť mě umačkáš,“ směju se, jak mě hned pustí.

„Se nediv, když se tu ukážeš jednou za uherský rok.“ Vytkne mi moje „časté a pravidelné“ návštěvy.

„Já vím,“ protočím oči a odpovědí mi menší pohlavek.

„Tak pojď dovnitř, všechno je nachystané a burgery stačí dát na gril a můžem jíst.“ Táhne mě do kuchyně a já se jen musím smát. Jsem rád, že jsem opět doma.