Svět naší (zvrácené) fantazie

Kazehaya

A je to tady… Ležím na zádech a pozoruju strop. Než začne zvonit budík, tak mám ještě nějakých pět minut čas, ale to je mi jedno… Stejně jsem celou noc nezamhouřil oči. Samou nervozitou to prostě nešlo. Dnes jdu poprvé do nové školy. Do nové školy a navíc jako holka…

Bojím se… Nové prostředí, noví lidé… Navíc jsem byl možná až moc dlouho zavřený doma a představa velkého množství lidí… Brrr!

Začne mi zvonit budík a já po něm rychle hmátnu rukou, aby dlouho neřval. A dál ležím v posteli. Vím, že bych měl vstát a začít se chystat, ale prostě nemůžu svoje tělo donutit zvednout se z postele. Nejraději bych teď umřel.

„Kazehayo!“ ozve se zezdola strejda. „Vstávej, moc dobře jsem ten tvůj budík slyšel!“ Bože, ten má uši snad všude. Nedlouho potom se ozve zaklepání.

„A jo, strejdo,“ řeknu otráveně, „Už vstávám.“ Dveře se otevřou, ale neobjeví se strejda.

„To jsem já,“ řekne nevinně Kami.

„Promiň, myslel jsem, že už jde po mě strejda,“ řeknu s úsměvem.

„V pořádku,“ opětuje mi Kami úsměv, „Jen jsem se přišla zeptat, jestli budeš potřebovat s něčím pomoct?“ Zamyslím se nad tím…

„Možná s líčením?“ nadhodím nevinně. Kami se jen usměje a přikývně.

„Ale zítra už sám, mladý pane. Ale teď honem do koupelny, umýt se, učesat, obléct a za patnáct minut tě čekám ve svém kosmetickém salónu.“ Musím se začít smát a hned se vrhnu do koupelny, abych ten její časový plán dodržel.

 „Tak co? Půjdeš nebo tě mám z toho auta vytáhnout a do té školy tě dokopat?“ řekne strejda dosti otráveně. Vrhnu po něm zabiácký pohled.

„Kdybys byl v mé kůži, taky by ses tam nehrnul,“ prsknu a jako první krok si alespoň odepnu bezpečnostní pás.

„Nevím, proč s tím děláš tolik vědy…“

„To teda nevíš, ty totiž rozhodně nemáš sukni, umělý prsa…“ Musím říct, že tyhle věci mi moc nepomáhají.

„Myslel jsem, že tuhle debatu už máme za sebou.“

„Jo, to sice jo, ale tlačit na mě nemusíš.“ Povzdechnu si.

„Dobře, chápu.“

Další povzdech. Kradmý pohled k budově, která má být mou novou školou. Svěsím ramena o něco víc. Už tu sedím deset minut a dýl to odkládat nemůžu.

„Tak já teda jdu,“ chytnu za ručku auta a otevřu.

„Hodně štěstí. Mám tě po škole vyzvednout?“

„Ne, dojdu a děkuju,“ usměju se, vystoupím, bouchnu za sebou dveřmi a vyjdu směr škola.

„Sakra, kde je ta ředitelna?“ šeptnu si potichu pro sebe. Procházím chodbou a fakt nevím, kam jít. Já vím, mohl bych se zeptat, ale… ALE! Přijde mi to jako věčnost, co jsem mluvil s někým jiným než se strejdou nebo pak Kami. A tady nikoho neznám!

Zastavím se uprostřed chodby a rozhlédnu se kolem. Spousta studentů, spousta dveří s označením ‚učebna‘ a nic jako ředitelna široko daleko není. Dobře, možná je čas konečně otevřít tu pusu a někoho se zeptat. Ale koho… Tam skupinka holek, tam skupina kluků. Občas kolem mě někdo projde… Achjo, koho se mám zeptat?!

„Ahojky,“ někdo mě chytne za rameno a já se leknu, „Promiň~,“ začne se dotyčná osoba omlouvat. Je to nějaká tmavovlasá holka. „Nechtěla jsem tě vyděsit,“ omluvně se na mě kouká.

„T-to je d-dobrý,“ řeknu nervózně, „Jen jsem to nečekal… nečekala.“ Sakra! Na tohle si budu muset dávat pozor…

„Ještě jednou promiň, ale ještě jsem tě tu neviděla a koukala jsi kolem sebe tak bezradně, tak jsem myslela, že chceš s něčím poradit.“

„No~ vlastně máš pravdu. Hledám ředitelnu, jsem tu první den a nějak nevím, kam jít.“ Dívka se usměje a chytne mě za ruku.

„Pojď, ti to ukážu, je to rychlejší než kdybych ti to měla vysvětlovat.“ A já se nechám někam táhnout.

„Tak a jsme tady,“ zastaví se konečně  a ukáže na dveře vedle nás. „Ale já už musím jít, tak hodně štěstí,“ zamává a zmizí mi z dohledu.

Podívám se na dveře vedle sebe, na kterých je nápis ‚Ředitelna‘. Povzdechnu si, dnes už poněkolikáté, a když jsem si jistý, že jsem dost zklidněný, zaťukám na dveře a počkám na vyzvání vstoupit dovnitř.

U ředitele to šlo celkem rychle. Jen mi dal podepsat nějaké papíry ohledně bezpečnosti ve škole, školní řád a podobné věci. Ještě mi dal můj rozvrh, plán školy, seznam učebnic a harmonogram školního roku. A jelikož bylo nějakých deset minut po zvonění, propustil mě s tím, aby šel, vlastně šla na hodinu.

Podle plánku jsem si našel třídu, ve které teď mám být a dal jsem se do menšího hledání. Byla totiž v druhém patře a na úplně druhém konci, ale nakonec jsme to našel poměrně rychle. Teda rychleji než jsem si původně myslel.

Za dveřmi byl slyšet hlas učitelky i mumlání třídy. Rozhodl jsem se to déle neprodlužovat, opatrně zaťukal na dveře a vešel.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem. Tak Kazehayo, nezapomeň, že jsi holka a že se jmenuješ jinak, „Jsem nová studentka a mám chodit do téhle třídy.“ Učitelka odložila křídu a rukou mě vyzvala ať přijdu blíž.

„Těší mě, jsem tvoje třídní učitelka, Chiba Tamae, ředitel se o nové studentce zmínil, tak bych tě ráda přivítala mezi námi.“ A podala mi ruku, kterou jsem přijal.
„Děcka,“ promluvila učitelka k třídě aby upoutala jejich pozornost, „Máme tu novou studentku a tak byla byla ráda, kdybyste se k ní chovali slušně a se vším jí pomohli. Teď ji nechám, aby se sama představila.“

„Ahoj,“ popojdu trochu dopředu, aby mě bylo lépe slyšet. Taky si zběžně prohlídnu ostatní žáky a vidím, jak na mě z jedné lavice mává ta holka, co mi dnes pomohla najít ředitelnu. „Jmenuju se Haya a přestěhovala jsem se sem přibližně před týdnem. Doufám, že spolu budeme vycházet,“ s tím jsem se uklonil.

„Dobře Hayo a posadím tě,“ poklepala si prstem po bradě a zkoumala třídu. „Támhle dozadu, jak je to volné místo u okna.“ Bylo hned za tou holkou. Přikývl jsem, že rozumím a vydal se tím směrem. Posadil se na své místo a z tašky vytáhl notes a tužku.

„Ahojky,“ otočila se ke mně holka z rána. „Jmenuju se Sayuri,“ šeptem se mi představila a podala ruku.

„Ahoj, já jsem Haya.“

„To už vím,“ uchechtla se a já se taky musel usmát.

„Holky, neruší vás náhodou můj výklad?“ napomenula nás učitelka. Sayuri se rychle otočila zpět a oba jsme začali dávat pozor.

Netrvalo naštěstí dlouho a hodina skončila. A jakmile zazvonilo, Sayuri se ke mně otočila s tím, jestli chci udělat prohlídku po škole. Přikývl jsem. Lepší je když vám to někdo ukáže, z plánku toho stejně moc nezjistíte. Prošli jsme jedno patro, protože přestávka přece jen byla krátká, ale i tak jsem aspoň zjistil, kde jsou záchody.

Další hodina byla matematika, což byla katastrofa. Protože jednak jsem na tyhle věci úplně blbej a na tu druhou jsem zjistil, že tady jsou o něco napřed, než jsme byli my a když připočtu tu dobu, co jsem byl ještě doma…

Nakonec jsem veškeré snahy o pochopení učiva vzdal a jen koukal z okna nebo čmáral do notesu. Další přestávku mě Sayuri vzala zase jinam a takhle jsme si do oběda stihli projít celou školu.

Sayuri vypadá na milou holku. Naštěstí to nevypadá na ten tip přihlouplých slepic, které vidí smysl života v módních trendech a tuně make-upu na obličeji. Vypadá to, že má mozek a že s ní bude normální řeč i sranda.

Teď stojíme frontu na oběd a já koukám kolem sebe. Jídelna je velká a hemží se to tu spoustou lidí. Sayuri říkala, že jsou stoly i venku, což se mi líbí. Možnost jít se najíst na čerstvý vzduch se mi líbí. Když jsem se zeptal, jestli teď můžem jí ven, souhlasila.  A tak si nesem svoje tácy s jídlem a obsazujem jeden ze stolů.

„Tak jak se ti tu zatím líbí?“ Polknu sousto, co mám v ústech.

„Zatím se mi tu líbí, ale ještě mi bude trvat než si zvyknu.“ Opravdu… Škola vypadá v pohodě, ale třeba lidi a kolektiv, to bude chtít čas. A město jsem ještě neměl možnost vidět.

„A pročpak ses přestěhovala zrovna sem? Pocházíš z velkoměsta nebo naopak z nějaké vesnice?“ A kurva, je to tady… Otázky!

„No~,“ podrbu se ve svých dlouhých vlasech, „Jsem z velkoměsta a přestěhovali jsme se sem kvůli strýčkově zdraví. Má slabé srdce a ten ruch velkoměsta s místní vzduch mu už nedělaly dobře.“ Vím, důvod na hovno, ale něco jsem říct musel.

„Chápu, takže bydlíš se svým strýčkem?“ Přikývnu, naštěstí Sayu to nejspíše došlo  a na rodiče se nezeptala. Naopak se začala ptát, jestli mám nějaké sourozence a já se přiznal, že jsem jedináček. Z ní naopak vyšlo, že má staršího bráchu, který chodí taky sem, ale o dva ročníky výš. Ale že se potkají málokdy.

Potom jsme zbytek oběda dojedli už v tichosti a poté se vydali na dvě zbývající hodiny. A i ty utekly celkem rychle. Po zvonění jsme zamířili ke skříňkám a Sayuri se se mnou rozloučila, že na ni určitě čeká brácha a že jdou spolu domů a že se uvidíme zítra.

Já jsem nikam nespěchal. Konečně jsem byl venku a tak jsem domů nijak nespěchal. Pomalu jsem se procházel městem, zašel do knihkupectví pro knihy i do papírnictví pro sešity a další věci. Ještě jsem si cestou koupil zmrzlinu a pak jsem se už rozhodl konečně vydat domů.

Tam jsem rychle obhlídl ledničku, co je tam k jídlu. Najedl a se a pak se vypadal do svého pokoje vstřebat svůj první den opět „normálního“ života. A musel jsem dojít z závěru, že to zas až tak špatné nebylo a zatím se žádná katastrofa nekonala.

Nakonec jsem… make-up nemake-up… usnul a spokojeně spal až do večeře.

 Tady je obrázek Sayuri :)