Svět naší (zvrácené) fantazie

Zavřu za sebou dveře bytu. S taškou v ruce se vydám do kuchyně. Cestou z hřiště jsem si koupil už hotový oběd a teď jej plánuju sníst. Dám krabičku do mikrovlnky, zapnu časovač a už se mi to ohřívá.

Mezitím si vytáhnu mobil a napíšu krátkou zprávu Ravenovi, že už jsem doma, nejsem nijak nemocný a že se uvidíme zítra po práci. Nechci mu to říkat přes telefon, tohle mu musím říct osobně, ale necítím se na to, se s ním střetnout už dnes. Já sám jsem z toho ještě tolik zmatený, že se potřebuju uklidnit.

Ano, rozhodl jsem se, že to malé chci, ale… Pořád je tu to velké „ALE“. Cinknutí mikrovlnky mě donutí se vrátit do reality.

Už s teplým jídlem si sednu na pohovku a pustím televizi. Pomalu jím a televizi sotva vnímám, ale aspoň tu není takové ticho. To bych asi nevydržel.

Nejdříve to budu muset říct Ravenovi, to je teď priorita, které bych se nejraději vyhnul. Potom budu muset vyřešit doktora. A v neposlední řadě i práci… Jak dlouho ještě budu moct pracovat? Teď na mě sice ještě není nic vidět, ale doktor říkal, že to začne být viditelné každou chvíli. A to ani neberu v úvahu zdravotní stránku. Co když to fyzicky nezvládnu? Těhotenství a práce. Tohle prostě sám nejspíš nevyřeším a budu si muset o tom promluvit s Ravenem.

Sním celou svou porci a nemám dost. Najednou mi to všechno dojde, že jsem vlastně poslední dobu jedl za dva… Skloním hlavu a kouknu na svoje bříško.

„Takže my máme ještě hlad?“ mluvím směrem k tomu malému, „S tím budeme muset něco udělat.“ Ale po prozkoumání prázdné lednice usoudím, že to bude chtít nejdříve nakoupit. Nějak mi nedošlo, že jsem teď byl několik dní pryč a tudíž doma nic nemám.

Opět se tedy obuju a vydám se do blízkého obchodu. Nehodlám to s nakupováním nijak přehánět a tak nakoupím jen to, co potřebuju. Ale to chce nejdříve promyslet, co si dáme. Když procházím kolem zeleniny, je rozhodnuto. Dostanu, nebo spíš dostaneme, chuť na zeleninové rizoto. Není to nic extra, ale je toho hodně, takže když nás zase přepadne hlad, nemusím znovu vařit a stačí si jen nandat na talíř. Vyberu tedy všechnu potřebnou zeleninu a pak všechno v košíku zkontroluju. Rozhodnu se ještě vzít rýži, protože si nejsem jistý, kolik jí doma mám. Ještě vezmu pár drobností, jako nějakou sladkost, a když pak odcházím z obchodu, mám jen jednu tašku. A ani není nijak těžká.

Nákup si vyskládám jen na linku a ani se nedám do uklízení, stejně většinu rovnou použiju. Dám vařit vodu na rýži a pak se dám do přípravy zeleniny. No celkově mi to trvá nějakou tři čtvrtě hodinu, a pak si konečně můžu opětovně sednout k televizi a dát si druhý oběd.

No, on nakonec byl ještě třetí, ale prostě jsem měl hlad. Teprve potom jsem byl spokojený a plně najezený.

Teď už jen ležím na gauči a opět přemýšlím. Hlavně o Ravenovi a jak mu to řeknu. Tohle na něj prostě nemůžu jen tak vybafnout, i když na mě to zničehonic vybafnuto bylo.

Pomalu se mi zavírají oči, ale usnout tady na gauči, to by nebylo dobré a odnesly by to jen a jen moje záda. S vypětím všech sil se přemluvím vstát a přesunout se do pokoje. Je sice teprve pozdní odpoledne, ale cítím se šíleně unavený a hlavně jsem i hodně najezený a prostě to potřebuju v klidu strávit.

Lehnu si do postele, zachumlám se do peřiny a netrvá mi příliš dlouho, abych usnul pokojným spánkem.

Probudím se časně ráno. Přece jen jsem si šel lehnout poměrně brzo a i když jsem se na chvíli vzbudil kolem půlnoci, abych si odskočil a opět snědl trochu rizota, tak jsem spal opravdu hodně dlouho. A i přesto, jak odpočatý se cítím, se mi nechce nic dělat. Ještě zabalený v dece se přesunu do obýváku a lehnu si k televizi a začnu sledovat nějaké dopolední vysílání. Zas tolik pozornosti tomu nevěnuju, ještě trochu podřimuju a užívám si tu trochu volna, než budu muset to práce.

V práci to jde poměrně rychle. Kolem oběda máme klasicky největší nápor lidí, pak se to uklidní a opět další nával v době večeří. Ale s kolegou stíháme poměrně v pohodě a plynule. Ale i tak jsem rád, za každou chvilku, kdy si můžu odpočinout. Přece jen jsem byl dlouho mimo práci a trochu vyšel z rytmu a to nemluvě o tom…

Proto jsem nadšený, když se kouknu na hodiny a zjistím, že mi zbývá poslední hodinka směny. Za chvilku už budu mít po práci. Ale to taky znamená, že každou chvíli nejspíše přijde i Raven. Když mě má vyzvednout, chodí tak tu hodinku před zavíračkou. Najednou nejsem až tak odvázaný z toho, že za chvilku budu končit. Představa komu budu čelit, a hlavně s čím mu budu čelit, mi na odvaze promluvit si s Ravenem moc nepřidává.

No Raven se objeví asi dvacet minut před zavíračkou. Objedná si jednu skleničku whisky a začne si se mnou povídat. To mě trochu uklidní, jako bych najednou zapomněl, co se mu chystám povědět. A i zbytek směny uteče mnohem rychleji, než kdybych tu byl sám.

Raven odejde, že bude čekat u auta a já se dám do úklidu podniku. Vše dělám naprosto automaticky a tak si zas v hlavě opakuju všechno, co chci říct Ravenovi.

Vyjdem s kolegou z budovy, a když se rozloučíme, já zamířím ke známému autu, před kterým stojí Raven a kouří. Když mě zpozoruje, zahodí cigaretu a sedne si do auta. Jen co si dosednu, dostanu polibek s příchutí cigarety. Nemám to rád, ale už jsem si na to u Ravena zvykl. Když máte někoho opravdu rádi, začnete takové „maličkosti“ přehlížet.

„Jedl jsi?“ zeptá se mě cestou.

„Jo jedl,“ popravdě mi přijde, že od včerejška nedělám nic jiného. To jsem takhle jedl i před tím, nebo jsem si to neuvědomoval a to že to teď vnímám je jen proto, že vím, že nejím jen sám za sebe?

„Dobře, já taky,“ zkonstatuje suše Raven. Pokračujeme na cestě k němu domů, kde jsme během chvilky a už vstupujeme do jeho domu a míříme k němu do ložnice. No já si chci promluvit, ale Raven očividně něco takového neměl v plánu. Obzvláště když za sebou zavře dveře a hned se mi vrhne na rty.

„Ravene-,“ snažím se ho od sebe dostat, „Chci si s tebou promluvit.“ Snažím se ho přivést k rozumu a odvést jeho pozornost od mých knoflíčků na košili.

„Promluvit?“ odtáhne se na chvilku, „A nemůže to počkat?“ a zase se vrhne na můj krk a rukama sjede dokonce k mému opasku.

„Právě, že nemůže,“ dál se bráním. Naštěstí Raven projeví trochu rozumu a nechá mě.

„O čem?“ přejde rovnou k věci a sedne si do křesla. Já udělám to samé a tak teď sedíme naproti sobě. Zhluboka se nadechnu a začnu…

„Jde o toho doktora, jak jsem včera byl…“

„Jak to myslíš? Psal jsi mi, že jsi v pořádku,“ začne hned Raven, „Nebo to snad nebyla pravda?“ slyším trochu starosti ale i zlosti v jeho hlase.

„No,“ začnu si nervózně hrát s rukávy, „Těžko se to vysvětluje.“ Opravdu nevím, jak mu něco takového říct.

„Co na tom je těžkého? Buď jsi nemocný, nebo nejsi.“ Kdyby to bylo tak jednoduché, pomyslím si. „Tak jak to je? Jsi v pořádku?“

„Nejsem nijak nemocný,“ začnem trochu oklikou, „Ale tak úplně v pořádku nejsem.“ Raven na mě nechápavě kouká a očividně si snaží moje slova nějak přebrat.

„Tomu nerozumím,“ vypadne z něj nakonec a já jsem nic jiného nečekal.

„Věř, že ani já tomu nerozumím, ale-,“ ještě jeden hluboký nádech, „Jsem těhotný.“ A je to venku. Raven ale nic neříká, jen na mě tupě a nepřítomně zírá. Po chvilce zatřepe hlavou.

„Promiň, ale můžeš mi to zopakovat? Nejspíš jsem se přeslechl.“ Tohle jsem nejspíše čekat taky…

„Jsem těhotný,“ zopakuju. No Raven na mě nevěřícně mžourá a pak se začne smát.

„Prosím tě, Tatsu, co tohle má být? Vždyť něco takového je zhola nemožné.“

„Já vím, že je to těžko uvěřitelné, ale je to tak. Byl jsem u doktora a tam mi to všechno řekl. Ukázali mi výsledky,“ začnu mu říkat všechny informace, co mu můžu poskytnout.

„Tatsu, nech toho,“ snaží se mě zastavit Raven, „Přestaň s něčím takhle nesmyslným. Neznám důvod, proč říkáš tyhle věci, ale nech toho nebo se naštvu.“ Slyším to vrčení v jeho hlase, i přes úsměv, který se stále snaží držet na tváři.

„Nemůžu s tím přestat, takhle to prostě je,“ nenechám se umlčet ani přes zjevnou výstrahu v jeho hlase, „Prostě budeme rodiče a-“

„My?“ zeptá se zvednutým obočím Raven. Už nesedí spokojeně v křesle, ale pochoduje po pokoji, jako lev chodí ve své kleci.

„A kdo jiný?“ tuhle jeho otázku nechápu.

„Dobře, když připustím, že absurdita, kterou mi tu vyprávíš, je pravda, tak kde mám jistotu, že je to moje?“

Tím mi naprosto vyrazí dech a vezme vítr z plachet. Myslel jsem, že počítám se všemi možnostmi, a že mě nemůže nic překvapit, ale tohle… Takovou otázku jsem od něj nečekal, nemyslel jsem si, že by něco takového vypustil ze svých úst. Vylétnu ze sedačky, jako čert z krabičky.

„Jak se na něco takového můžeš vůbec ptát?!“ zvýším na něj hlas.

„Úplně normálně,“ odpoví naprosto v klidu. Bez známky studu či čehokoliv jiného, díky čemuž bych mu mohl odpustit. „Nebyl bys první ani poslední, kdo by se mě snažil donutit k nějakému svazku pomocí vymyšleného těhotenství. A když vezmu v potaz i tu skutečnost, že jsi muž a něco takového je u tebe nemožné…“ dál si mluví tu svou a na mě a co já cítím, vůbec nebere ohledy.

Je mi hrozně, taková bolest, jaká se mi rozlívá hrudi… To snad ani nejde popsat. Pocit naprostého zklamání… Zklamání od osoby, od které jste to nečekali…

Myslel jsem, že se maximálně budeme hádat, zda si to nechat nebo ne, ale to že bude pochybovat o mých slovech a v podstatě mojí lásce k němu… to mě nenapadlo! To je tak, když druhému člověku věříte na 100%...

Je mi to všechno, tak strašně líto. Já ho miluju a on… taky řekl, že mě miluje, ale důkaz naší lásky… Naprosto jej zavrhl a nezná se k němu.

„Hlavně mi tu nebreč,“ uslyším Ravena a zpětně si přemítnu, co řekl. Ani jsem si nevšiml, že pláču. Ale ani tohle jej nijak nepřesvědčilo o pravdivosti mých slov.

„Proč mi nevěříš?!?!?“ zakřičím na něj. Je mi jedno, že si k němu dovoluju hodně, ale v tuhle chvíli mi to je jedno.

„Tomuhle by nevěřil nikdo…“ tak prostě to řekl… A ve mně to všechno konečně vybuchne, nejsem schopen zastavit ten příval emocí, především pak pocit zrady.

„TY SEŠ TAKOVÝ HAJZL!!! JAK JÁ TĚ NESNÁŠÍM!!! JAK SI O MĚ MŮŽEŠ MYSLET NĚCO TAKOVÉHO?!?!?! JÁ TĚ MILUJU A ANI SLOVO JSEM SI NEVYMYSLEL A TY… ŘEKL JSI, ŽE MĚ MILUJEŠ A PŘITOM…“ zlomí se mi hlas a to zlomí i mě. Sesunu se na zem… Pláču, ale nikdo mě neutěšuje… Ještě nikdy jsem se v nikom nespletl a nezklamal jako právě teď v Ravenovi.

„Myslím, že bys měl jít,“ zase ten jeho hlas, zvednu pohled, ale on se na mě nedívá. Stojí u okna a dívá se z něj, zase kouříc cigaretu.

Zvednu se ze mě a zamířím ke dveřím, chci pryč. Nechci tu už být už ani minutu. Ale když jsem u dveří, zastavím se. Najednou si to rozmyslím. Otočím se a vrátím se k Ravenovi. Jakmile jsem u něj, vrazím takovou facku, že skoro spadne a musí se přidržet rámu okna. Nechápu, kde jsem vzal takovou sílu.

„NESNÁŠÍM TĚ A TOHLE JE ZA NÁS ZA OBA!!!“

Teprve potom odejdu z toho propadeného domu. Rychle vyhledám nebližší Shromaždiště, protože chci být doma co nejdříve. Celou tu dobu se držím, jak jen to jde. Ale jakmile za sebou zavřu dveře bytu a já jsem o samotě, zhroutím se hned u dveří. Sjedu na zem a začnu plakat. Tohle tak neuvěřitelně bolí, že mám pocit, že tu bolest nevydržím.

Jak jen mohl? Jak jen mohl…