Svět naší (zvrácené) fantazie

Nechápavě koukám na doktora před sebou. Co mi to tu žvaní?

„Cože?“ vypravím nakonec ze sebe.

„Jak říkám, jste těhotný,“ zopakuje mi doktor naprosto normálně jako by oznamoval, co měl před chvílí k obědu. Začnu se smát. Doktor nechápavě pozvedne obočí.

„Tohle se vám povedlo. Tak kde je ta skrytá kamera? Musím říct, že je to povedený žertík.“

„Omlouvám se, pane Miyata, ale tohle opravdu není žert,“ a mě přejde smích. „Já sám tomu nerozumím, ani moje kolegové. V životě jsme se s ničím podobným nesetkali. Jste neuvěřitelná hříčka přírody.“

„Ale tohle přece,“ začíná se mě zmocňovat panika, „Tohle přece není možné! Vždyť… Vždyť jsem muž. Tohle není možné.“

„Uklidněte se prosím,“ začne mě doktor uklidňovat, ale jemu se to řekne…

„To není možné… Tomu nevěřím… Vždyť jsem na sobě ani nic nepozoroval.“

„Opravdu ne?“ zeptá se mě doktor nedůvěřivě. „Žádné ranní či noční nevolnosti? Únava, slabost… Na jednu stranu nechutenství, potom hned neuvěřitelná chuť na jídlo?“ zasypává mě otázkama a já si v duchu na každou odpovím ano a z toho blednu stále víc a víc.

„Ale přece…“ nechci a nemůžu se s něčím takovým smířit jen tak, „Koukejte, ani břicho mi neroste.“ Chabé stéblo poslední záchrany, ale tonoucí se chytne čehokoliv, aby se nepotopil.

„Jste v podstatě na začátku těhotenství. Momentálně jste přibližně v 11. týdnu a bříško vám začne za chvilku růst. Navíc přece jen jste muž a průběh těhotenství bude pravděpodobně trochu jiný.“ Zajedu si prsty do vlasů a snažím se z toho všeho nebrečet. Tohle je jako zlý sen, určitě jsem v čekárně usnul a za chvilku mě přijde vzbudit sestřička, že mám jít dovnitř a doktor mi řekne, že mám jen nějakou otravu z jídla a že do týdne budu v pořádku.

„Prosím, podívejte se,“ zvednu svůj skoro uslzený pohled k doktorovi. Ten ke mně po stole cosi přisouvá. Nechápavě se na to podívám. Je to nějaký obrázek, je to skoro celé černé a místy nějaké světlé až bílé skvrny, nic v tom nevidím.

„Co to je?“

Doktor se usměje a pak ukáže na jednu s těch světlejších částí.

„Tohle je vaše dítě.“ A já opět vyvalím oči, nejprve na doktora a pak na to světlé cosi. Pak mi doktor začne ukazovat, co je hlavička, kde je srdíčko. A já to tam najednou všechno vidím úplně zřetelně. Bože… takové malinké… a škaredé to je…

„Kluk nebo holka?“ najednou mě napadne. Doktor se usměje takovým záhadným způsobem.

„To ještě nevím, to si ještě budete muset asi měsíc počkat.“ Posmutním.

Počkat? Proč jsem smutný? Uvažuju snad, že o tom, že budu fakt táta? Nebo spíš máma… Arghhh. Já nevím! Vždyť není možné, abych měl dítě… A navíc Raven… Tohle není dobré, jak něco takového můžu říct Ravenovi?

„Pane Miyata?“ promluví na mě doktor, „Jste- jste v pořádku?“

„Jo jsem jen-,“ jen je toho na mě moc. Tomuhle prostě nemůžu uvěřit. Nemůžu… Není to možné!

„A co když to dítě nechci?“ Doktor se viditelně zachmuří a nedivím se mu. Ne, že bych se už rozhodl, ale beru v potaz všechny možnosti.

„Na to samozřejmě máte právo. Interupce se provádí do 12. týdnu, takže pokud jste se rozhodl pro tuhle možnost, máte nejvyšší čas, abyste podstoupil zákrok. Tento zákrok si však musíte platit sám a to nemluvím o možný komplikacích či zdravotních problémech. I když je pravda, že u vás bude pravděpodobně komplikované celé období těhotenství. Proto byste tuhle věc měl pořádně promyslet a promluvit si o tom i se svým partnerem.“ Přestane mluvit doktor a nejspíše čeká na nějakou moji reakci, ale já nejsem schopen ničeho… Hlavou mi víří tolik věcí, tolik otázek, tolik nových skutečností.

„Prozatím vám předepíšu nějaké vitamíny a tím posílíme celý organismus. Ještě vám dám pár kontaktů na specialisty v oblasti gynekologie, které byste měl co nejdříve navštívit, ať už se rozhodnete pro jakoukoliv možnost,“ ťuká do počítače. Potom se rozjede tiskárna, ale já to všechno vnímám tak nějak vzdáleně. Až když mě doktor vezme za rameno a zatřese mnou, vnímám o něco víc. Dává mi několik papírů a v jeho pohledu pozoruju jakési němé povzbuzení. Sotva špitnu poděkování a pozdrav, když už stojím skoro před nemocnicí. Ani nevím, jak jsem se tak rychle dostal ven. Prostě jsem se šel a kolem mě vše tak nějak proplulo. A takhle pokračuju i dál.

Nakonec se ocitnu v parku. Ve stavu v jakém jsem, se divím, že mě ještě někde na přechodu nepřejelo auto. Posadím se na jednu z laviček a jen koukám před sebe. Snažím se si všechno utřídit v hlavě, ale nejde to. Je toho až příliš. Tohle prostě není jen tak. Jak se to celé stalo? Jak je možné, aby muž otěhotněl? A proč jsem to musel být zrovna já? Proč si příroda pro svou hříčku nevybrala někoho jiného? A k čemu jí to vůbec je?

A když se rozhodnu si to malé nechat, tak co bude dál? Zvládnu něco tak velkého a zodpovědného jako je starat se o dítě? Jak jej uživím, když nebudu chodit do práce… Jasně Raven bude moct-

Raven… Další věc… Co na to řekne on? Bude to chtít nebo nebude?

Teprve teď si plně všimnu papírů, co mám pořád v ruce. Začnu je postupně procházet. Nejdříve nějaký předpisy na ty vitamíny, nebo co to říkal. Potom několik kontaktů na nějaké doktory a jako poslední je přeložený nějaký papír. Netuším, co to je, a tak jej rozložím.

Oči se mi zaplní slzami. Je to ten obrázek miminka. Podle měřítka vedle má přibližně 5cm. Hlavička je neúměrně veliká a ty malé pacenky. Hlasitěji vzlyknu. Takové malinké a je to u mě v bříšku. Naprosto automaticky a bez přemýšlení si sáhnu na bříško, do míst, kde by to maličké mohlo být. Najednou jako by všechno konečně zaostřilo a já začal plně vnímat. Podvědomě a nejspíš ne náhodou jsem si sedl kousek od dětského hřiště, kde si maminky povídají, zatímco jejich ratolesti si hrají. Ať už staví hrad z písku, nebo se houpají na houpačkách anebo lezou po nějakých prolézačkách. Několik maminek má u sebe kočárek, kterými pomalu pohupují, ale i přesto nedokáží zabránit občasnému křiku.

V tu chvíli se rozhodnu a vím úplně jistě, co chci…