Svět naší (zvrácené) fantazie

Ráno se probudím a s hrozným bolehlavem, a tak se nějakou dobu jen převaluju a doufám, že se mi podaří znova usnout a zahnat tak tu šílenou bolest, ale marně. Vstanu a zajdu do koupelny. Vyčistím zuby a hodím rychlou sprchu.

V kuchyni se kouknu na hodiny. Deset ráno, to je ještě čas než půjdu práce. Udělám si silné kafe, doufajíc, že mě probere a třeba i zažene bolest hlavy. Nehledám prášky na bolest, nic takového tu nemám. Žádná lékárnička, žádné léky. Nepotřebuju je, i když teď by se něco hodilo.

Ledničku minu bez povšimnutí, nemám hlad. Natáhnu se na pohovku a pustím si televizi. Po chvilce se však zvednu, protože je mi trochu chladno a tak si dotáhnu deku, do které se zachumlám. Začnu sledovat nějakou komedii v televizi.

Bolest hlavy polevila, ale nezmizela a já si snad poprvé hraju s myšlenkou, omluvit se z práce a zůstat doma. Tohle by bylo poprvé, co bych doma zůstal kvůli „nemoci“, pokud tak bolest hlavy a nechutenství můžu nazvat.

Takže zůstávám doma. Když jsem to šéfovi volal, byl dost překvapený, ale naštěstí s tím neměl problém, nejspíš taky proto, že to bylo první volno tohoto druhu, o které jsem žádal. Dokonce řekl, ať jsem až do konce týdne doma, ať to vyležím a netahám mu bacily do práce. Nechtěl jsem, ale když řekl, že to budu mít jako placené volno, tak mi to v závěru tolik nevadilo. Sice mám tak dvakrát do týdne volno, ale na druhou stranu. Takovou malou skoro týdenní dovolenou jsem dlouho neměl, tak proč toho nevyužít.

Je čas oběda a já se rozhodnu něco sníst a to něco je jogurt. Nechce se mi vařit a zas takový hlad nemám. Zrovna si pochutnávám na jedné velké jahodě, kterou jsem nabral na lžičku, když zazvoní zvonek. Málem se udusím, jak jsem se lekl. Nejsem zvyklý, že by na mě někdo zvonil a proto jsem zvědavý, kdo to je. Na pošťáka je už pozdě a nikoho nečekám.

Otevřu dveře a tam stojí Raven. Ruce za zády a provinilý pohled. Vybavím si celou včerejší situaci a chci mu prásknout dveřmi před nosem, ale Raven asi tuhle reakci čekal, protože mi v tom zabrání. Nevím, jak se mám chovat. Nechtěl jsem ho vidět, ale na druhou stranu mě těší, že přišel.

 „Co tu děláš?“ ukážu na něj a začnu couvat do bytu, když on bez okolků vejde a začne se blížit ke mně.

„Šel jsem k tobě do práce, ale tam mi řekli, že tam nejsi, protože jsi nemocný. Tak jsem se zeptal na adresu…“

„A co potřebuješ?“ řeknu chladně, i když bych se mu nejraději vrhl do náruče. Ale to, co udělal včera je něco, co mu neodpustím jen tak, i když bych chtěl…

„Omluvit se,“ a dá ruce zpoza zad. Drží teď obrovský puget rudých růží. Já otevřu jen pusu a nechápavě koukám na něj.

„Tatsu, to co se stalo včera,“ zkousne nervózně ret, čímž mě překvapí ještě víc. Rozpačitý Raven? Ten můj sebevědomý Raven, který včera zuřil, jak samotný vládce pekel? „Je mi to strašně líto. Ukřivdil jsem ti a byl bych rád, kdybys mi odpustil,“ a podává mi tu kytici. Chápu tohle gesto, pokud to příjmu, tak mu odpouštím, když nepřijmu…

„Proč sis vůbec něco takového myslel?“ bodá mě trn bolesti do srdce, když vím, že mi nevěří.

„Já nevím, prostě když jsem tě s ním viděl, vzedmula ve mně takové vlna vzteku, že to nešlo vydržet.“

„Žárlil jsi?“ Raven se na mě nevěřícně podívá, jako bych se snad zbláznil, ale nakonec zavře oči a na tváři se mu objeví lehký náznak úsměvu. Přejde blíž ke mně a obejme mě,

„Žárlil,“ pošeptá mi do ucha a mě se na několik úderů zastaví srdce štěstím, „Taky tě mám rád, a když jsem si představil, že jsi s někým jiným než se mnou… To bylo prostě něco, co jsem nemohl překousnout.“

Myslím, že umřu. Nejdříve zástava srdce a teď zas naopak splašeně bije, jako bych právě běžel maraton. Raven žárlil? Probudily se v něm majetnické sklony vůči mně? Má mě rád?

Má mě rád?

Má mě rád?!?!

MÁ MĚ RÁD?!?!?!

„Ty mě máš rád?“ zeptám se nevěřícně a odtáhnu se od něj na délku paží.

„A ty mě ne? Myslím, že včera jsi říkal, že jo…“

„Jo to jo, ale-,“ chci mu něco namítnout, ale Raven zas převezme vůdčí roli. Rychle mě přitáhne k sobě.

„Žádné ale,“ a začne mě vášnivě líbat. Chci mu něco říct a tak se mu zapřu o ramena, ale Raven mě drží silně kolem pasu a tak po chvilce svůj boj vzdám. Ravenovi prostě nedokážu odolat. Zvláště po tom, co mi řekne tolik krásných věcí, jako právě před chvílí. Naštěstí i on musí dýchat a tak se po chvilce konečně odlepí.

„Takže,“ přemýšlím, jak správně zformulovat otázku, „to znamená, že teď spolu chodíme?“ Raven se usměje.

„Řekl bych, že jo,“ s jeho odpovědí se mi v těle rozlije příjemný a hřejivý pocit štěstí. Obejmu ho kolem pasu a zavrtám mu obličej do hrudi a začnu nasávat jeho vůni. Raven mi obtočí ruce kolem zad a začne mě pomalu hladit, dá mi polibek do vlasů a setrvá tam. Podezřívám ho z fetování mého šampónu, ale nevadí mi to.

„A co ti vůbec je?“ zeptá se mě, ale z náruče mě nepouští.

„Nic závažného, jen mě už od včerejška bolí hlava, taky se mi trochu točí a nemám hlad, přijde mi, že mám žaludek tak trochu na vodě. Myslím, že jsem jen unavený, včerejšek byl pro mě trochu víc stresující.“

„Promiň,“ a opět mě políbí do vlasů, „Takže můj záměr, vytáhnout tě ven na oběd asi selže, co?“ slyším, jak se lehce uchechtl.

„To bohužel ano, ale aspoň tě nebudu zdržovat od práce.“

„Dnes žádná práce budu s tebou.“ Odtáhnu se a nevěřícně se na něj podívám.

„Ty chceš zůstat? Tady u mě?“

„Jestli to ti nevadí?“ a pohladí mě po tváři.

„Nevadí,“ a vyjdu tváří vstříc jeho ruce. Miluju jeho doteky.

„To jsem rád,“ nepřestává mě hladit a na druhou tvář mi dá jemný a něžný polibek, „Tak se někde ukempíme a budeme odpočívat, co říkáš?“ Jen přikývnu a už ho táhnu k sobě do ložnice. Postel mám takové větší jednolůžko, takže když se k sobě přitulíme, bez problému se vejdeme. Raven ještě blesku rychle přesune televizi do pokoje, abychom se mohli dívat. Pak se konečně uvelebíme. Raven pololeží opřený o stěnu a já ležím částečně na něm a hlavu mám položenou na jeho rameni.

„Tak hezky spinkej, ať se ti udělá co nejdříve dobře,“ a začne mě hladit po zádech, zatím co sledujeme nějakou detektivku.

„Neboj, teď už je mi mnohem lépe, když tě mám vedle sebe a navíc,“ zvednu pohled k němu, „mám do konce týdne volno.“

„Máš volno?“ připoutám Ravenovu pozornost.

„Uhm,“ přikývnu a našpulím rty v náznaku toho, co po Ravenovi chci. A taky se mi toho dostane. Krásný, jemný polibek, plný lásky… a přece je vášnivý a divoký, jako náš vztah…