Svět naší (zvrácené) fantazie

‚Zabiju ho! Opravdu ho zabiju!‘

Říkám si pro sebe, zatímco na sebe rychle oblékám uniformu, abych se mohl vrhnout do práce.

‚Práce ti neuteče… Klidně tě zavezu…‘

Jako bych ho zase slyšel, když do mě podruhé začal přirážet. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale on opak byla pravdou. Raven to totiž tentokráte zdržoval a ne a ne mě a sebe udělat… A pak se člověk najednou podívá na hodiny a má být za půlhodiny v práci a to nezapomeňme, že právě tolik to trvá autem k mé práci.

Naštěstí Raven slovo dodržel a zavezl mě, ale i tak jsem z auta vyletěl, jak namydlený blesk. Raven dostal jen letmý polibek, nic jiného si za to zdržení vlastně ani nezasloužil, a přesně na minutu jsem doběhl do práce, abych z toho neměl problémy. V restauraci naštěstí ještě nezačal obědový frmol, ale ten jsme mohli očekávat každou chvíli. A taky, že jo…

Unaveně se opřu o bar. Dnes mě nějak vysílil ten polední nápor zákazníku. Teď  se mi trochu točí hlava a tak čekám, než to přejde a já zas budu moct pracovat. Možná je to i tím, že jsem dosud nic nejedl, ale nějak nemám chuť, mám pocit, že bych stejně nic neudržel. Tohle Ravenovi fakt nedaruju. Budem ten sex muset omezit, zvláště když pak mám jít do práce. Takhle opravdu nemůžu fungovat. Raven má jediné štěstí, že dnes nepřijde. Jinak bych ho zabil, jen co by vkročil do dveří.

„Jsi v pořádku?“ optá se mě kolega.

„Jo jsem,“ a upiju si pořádně ze sklenice vody, „Jen jsem unavený,“ položím sklenici a opět se dám do práce. Nával sice opadl a odpoledne už pokročilo, ale i tak je tu pár „hladovějících“ stolů a já musím oběhat objednávky.

„Tatsu, sedni si na chvilku,“ hustí zas do mě můj kolega a tentokráte mu snad ani odporovat nebudu, „Koukni se na sebe, jsi úplně bledý. Není ti špatně?“ ptá se mě starostlivě, zatím co já si sedám na stoličku za barem. Odpočinek potřebuju, ale na druhou stranu ho tu nechci nechtě úplně samotného. Je už sice večer, ale zákazníci jsou nevypočitatelní a během chvilky se to tu může neuvěřitelně zaplnit a co on tu pak sám.

„Není mi špatně, jen se mi trochu točí hlava.“

„Co jsi dneska jedl?“ Nad tím se nemusím zamýšlet dlouho…

„Nic,“ a opět se musím napít, „Ale nemám hlad.“

„To mě nezajímá, když tělo nemá energii, tak nemůže fungovat. A ty teď seš auto, co jede a nemá benzín. Jak dlouho myslíš, že to auto pojede?“ pozvedne obočí a ani nečeká na odpověď a zmizí v kuchyni. Vrátí se během chvilky, já zatím obsloužil pár zákazníků na baru, kteří už měli prázdné skleničky.

„Tady to sněz a pak budeš mít ještě druhé,“ tlačí mě zpět do židle a pokládá přede mě misku polívky. Dnešní nabídka, kuřecí vývar s masem a kukuřicí, „Nechal jsem ti tam dát i trochu zázvoru, kdy by na tebe přece jen něco lezlo.“

„Nebývám nemocný,“ zahuhlám, ale do jídla se dám. Tohle vypadá, že moje tělo příjme a nevrátí hned zpátky.

„Nikdy neříkej nikdy,“ odpoví mi a už si mě nevšímá. Obslouží pijany na baru a pak rychle projde plac, jestli nějaký ze stolů něco nepotřebuje. Vrátí se akorát, když jím poslední lžičku polévky. Hned mi misku zabaví, aby se vrátil s talířem, kde je další jídlo z dnešního menu. Rizoto. Podívám se na něj lehce naštvaným pohledem, ta polívka mi úplně stačila. Dokonce ani hlava tak nebolí a mám pocit, jako by byla na svém místě a netočila se pořád dokola.

„Neodmlouvej a jez,“ řekne nekompromisně a já se už nadechoval k odpovědi, že nechci, když mě zastavilo jeho „Nebo tě mám nakrmit jako mimino?“ a já najednou nějak neměl slov na to, abych mu odporoval.

Nakonec jsem snědl celou porci. Bál jsem se, že žaludek bude trochu odporovat, ale nakonec to vypadalo, že se už zklidnil. Asi to bylo z toho ranního stresu, kdy jsem nestíhal, žádná snídaně, dvakrát sex. To se na energii člověka podepíše a nemluvě, že je ton člověk pak v práci. Teď se cítím mnohem lépe, dokonce už vražedné sklony směrem k Ravenovi polevily, ale neodezněly…

„Dobrý den co-,“ nestihnu doříct, když si všimnu, kdo u stolu sedí. Jméno si nepamatuju, ale jeho ano. Je to ten, co mě urážel v tom obchodním domě, když mi tam byl Raven koupit oblečení, ale rychle se vzpamatuju a snažím se, aby na mě nebylo nic znát, „Co si bude přát? Bude chtít i jídelní lístek?“ řeknu zdvořile a čekám. On si mě zatím jen prohlíží, jako bych byl kus nějaké zboží a on zákazník, který přemýšlí nad koupí.

„Prozatím červené víno a ten jídelní lístek,“ chlípně se usměje. Já kývnu hlavou a odejdu, aby se vrátil s menu, sice už nevaříme, ale studená kuchyně je otevřená až do zavíračky, a pak jdu nachystat to jeho víno. Vůbec se mi k tomu stolu nechce vracet, ale musím. Proč zrovna on, se mi rozhodl zkazit poslední hodinku v práci? Kolem je X barů a on musí vejít zrovna sem.

„Prosím,“ a položím před něj sklenici s vínem, „Tak co si dáte?“

„Co třeba tebe?“ a to jsem si myslel, že pocit zvracení je už za mnou. Zachovám však profesionální přístup a mile usměju.

„Bohužel pane, to na jídelním lístku není. Nějaké jiné přání?“

„Zatím tedy ne,“ odloží lístek A přisune se blíž k okraji sedačky, na které sedí a než se stačím rozkoukat, co se děje, už mi svou rukou přejíždí po stejně a míří k mému zadku. Odstoupím od něj a ruku mu setřesu.

„Pokud je to všechno,“ s tím chci odejít, ale on mě chňapne za ruku, kousek nad loktem, a přitáhne si mě blíž. Jsme teď k němu nakloněný a obličej mám kousek od toho jeho. Cítím jeho dech na svých rtech a je mi to nepříjemné, šíleně nepříjemné.

„Nedělej, že nemáš zájem,“ zašeptá a ještě víc zesílí stisk kolem mé ruky. Snažím se mu vytrhnout, ale mám to marné, svírá mě až moc silně. „Oba víme, co jsi zač,“ a začne mě přitahovat ještě blíž a mě je jasný co chce udělat, něco co nechci. Snažím se mu vytrhnout…

„Neruším vás?“ vyruší nás až příliš povědomý hlas. On koukne za osobu za mnou, a když dotyčného uvidí, naštvaně se ušklíbne a pustí mi ruku. Já se konečně můžu odtáhnout a pohled mi padne na Ravena, který se mračí jako bůh pomsty.

„A víš, že rušíš,“ pronese to hovado na sedačce, jakoby nic, a napije se vína. Uslyším zavrčení. Tohle není dobré. Ale Raven se kupodivu nevrhne na něj, ale čapne mě za ruku, ve stejném místě, kde mě držel on, jen na druhé, a začne mě táhnout pryč. Nechápavě se dívám na Ravena a ještě, než zmizíme, naznačím kolegovy, který na mě taky nechápavě kouká, že jsem během chvilky zpět.

„Pusť, Ravene, bolí to a navíc jsem v práci,“ snažím se mu vytrhnout, ale má to asi stejný efekt jako proti tomu praseti uvnitř. Vyjdeme z budovy a zamíříme do postranní uličky, ze které vycházím z práce, protože tam máme služební vchod. Raven mě přirazí ke zdi, ruce vedle mé hlavy a nasraně se mi kouká do očí.

„Takže mě s ním podvádíš?“ zavrčí mi do obličeje a já se nezmůžu na nic, než jen nechápavě otevřít pusu.

„O čem to mluvíš?“ prsknu na něj zpět, hned jak se vzpamatuju.

„Nelži mi!“ zařve a bouchne pěstí do zdi za mými zády. Leknu se, takhle jsem ho ještě neviděl. Je děsivý.

„Nelžu ti! Nevím, o čem to mluvíš,“ promluvím pevným hlasem, i když je ve mně malá dušička.

„A co to bylo? Takové důvěrnosti… Muckáš se s ním snad pokaždé, když nemám do baru přijít, ale dnes jsem vám to pokazil?“ sarkasmus a hněv z jeho hlasu je srší.

PLESK!

Raven na mě nechápavě kouká, držíc se za tvář, kde mu právě přiletěla facka. Ani nevím, kde jsem na něco takové našel odvahu. Ale to řekl, mě neuvěřitelně naštvalo… a zranilo.

„Tatsu,“ šeptne nechápavě Raven, myslím, že i jeho jsem něčím takovým překvapil. Zvednu k němu svůj uslzený obličej.

„Vypadni, Ravene, nechci tě vidět, pokud si o mě budeš myslet něco takového!“ křičím na něj, „Proč bych tě podváděl s někým takovým jako on,“ při vzpomínce na něj se mi zvedne žaludek, ne s ním bych nic nemohl mít, „Mám přece rád tebe,“ řeknu dřív, než si promyslím, co vůbec říkám.

„Tatsu-“

„Odejdi,“ nenechám ho domluvit a odejdu. Nechci ho teď vidět. Je mi líto, že ho něco takového vůbec napadlo.

Cestou zpátky si utřu slzy a pokusím se aspoň trochu zklidnit, aby na mě nebylo nic poznat. Kolega si oddychne, když mě uvidí se vracet a já si naopak oddechnu, když zjistím, že ten hajzl už odešel.

„Dobrý Tatsu?“

„Jo,“ odpovím prostě a jsem rád, že se na nic neptá, i když, soudě podle jeho pohledu, mi nevěří. Já začnu pomalu uklízet na baru, přece jen zavíračka se blíží a my pak nebudeme mít tolik práce.

Teď už to šlo rychle. Zatímco jsme uklízeli, zbylí zákazníci postupně platili svoje útraty, a když zaplatil i ten poslední, zamkli jsme hlavní vchod a dali se do zbylých úkolů jako vytřít podlahu, utřít stoly, vysypat popelníky a podobně.

„Nechceš doprovodit?“ zeptá se mě ještě jednou kolega, když za sebou zamykáme zadní vchod.

„Ne to je dobrý, ty stejně bydlíš na druhé straně města,“ odpovím mu s úsměvem. Je to od něho pěkné, ale já chci teď být sám.

„Tak dobře, ale kdyby něco tak se ozvi a pokud by ti zítra zas nebylo dobře, tak zavolej a vem si volno,“ klade mi na srdce, než se rozloučíme a já mu to raději všechno odkývám. Zamává a zmizí za rohem. Já ještě jednou zkusím, jestli je opravdu zamčeno a pak vyjdu i já z postranní uličky. Tak trochu doufám, že uvidím drahý auto a u něho stát Ravena, jak kouří, ale nikdo tam není.

To ani nečekal, aby se omluvil? I když… on si asi nemyslí, že by měl… Zamrkám, abych zahnal slzy, a vydám se k Shromáždišti, dnes nemám náladu na večerní procházku…