Svět naší (zvrácené) fantazie

Celý pobyt u horkých pramenů utekl až příliš rychle a musím říct, že jsem si jej neuvěřitelně užil. Myslím, že na něj nikdy nezapomenu. Raven dokonce slíbil, že když bude čas a možnost, zase někam pojedeme. To mě potěšilo ještě víc! Vědomí, že ještě někam spolu pojedeme…

„Tatsu,“ vytrhne mě z rozjímání kolegův hlas, „Přestaň snít a začni pořádně pracovat. Začíná se nám to tu plnit a tak není čas na lítání v oblacích,“ a už je u jednoho stolu s plným tácem pití. Já, když se rozhlédnu po restauraci, mu musím dát chtě nechtě zapravdu.

Rychle vezmu ze stolečku přede mnou jídelní lístky, ještě mašinku, a už jdu k prvnímu stolu přijímat objednávky. Holt čas obědů je nejhorší a tenhle frmol nám vydrží ještě nějaké dvě hodinky, než se to trochu uklidní a my si budeme moct oddechnout před večerním náporem zákazníků, kteří se přijdou pobavit a hlavně napít.

Ale aspoň, že se večer uvidím s Ravenem, při vzpomínce na něj se mi na tváři nevědomky usadí spokojený výraz a úsměv přes půlku obličeje. Těší mě, že spolu trávíme tolik času a nijak si nelezeme na nervy. Je sice pravda, že většinu času trávíme v posteli a děláním té jedné činnosti pořád dokola, ale první společný víkend dopadl dobře.

Chci vzít jednu láhev alkoholu, abych dolil zákazníkovi, když si všimnu, že mi bliká na mobilu příchozí zpráva. Postarám se tedy o plnou sklenici hosta a pak si jdu přečíst smsku.

Promiň Tatsu, dnes to nevyjde. Mám něco naléhavého a letím na týden pryč. Na mobilu nebudu nejspíš dostupný, ale když se najde čas, zavolám ti. Raven

Povzdechnu si, na dnešek jsem se těšil a chvilku si dokonce hraju s myšlenkou, že mu neodepíšu a budu si hrát na uraženého, ale to jsem v konečném důsledku shledal dětinským. Přece jen, nemůže za to, že má povinnosti a navíc mi dal vědět a pokud mi zavolá, tak budu jen rád. Vyťukám rychlou odpověď stylu, Chápu, dávej na sebe pozor a těším se na tebe, zaklapl mobil a opět se dal do obsluhování zákazníků na baru.

Dnešní den byl opravdu na prd. Zajedu si rukou do vlasů a odhrnu si z obličeje a pak padnu tváří do postele. Nejdříve Raven odřekne dnešní večer, dokonce bude týden pryč a já budu rád, když mi aspoň zavolá, potom musím odhánět nejen dotěrného kolegu, který slovo „NE!“  není schopen pochopit, ale taky jsem musel odrážet neustálé nabídky ze strany zákazníků. Nevím, co to dnes do všech vjelo, že chtěli šukat jen se mnou.

Otočím se na záda a začnu koukat na strop, dokonalá pozice k přemýšlení. Zajímalo by mě, kdy jsem se takhle změnil. Dříve by mi nevadilo si zašoustat, ať už s kolegou či se zákazníkem, ale teď už na něco takového nemám ani pomyšlení. Dokonce se mi to hnusí a zpětně si říkám, jak jsem takové promiskuity byl schopen.

Holt čas a láska lidi mění. Ano, jsem zamilovaný a tou osobou není nikdo jiný než Raven. Náš vztah začal z prostého uspokojování našich sexuálních potřeb. Líbil se mi hned od začátku, už když jsem ho poprvé viděl, ale nečekal jsem, že se tato chemická záležitost změní v něco citového. Teda alespoň u mě a popravdě už si vedle sebe nedokážu představit nikoho jiného a byl bych rád, kdyby to nějak podobně cítil i Raven.

Ale je mi jasný, že je to zhola nemožné. Raven není typ, co by se vázal a už vůbec ne s někým jako jsem já. Ne, že bych byl nějaký šupák, ale víme, jak se věci mají. Můj a Ravenův svět je zcela odlišný a tak je jen otázkou času, kdy do něj přestanu patřit, pokud jsem do něj někdy vůbec patřil.

Vzlyknu a v hrudi mě svírá nepříjemný pocit. Ano, všechno tohle vím, ale tak strašně moc si přeju, aby se to nestalo. Schoulím se do klubíčka a s tichým pláčem usnu.

Ráno se probudím celý rozlámaný a s šílenou bolestí hlavy. A to nemluvě o náladě na bodě nula a představa, že mám jít ještě do práce, mi na radosti nijak nepřidala. Otevřu ledničku, že něco s ním, ale nakonec ji zavřu, aniž bych cokoliv vyndal. Nějak nemám chuť a tělo si o jídlo zatím neříká.

Ale ještě mám spoustu času, než budu muset jít, tak si jen udělám čajík a zachumlám se do deky v obýváku a zapnu si televizi. A při sledování naprosto nudných pořadů takhle strávím celé dopoledne, oběd opět vynechám a pak se nachystám do práce. A protože dnes jsem opravdu bez energie, tak se rozhodnu použít Shromáždiště. O to déle můžu být doma a užít si delší sprchu.

Jsem už skoro na odchodu, když ještě uslyším zvonící telefon, co jsem zapomněl v ložnici, tak se pro něj rychle vrátím, i když se mi nechce znovu vyzouvat, ale o to větší radost mám, když uvidím na displeji blikat Ravenovo jméno. A tak za nemotorného opětovného obouvání příjmu hovor.

„Ravene?“ nadšeně promluvím do telefonu

„Jo jsem to já, jak se máš?“ odpoví mi Raven tím svým dokonalým hlasem a úplně slyším, a i si představuju, jak se usmívá.

„Jde to, ale chybíš mi,“ odpovím popravdě.

„Ale prosím tě, jsi velký kluk, a navíc… za chvilku jsem doma.“ To týdnu říká chvilku? Tohle prostě nevydržím.

„Já vím, ale víš jak…“ nechám větu nedokončenou.

„Vím… Tak se měj, Tatsu,“ rozloučí se se mnou.

„Ahoj,“ odpovím a odpovědí je mi už jen tůtání. Chci zaklapnout mobil, když si všimnu, kolik je hodin, rychle se vyřítím ze dveří a upaluju na Shromaždiště. Snad nejdu moc pozdě…