Svět naší (zvrácené) fantazie

„Tatsu vstávej,“ zašeptá mi někdo do ucha a hned na to cítím lehký polibek na rameno, další na krku a pak na oušku. Převalím se na druhou stranu.

„Ještě chvíli,“ zašeptám.

„Ale no tak,“ dá mi dotyčný pryč vlasy z čela, „Jestli nebudeme vstávat, nestihneme letadlo.“

„Uhnnn,“ zaskuhrám jen a snažím se zavrtat víc do těla vedle mě, které krásně hřeje.

„No tak, Tatsu,“ a hřejivé tělo se ode mě odtáhne, abych hned na to cítil na rtech jemný polibek. Ospale rozlepím oči. Nade mnou se sklání Raven a krásně se usmívá.

„Dobré ráno,“ a dá mi další pusu na nos.

„Dobré,“ nakrčím obočí, jak se snažím zvyknout na okolní světlo.

„Vstaneš sám, nebo tě mám do koupelny odnést?“ pozvedne Raven rozkošně jedno obočí.

„Odnést,“ řeknu z legrace. Nemyslím si, že by mě tam skutečně odnesl.

„Áááá,“ zakřičím, když se zničehonic objevím ve vzduchu, „Ravene,“ bouchnu jej do ramene.

„No co princezno, chtěl jsi odnést…“

„Nejsem princezna!“

„Dobře, tak princi, chtěl jste odnést,“ řekne s úsměvem, zatímco otevírá dveře koupelny.

„To jo, ale nemyslel jsem si, že to skutečně uděláš,“ a posadí mě na židličku, která je kousek od sprchy.

„Pro tebe cokoliv,“ a jemně mě políbí, „Zuby si vyčistíš sám nebo i s tím ti mám pomoct?“

„To už zvládnu,“ řeknu s úsměvem a už se přesouvám ze židličky k umyvadlu.

„Dobře, pak přijdi na snídani,“ a jsem v koupelně sám. Zběžně si vyčistím zuby, opláchnu obličej, v pokoji se obleču a pak sejdu dolů do jídelny.

„Dobrou chuť,“ popřeju snídajícímu Ravenovi. Já sám se posadím hned vedle něj a natáhnu se pro jakýsi slaný rohlík se sýrem a slaninou.

„Dobrou,“ odpoví mi, když sousto konečně spolkne. Následně si upije kávy a opět se pohrouží do světa novin. Jen protočím oči a pořádně se nasnídám. Dám si tři ty slaný rohlíky, potom jogurt a ještě si dám dvě sladké koblihy. To vše zapíjím sladkým černým čajem.

„Můžeme vyrazit?“ zeptá se Raven a odloží noviny na stůl. Já si olíznu poslední prst od cukru z koblihy a přikývnu. Vrátíme se do pokoje pro Ravenovo zavazadlo, to moje jsme nechali v autě, a jakmile jsme si oba zapnuli bezpečnostní pásy, vyjeli jsme směr letiště.

Kontrola na letišti proběhla v pořádku. Žádné problémy s ID kartami nebyli, takže jsme dostali povolení odletět. Odevzdali jsme svoje zavazadla a po prohlídce, jestli nemáme u sebe zbraně a podobné věci, jsme se konečně dostali na palubu letadla a sedli si na svá místa.

Napjatě sedím v sedačce a křečovitě svírám opěrky. Oči otevřené dokořán a zrychlený dech. Ucítím dotek na své ruce a následně i jemné sevření. Natočím hlavu na bok a uvidím Ravena s lehkým úsměvem na tváři a drobnou starostí v očích.

„Klid, Tatsu, všechno bude dobrý,“ sevře mou ruku ještě víc a jemně mě políbí na rty.

„Tobě se to řekne,“ podaří se mi říct skrze pevně sevřené rty.

On už letěl letadlem několikrát, já ani jednou. Sice jsem si vždycky přál jím letět, ale teď když najednou sedím v něm, vše je úplně jinak. Začínáte přemýšlet, co všechno se může stát a v hlavě se vám objevuje jedna teorie za druhou. Od bouřky, přes průjem pilota, takže letadlo nebude mít, kdo řídit, až po srážku s asteroidem.

„Dobrý den, vážení cestující, mluví k vám kapitán letadla a váš dnešní pilot. Velmi děkujeme, že jste se rozhodli letět s naší společností. Nyní vám naše letušky řeknou základní informace a bezpečností pravidla. Přeji vám klidný a ničím nerušený let,“ domluví hlas z malého repráčku nade dveřmi a hned na to před nás předstoupí příjemně vypadající slečna a začne nám ukazovat, kde je záchranná vesta, kde jsou dýchací masky, co můžeme a nemůžeme dělat během letu a podobné věci. Na závěr nás požádala, abychom se připoutali, že co nejdříve odstartujeme.

Můj strach je na maximu. Nejsem schopen se ani připoutat a musí to za mě udělat Raven a jasně na něm vidím, že se baví na můj účet.

Slyším zažehnutí motorů a hned na to se začne ta hromada železa pohybovat. Všechny vnitřnosti se mi sevřely. Tak takhle umřu?

Krajina za oknem ubíhá čím dál rychleji a mě je z toho blbě. Raději odvrátím zrak a pro jistotu ještě zavřu oči. Ještě jsem ucítil další dotek na mé ruce a najednou se všechno zhouplo, včetně mého žaludku. Oči jsem se snažil zavřít ještě víc a ručku sedačky jsem drtil v pevném sevření. Tím i zesílil stisk na mé ruce, který byl doprovázen konejšivým hlazením Ravenova palce.

„Tatsu,“ uslyším zašeptání do ucha, „Už jsme nahoře. Můžeš otevřít oči.“

Pomalu uvolním oční svaly a snažím se zvyknout si na světlo. Kouknu vedle sebe, kde se na mě usmívá Raven. Je nakloněný ke mně a stále mě hladí po ruce.

„Vidíš,“ a druhou rukou mě pohladí po tváři, „Zvládl jsi to a nebylo to ani tak strašné, že?“

Úlevně vydechnu a trochu se uvolním. Kouknu se z okna, co mám po pravé ruce. Právě letíme nad mraky a je to krása. Otočím se zpět na Ravena a políbím ho.

„Jsi v pořádku?“ ujistí se Raven.

„Jo jsem, jen potřebuju na toaletu,“ s tím si rozepnu pás a počkám, až to samé udělá i Raven a uvolní mi cestu, abych mohl vstát ze své sedačky.

„Tam na konci,“ ukáže na jednu stranu, „Hned za tím závěsem jsou na jedné straně dveře.“ Usměju se, kývnu a zamířím tím směrem.

Zamknu za sebou dveře a opřu se o umyvadlo. Jsem rád, že start mám za sebou a to bez větších potíží. I když ještě mi je trochu nevolno, ale není to tak strašné, jak jsem si před startem myslel, že to bude. Teď se jen musím dát dohromady a doufat, že i zbytek cesty bude probíhat v klidu a že přežiji i přistání.

Pustím si studenou vodu a několikrát si ji naberu do dlaní, abych si opláchl obličej. Podívám se na sebe do zrcadla, ale pohled nestojí za to. Po tváři mi stékají kapky vody a pořád mám takový lehce zelený výraz. Proto se rozhodnu ještě pro jedno opláchnutí obličeje, který se následně usuším jednorázovým papírovým ručníkem a vrátím se zpět na místo.

„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptá se mě Raven, když se usádlím na svém místě.

„Jo jsem, jen mi bylo, a možná ještě trochu je, nevolno.“

„Dobře, chceš něco k pití?“ a když přikývnu, zavolá tu příjemnou letušku a objedná nám pomerančový džus. Vděčně se z něj napiju.

„Klidně odpočívej, bude to nějakou dobu trvat, než přistanem,“ nakloní se ke mně Raven, „Odpočineš si a aspoň nebudeš tolik myslet na to, že jsi ve vzduchu,“ je to tak příjemné, jak se o mě stará. Jen přikývnu a s hlavou poleženou na jeho rameni nedlouho na to usnu.

„Tatsu,“ ucítím dotek na tváři, „Už jsme přistáli a musíme vystupovat.“

Rozlepím oči a zamrkám kolem sebe.

„To už neletíme?“ zeptám se logicky, zatímco se zvedám z Ravenova ramena a protahuju ztuhlé tělo.

„Správně, celé ji to prospal,“ usměje se Raven a pocuchá mi vlasy. Má jediné štěstí, že jsem spal a tak si svůj „dokonalý“ účes už dávno zničil. „Letušky a personál čekají už jen na nás, až vystoupíme.“

Rozhlídnu se kolem a opravdu, už tu sedíme jen mi a u dveří stojí zase jiná letuška. Raven se zvedne ze svého místa a já ho následuju. Letuška nám popřeje příjemný pobyt v Paříži a my už míříme do letištní haly, kde si vyzvedneme svoje zavazadla a zamíříme do hotelu.