Svět naší (zvrácené) fantazie

Tiše stojí ve skříni. Ani nedýchá, jak má strach, že by jej i sebemenší zvuk mohl prozradit. Dívá se škvírou mezi dveřmi šatníku a přitom si zakrývá pusu, aby hrůzou a strachem nevykřikl. Ani neví, jak vše událo… Najednou se ocitl ve skříni s příkazem, aby za žádných okolností nevylézal ven a byl tichý jak myška, a nedlouho na to vtrhlo do místnosti několik mužů…

„Varoval jsem tě!“ promluví hluboký hlas, „Ale tys neposlechl.“

„Nevím, o čem to mluví,“ odvětí mu druhý muž, který před ním klečí na kolenou, ruce svázané za zády a na jehož hlavu mu ten první míří pistolí.

„Nedělej ze sebe a ani ze mě blbce,“ namíchne se ten s tou pistolí, a aby zdůraznil význam svých slov, natáhne kohoutek, až to cvakne, „Říkal jsem ti, aby ses v tom přestal šťourat, ale ty ne. Něco takového nešlo dohromady s tvou fízlackou povahou. Čestnost nade vše a zločin potírat na každém kroku. To si celý ty, ale teď na to doplatíš,“ a přiblíží pistol blíže k hlavě spoutaného muže.

BANG!

Ohlušující ráda doprovodí osudný čin a rozlehne se po celém domě. Mladík ve skříni tiše pláče a rukama se snaží dusit vzlyky deroucí se z jeho úst.

Mrtvé tělo leží na podlaze a do sněhově bílého koberce se vpíjí rudá tekutina. Spolu tvoří tragicky krásnou kombinaci.

Mladík sleduje stále se zvětšující skvrnu, skrze kterou život opouští tělo jeho blízkého.

Muž též pozoruje výsledek své práce a, stále svírajíc vražednou zbraň, se mu na tváři usadí zlomyslný úšklebek plný radosti a vítězného triumfu. Mohl to nechat udělat některého ze svých poskoků, ale takhle si to užívá mnohem víc.

Celou scenérii naruší hlasité a rychle se přibližující policejní sirény. V pokoji nastane shon a zmatek. Vetřelci rychle ničí veškeré stopy po své přítomnosti a stejně rychle jako se objevili i zmizí.

Mladík stále sedí ve skříni neodvažujíc vylézt. Cítí se tam v relativním bezpečí a navíc stále nemá jistotu, že vrazi opravdu opustili dům. Můžou tu pořád být.

Sirény houkají přímo před domem a slyší spoustu hlasů u uvnitř domu.

„Satoshi! Kazehayo!“ slyší někoho křičet otcovo a svoje jméno. Neodpoví.

„Satoshi!!! Kazehayo!!!“ ozve se naléhavěji. Skrčí se a k uším přitiskne dlaně. Otevřou se dveře místnosti, kde se nachází.

„Pane! Tady!“ zakřičí kdosi a do místnosti se vřítí několik lidí.

„Panebože!“ zašeptá někdo do ticha pokoje, „Rychle najděte Kazehayu!“ rozkazuje mladíkovi povědomý hlas, ale strach je stále dost velký a tak zůstává potichu.

Někdo se přiblíží ke skříni a tím přeruší přísun světla, které se skrze škvíru dostávalo dovnitř. Dveře otevřou.

„Našel jsem ho!“ zakřičí dotyčný a hned k němu přiběhne ten, který rozdával rozkazy.

„Pusťte mě k němu,“ a okamžitě si dřepne k schoulenému mladíkovi ve skříni, „Kazehayo,“ promluví potichu, aby jej nevyděsil, a zároveň jej opatrně obejme. Mladík se poleká a rychle zvedne hlavu, aby zjistil, zda je dotyčná osoba pro něj nebezpečná či nikoliv, ale střetne se něžným pohledem plného bolesti a smutku.

„Strejdo?“ zeptá se opatrně, jakoby si nebyl jistý tím, co vidí.

„Jsem to já, chlapče,“ odpoví muž a ještě více k sobě mladíka přitiskne, „Už se ti nic nestane,“ začne jej chlácholit, i když ví, že tenhle zážitek změní chlapci život.

„Strejdo,“ řekne plačtivě, obejme ho a začne plakat, „O-o-n…on…“ není schopen ze sebe dostat ani obyčejné smysluplné slovo, „On… On zabil…“

„Já vím,“ začne taky plakat, „Je mi to tak líto!“