Svět naší (zvrácené) fantazie

Je mi špatně. Neuvěřitelně špatně. Včerejší události a můj nynější… stav… To se prostě muselo projevit. Ani nevím, jak dlouho jsem plakal, ale prostě jsem usnul na podlaze hned u vchodových dveří. Ale já prostě nebyl schopen se zvednout a jít dál…

Teď už polosedím, poležím na pohovce a tupě koukám před sebe. Promítám si celý včerejší den a vlastně i události posledních dní. Krásný a romantický výlet do Paříže… Raven, který mě ujišťuje, že mě miluje… Potom návštěva doktora… Těhotenství a nakonec… Raven, který mě nejspíš nikdy nemiloval… Všechno to pěkné bylo asi něco, co jsem si celou dobu jen nalhával a představoval. Moje snění se stalo až příliš skutečným a teď to neuvěřitelně bolí.

Chce se mi strašně moc plakat, ale moje oči jako by neměli co… Prostě se jen koukám před sebe, v rukou svírám hrníček s kouřícím čajem, kterým se snažit prohřát zkřehlé prsty a vlastně celé tělo, z noci strávené na zemi.

Moje oči jen letmo kouknou na hodiny a zjišťuji, že čas jít do práce, je ještě příliš daleko. Po chvilce přemýšlení se rozhodnu, co dneska ještě před prací podniknout. Najdu si lísteček s kontakty a adresami na gynekology a gynekoložky, co jsem dostal v nemocnici. Celkem je tam pět kontaktů, tři z nich jsou v nemocnici a to nechci. Tam je moc lidí… Takže zbývají poslední dva… Jedna doktorka a jeden doktor… Podívám se na adresu a vyberu doktorku. Její ordinace je nedaleko a navíc… přece jen bych raději ženskou, než chlapa… Rozhodnu se tam rovnou jít a nedávat o sobě vědět, taky by mě nemuseli přijmout.

Dopiju čaj, převleču se do něčeho čistého a pak i se všemi papíry, co jsem dostal v nemocnici, vyrazím.

Pozvolnou chůzí jsem na místě za dvacet minut. Teď stojím před menším domkem, který by nebyl nikterak nápadný, kdyby na jeho dveřích nevysela cedule „Mudr.Popps – Gynekologická ordinace a poradna“.

V jednu chvíli mě napadne, že bych to přece jen měl otočit, že tady nemám, co dělat… Ale nakonec seberu veškerou odvahu a přece jen chytnu kliku dveří a vejdu dovnitř.

Projdu menší chodbou a ocitnu se v čekárně. Je poměrně velká a hlavně… Je prázdná! Kouknu na dveře, kde je, že nemáme klepat a tak se posadím a zatím si to tu začnu prohlížet. Je to tu vymalované jako louka… Modré nebe, zelená tráva a bílé mraky… v jednom rohu je menší dětský koutek a u toho mini stoleček se židličkou. Jinak jsou tu už jen lavice na sezení a menší stolek, na okně nějaká květina a nástěnka s nejrůznějšími informacemi.

Netrvá dlouho a dveře ordinace se otevřou a z nich vyjde postarší dáma.

„Ale?“ zaskočí ji, když mě uvidí, „Nespletl jste se mladíku? Nebo je snad vaše partnerka na toaletě?“ a koukne směrem, kde jsou dveře od WC.

„Ne, jsem tu sám za sebe a rád bych mluvil s paní doktorkou. Je to možné?“ Ta sestřička se jen vlídně usměje.

„Máte štěstí, že máme prázdno a tak můžete, jinak byste si musel počkat,“ otočí se a u dveří mi pokyne, že můžu vejít.

Ordinace samotná je celá bílá. Je tu lehátko a nějaká podivná židle. Vypadá nebezpečně, raději ani nechci vědět na co to je. Nakonec mi zrak padne i na paní doktorku, která sedí za stolem a něco sepisuje do počítače. Tipoval bych jí kolem 35let, ale i přes brýle a nakrčené obočí, jak nad něčím přemýšlí, vypadá sympaticky. Ještě poslední zaťukání do klávesnice a pak už sundává brýle a podívá se na mě.

„Copak vás sem přivádí, pane-?“ a usměje se.

„Miyata, ale můžete mi říkat Tatsu a přišel jsem kvůli tomuhle,“ vytáhnu papíry a předám jí je. Ona si je převezme a začne jimi listovat, ale skoro hned na začátku po mě hodí velice překvapivým výrazem. Hned se zase odvrátí a začne si vše důkladně pročítat.

„Tohle je nemožné,“ vydechne a nevěřícně na mě kouká. Aspoň vím, jak jsem před dvěma dny vypadal já.

„Říkal jsem to samé…“ povzdechnu si, „Ale tyhle papíry říkají něco jiného…“

„Můžu vás poprosit, abyste se vyslíkl a já vás mohla vyšetřit?“ Přikývnu, sundám si triko a i kalhoty, tak tu teď stojím jen ve spodním prádle. Doktorka mi pokyne směrem na lehátko a já si na něj sednu. Ona si přisune židli a posadí. Do ruky vezme nějakou tubičku.

„Bude to trochu studit,“ a s tím mi na břicho vyleje nějaký gel. Lehce vyjeknu, protože je to opravdu studené. Potom se natáhne k přístroji hned vedle, a vezme něco do ruky… Tvarem to připomíná mikrofon, nebo něco takového… Začne mi s tím jezdit po břichu a rozmazat ten gel.

„Opravdu,“ vydechne úžasle, zatímco kouká na monitor toho přístroje. „Tohle prostě nechápu,“ mrmlá si pro sebe a stále sleduje obrazovku.

„Já taky ne,“ připomenu ji svou maličkost.

„Oh, promiňte,“ vypne přístroj a začne mě utírat toho gelu, „Já jen…“

„Chápu vás,“ nemá cenu, aby mi to vysvětlovala…

„Děkuju,“ usměje se a zvedne ze židle, „Můžete se obléct,“ a přejde ke stolu, kde si opět nasadí brýle. „A sem jste přišel protože…?“

„Protože chci, abyste byla mojí doktorkou.“ Už dávno jsem se rozhodl, že si to malé nechám. Sice jsem doufal, že se o něj budeme starat oba. Jak já tak i Raven, ale… No každopádně tohle malé nemůže za to, že nás Raven nechce a tak jej nebudu za to trestat. Však mi to samy nějak zvládneme.

„Opravdu? Rozmyslel jste si to dobře? Víte, že stále máte čas těhotenství ukončit.“

„Vím a opravdu jsem si to promyslel.“ To doktorce vykouzlí úsměv na tváři.

„To ráda slyším, každopádně… Ráda vás příjmu jako svého pacienta, ale musím vás upozornit, že vás budu „hlídat“ dle zkušeností a znalostí ženského těhotenství, ale že u vás může být průběh jiný…“ snaží se mi naznačit možná rizika, ale i s tím počítám.

„To samozřejmě chápu.“

„Dobře,“ opět se usměje, „A když už jste můj speciální pacient, co trochu upustit od formalit a tykat si? Já jsem Samantha, prostě Sam,“ a natáhne ke mně ruku.

„Tatsu,“ příjmu její ruku a pak se dáme do vyplňování věcí a podrobného povídání.

„Tatsu!“ zavolá na mě kolega, „Vypadá to, že jeden z tvých stolů chce platit,“ upozorní mě.

„Děkuju,“ odpovím mu a pak zamířím k onomu stolu.

Ano dnes jsem v práci, ale od zítra mám zase volno. Řekl jsem Sam, že bych chtěl pracovat tak dlouho, jak to jen půjde, ale že teď bych si potřeboval na chvíli odpočinout a trochu pročistit hlavu od toho všeho. Naštěstí pochopila a hned mi naordinovala ozdravný pobyt v lázních. Samozřejmě to je jen zástěrka do práce, nikam nejedu, ale potřeboval jsem něco, co bych šéfovi předhodil a svoje těhotenství jsem opravdu nechtěl zmiňovat. Tudíž mám střevní potíže a jedu na čtrnáct dní do hor.

A kde budu ve skutečnosti? Nejspíše pojedu na návštěvu domů…