Svět naší (zvrácené) fantazie

Už stojíme na zemi a já mám nutkání kleknout na kolena a políbit zem! Tentokrát to sice nebylo tak strašné jako poprvé, ale přece jen jsem raději, když stojím nohama pevně na zemi. Nemluvě o tom, že se mi v letadle při přistání zase udělalo zle a já musel hned běžet na toaletu.

„Dobrý Tatsu?“ ptá se mě poněkolikáté Raven, zatímco vycházíme z budovy a míříme k parkovišti, kde jsme nechali auto.

„Jo, dobrý,“ asi musím vypadat žalostně a být v obličeji celý zelený. Raven se povzbudivě usměje, ale nějak cítím, že mi nevěří. Obejme mě kolem ramen a pustí mě, až když najdeme auto. Dáme věci do kufru a pak Raven nastartuje.

Jedeme k Ravenovi domů. Přece jen ten můj malý kamrlík… Pro jednoho je to akorát, ale pro dva je tam už těsno a co si budem říkat… U něj je to prostě takové pohodlnější.

„Máš hlad?“ zeptá se během řízení a já se musím zamyslet. Je pravda, že mi před chvilkou nebylo dobře, ale hlad mám, ale raději bych jedl doma, pokud se ptá proto, že chce někam zajít.

„Mám, ale rád bych jedl doma.“

„Ale tam není nic uvařeno,“ řekne skoro bezradně Raven a já se musím smát.

„To přece nevadí,“ promluvím, když se konečně vysměju. Raven nezapomíná na mě vrhat vražedné pohledy, ale nutnost řídit a sledovat cestu mu to značně znesnadňuje. „Hospodyně tam má určitě nějaké zásoby a já z toho něco uklohním,“ celkem se těším. Dlouho jsem nevařil a teď budu dokonce vařit pro Ravena.

„A bude to k jídlu?“ popíchne mě.

„Tsss,“ odfrknu si, „Samozřejmě. V kuchyni mi to jde a taky pracuju v restauraci. Nezapomeň.“

„Dobře, dobře,“ směje se Raven a už se zase plně věnuje řízení, aniž bychom mluvili.

Zaparkovali jsme, a když jsme vešli do domu, Raven šel zanést zavazadla do pokoje a já si to zamířil do kuchyně obhlídnout stav ledničky. Naštěstí to vypadá, že hospodyně věděla, že se dnes vracíme a tak lednička byla poměrně dobře zásobená.

Vytáhl jsem kuřecí maso a zeleninu. Nechal vařit rýži a během toho si všechno nachystal. Udělám zeleninové rizoto a k tomu ještě salát s kuřecím masem. Zrovna krájím zeleninu, když se mi kolem pasu omotají dvě paže a já div leknutím nevyskočím z kůže.

„Ravene! Seš normální? - Vím, zbytečná otázka – Víš, jak jsem se lekl? A co kdybych se řízl?“ začnu mu vyčítat. No on si z toho teda moc nedělá.

„Co budeme mít dobrého?“ dělá jako by nic.

„Asi nic, pokud se mě chystáš zabít nebo pokud si uřežu prsty,“ prskám dál, přičemž pokračuju v krájení zeleniny.

„No tak Tatsu,“ a pevněji mě sevře v objetí, „Copak to bude?“ Má to s ním vůbec cenu?

„Jen zeleninové rizoto a salát s kuřecím masem,“ dám zeleninu do misky a začnu si chystat maso, které nakrájím na menší kousky.

„To zní dobře, budu věřit, že to tak bude i chutnat,“ dostanu polibek na krk. „Mám nějak pomoct?“

„Jak zdatný jsi v kuchyni?“ zeptám se pro jistotu. Odpovědí je mi nevinný úsměv a nervózní podrbání na hlavě. Tak ‚Tohle‘ nehodlám k vaření pustit. „To je dobrý, já to udělám, dělej si, co potřebuješ.“

„Tak tu budu sedět a sledovat,“ a sedne si na barovou židličku. Já pokračuju ve vaření a během toho si spolu povídáme.

„No tak nakonec to bylo k jídlu,“ zhodnotí Raven moji snahu po jídle. Já nafouknu tváře a zamračím se na něj. Myslím si, že se mi to povedlo a on si ještě bude stěžovat.

„Tsss,“ a pokračuju v jídle. Nechám si kazit chuť. Mě to chutná, a kdyby jemu ne, tak to nejí.

„No tak, Tatsu,“ natáhne ruku přes stůl a chytne tu mou, „Přece bys mi tohle nevěřil. Měl jsi to výborné a moc děkuju.“ Mám pocit, že se červenám až na zadku a že mi jde pára z uší.

„Děkuju,“ zahuhlám s plnou pusou a raději sklopím zrak, aby mi nebylo vidět do tváře. Moc mě to teď potěšilo. Jsem rád, že mu chutnalo!

Jakmile dojím, tak si ještě na chvilku lehneme k televizi, ale to nám nevydrží moc dlouho. Jsem nějak unavený a usínám na Ravenovi, tak ten mě asi po půlhodince filmu odnese do pokoje. Ještě vnímám, jak mě svléká z oblečení, potom si lehne vedle mě a potom, co si mě přitáhne do náruče, nás přikryje.

Ráno se probudím do krásného dne, ale s otřesnou nevolností. Chci vystartit z postele, ale Raven mě ne a ne pustit, až když ho pořádně bouchnu do žeber, mě konečně pustí. Do koupelny doběhnu na poslední chvíli. Okamžitě se skloním nad mísu a zvracím. Jsem rád, že po chvilce slyším klepání, ale nedovolím Ravenovi vstoupit. Tohle není nic, co by měl vidět. Když už nemám co zvracet a ven jdou jen žaludeční šťávy, zvednu se a přejdu k umyvadlu, abych si vypláchl a vyčistil zuby. Když otevřu dveře od koupelny, Raven stojí hned vedle dveří a jen co si mě všimne, že se mě ptá, jestli jsem v pořádku.

„Opravdu se cítíš dobře?“ nevěří mi. Opět… „Přece jen to není poprvé,“ nedá na moje ujišťování. I když je mi ještě stále nevolno a na snídani nemám ani pomyšlení, myslím, že to není nic vážného.

„To nic není,“ snažím se zkrotit jeho starostlivost.

„Myslím, že by sis měl skočit k doktorovi.“

„Nemusím, nikdy jsem nebyl nemocný…“

„Nikdy neříkej nikdy, každý je někdy nemocný,“ hučí do mě furt Raven.

„Já ne,“ stojím se na svém. Co si pamatuju, nebyl jsem v životě nemocný a nemyslím si, že by to mělo přijít právě teď.“

„Ty seš horší jak malé dítě,“ začne se rozčilovat Raven.

„Dobře,“ kapituluju, „Když tě to uklidní, skočím si k doktorovi, ale stejně to dopadne přesně, jak říkám… Nic mi není.“

„Dobře,“ chytne se hned mého příslibu Raven. „Musím dnes do práce, tak tě cestou zavezu do nemocnice, místo domů. Dobře?“ Sakra, zmařil mi plány. Neměl jsem v plánu tam doopravdy zajít, jen jsem mu to chtěl namluvit. No nic, nedá se nic dělat. Jednu prohlídku u doktora budu muset přetrpět.

Sedím v čekárně doktora a čekám, až přijdu na řadu. Už tu sedím asi půlhodiny a značně se nudím. Je mi už dobře, sice jsem si ještě jednou odběhl na záchod. To proto, že Raven začal přede mnou jíst smažená vajíčka a slaninu a mě se z toho udělalo šoufl, ale teď už jsem zase čilý jak rybička.

„Pan Miyata?“ vyjde ze dveří sestra a pohledem sjede všechny přítomné v čekárně. Já se zvednu a zamířím do ordinace. Sestřička za mnou zavře dveře a já se posadím na židličku, zatímco doktor sedí za stolem a něco zapisuje do počítače.

„Takže copak vás trápí, pane Miyata?“ koukne na mě přes svoje brýle.

„Nic velkého,“ začnu mluvit, „jen mě v poslední době trápí časté nevolnosti. Ale myslím, že to není nic vážného, jen můj přítel se o mě bál.“

„Myslím, že doktor jsem tu já,“ začne se usmívat, „Takže já určím, zda je to vážné nebo ne. Takže… Nějaké prodělané nemoci? Nebo berete pravidelně nějaké léky?“ ptá se.

„Ne, co vím, tak jsem nikdy nebyl nemocný.“ Doktor se na mě koukne jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslí a jen si něco zapíše do počítače.

„Jaké byli přesné příznaky nevolnosti? Jak často, kdy?“ pokládá jednu otázku za druhou a já mu na ně odpovídám.

„Dobře, z toho co jste řekl, to nevypadá na nic vážného, ale raději vás pošlu na nějaká vyšetření,“ a začne vypisovat lístky. Nejraději bych mu řekl, že to není nutné, ale nakonec ho nechám. Převezmu si papíry a jdu si to oběhat, s tím, že jakmile bude mít všechno za sebou, mám se vrátit.

Poslali mě na odběr krve. Fuj, nic horšího jsem snad nezažil, bylo to tak děsivé… Pak jsem ještě musel dát moč, no to taky stálo za to, zvláště když vůbec nemáte potřebu. Musel jsem si koupit pití a lít to do sebe, abych se donutil. No a nakonec mi ještě udělali nějaký ultrazvuk břicha, nebo co to bylo. Prý jestli třeba nemám nějaký vředy či co a že z toho bych mohl zvracet… Naštěstí to nebylo nijak nepříjemné na rozdíl od odběru. Tady jsem si jen lehl na lehátko a s tím se pak zasunul do takové rouričky. Celkově beru svoje první vyšetření jako kladnou zkušenost.

Teď jen sedím opět v čekárně a čekám, až si mě zas zavolá doktor. Mezitím do ordinace vejdou ještě další dva doktoři a pak ještě jeden. To by mi zas až tak divné nepřipadalo, kdyby potom nevyšla sestřička s tím, aby všichni, kromě mě, odešli k jinému ošetřujícímu lékaři, že pan doktor dnes už neordinuje. Teprve teď se začínám bát. Uvnitř jsou celkově čtyři doktoři. Já tu jsem jediný pacient a vevnitř jsou moje výsledky vyšetření.

Sedím na židličce, nervózně si žmoulám prsty a hypnotizuju hodiny. Už tu čekám půlhodiny a furt nic. A s neustálým tikotem hodin a pohybem ručiček jsem nervóznější a nervóznější, a když se dveře otevřou, vyskočím jako připínáček.

„Pane Miyata,“ promluví sestřička, „Pojďte, prosím, dovnitř,“ pobídne mě a já si nemůžu nevšimnout divného tónu jejího hlasu i to jak na mě kouká. S obavami tedy vejdu do místnosti a posadím se opět na tu židličku jako prvně. Ti doktoři už tu nejsou, nejspíše odešli druhými dveřmi, a už je tu jen ten můj.

„Pane doktore,“ promluvím, „Je snad něco špatně? Jsem snad nějak nemocný? A je to vážné?“ začnu chrliti všechny tyhle otázky a tím ze sebe dostávám i všechny svoje obavy.

„Uklidněte se, prosím, pane Miyata, nemusíte se bát. Nejste nijak nemocný, jen,“ je nervózní a očividně neví, jak to říct.

„Jen?“ snažím se ho pobídnout, aby dál mluvit.

„Opravdu nevím, jak je to možné, ale věřte, že jsme to několikrát kontrolovali,“ ať už to přestane okecávat a jde rovnou k věci, „Ale i přesto vám musím sdělit, že…“ No tak už to vyklop!!!

„Že jste těhotný…“