Svět naší (zvrácené) fantazie

Kazehaya

Ležím v posteli, budík mi už sice zvonil snad dvakrát, ale já dnes prostě nechci vstávat. Proč? Protože mě dnes čeká naprostý horor a já chci raději umřít, než něco takového podniknout…

Oki, nákupy jsou super. Každý náctiletý by byl nadšený, kdyby ho vytáhli na nákupy… ALE!!! Jsem kluk a jdu kupovat holčičí oblečení!!! Je jasný, že se na něco takového nebudu těšit!!! Žádný zdravý 16-ti letý kluk by se netěšil na nákup sukní a halenek!

„Kazehayo!!! Vstávej!!! Jdem na nákupy!!!“ křičí na mě Kami ze zdola a zní velmi nadšeně. Čím víc já nechci, tím je ona více zapálená. Mám podezdření, že před náma doposud skrývala jistou úchylku na crossdress chlapů, jinak si to její zapálení nedokážu vysvětlit…

S velkým sebe zapřením tedy vstanu a zamíří do koupelny. Když se podívám do zrcadla, málem mě trefí šlak. Na tenhle odraz si prostě tak rychle nezvyknu, jako by na mě koukal někdo úplně jiný. Povzdechnu si, pustím si vodu z kohoutku a opláchnu si obličej. Následují zuby a když trochu pročísnu svoje nově nebyté vlasy, vrátím se do pokoje, abych se oblékl.

Sejdu po schodech a ve tváři kyselý výraz. Takhle přece nemůžu vylézt ven! Mám na sobě jakousi riflovou sukni ke kolenům, obyčejné černé tričko a jako boty si vemu svoje conversky. Kami si mě se zájmem prohlíží.

„Něco tomu chybí,“ řekne nakonec a odběhne. Vrátí se se sponkou ve tvaru mašle a než se naději mám to ve vlasech. „Teď je to ono,“ pochvalně mlaskne a já se ani nezmůžu na odpor. „Ještě by to chtělo nějaký make-up.“

„Kamííí~,“ zaskučím. „Tohle nemyslíš vážně! Už tak je to dost!“ a hodím po ní štěněčí oči, ať už mě netrápí. Sukně, mašle ve vlasech a teď by mě ještě chtěla malovat…

„Jen trochu,“ nedá si říct a během chvilky je zpátky s jakousi tužkou a že by snad řasenkou?

„Zavři oči,“ přistoupí ke mně blíž a já poslechnu. Ucítím na obou víčkách pár krátkých tahů. „A můžeš otevřít,“ a já zase splním příkaz jako pejsek. „Jop, to vypadá dobře. A teď řasenka,“ položí na stůl tužku. „Teď se koukej nahoru a nemrkej,“ udělám tak, ale jakmile vidím před očima ten pohybující se štěteček a jak blízko je u mého oka, prostě se neubráním zběsilému mrkání. „Kazehayo! Nemrkej, jsem říkala!“ oboří se na mě Kami.

„Tobě se to řekne,“ prsknu, ale i tak se snažím nemrkat a jsem rád, když to mám konečně za sebou. Naštěstí potom je Kami se svou prací spokojena a my můžeme vyrazit.

Jedeme autem, protože náš cíl – menší nákupní centrum – je v nedalekém městě. A je opravdu nedaleko, protože sotva, co jsme vyjeli z města, jsme byli na místě během patnácti minut.

„Takže vystupovat, mladá dámo,“ řekne zvesela Kami a já po ní šlehnu pohledem a zavrčím.

„Ale no tak,“ směje se na mě, „To byl jen taková malá legrace. Ale teď pojď.“ Asi začnu držet trucovitě bobříka mlčení. Ale Kami to očividně nevadí, že si s ní nepovídám. Nadšeně míří k obchoďáku a jen občas se koukne za sebe, jen aby se přesvědčila, že ji následuju. Popravdě… Napadlo mě zdrhnout…

Pět hodin… Pět UNAVUJÍCÍCH hodin… Mám pocit, že vypustím duši…

„Já nevím, jak ty, ale já jsem se náramně bavila,“ řekne nadšeně Kami, když konečně nasedneme do auta. Jen po ní šlehnu dalším svým nenávistným pohledem, který jsem během dneška dopiloval k dokonalosti.

Nejdříve jsme začali botami, tak jsme strávili snad jednu celou hodinu. Kami neoblobmě trvala na podpatcích a já je stejně vytrvale odmítal. No nakonec jsme uděli kompromis a koupili aspoň jedny pěkné lodičky. Dále jsme koupili jedny pohodlné tenisky, nějaké baleríny, nebo jak tomu říkají, a ještě nějaký polobotky do deště. Ještě že jsem tak malý a mám malou nohu, takže moje 40 se mezi ženskými čísly v pohodě ztratila… Zbytek si doplním ze svých bot, některé snad budou odpovídat dívčímu vzhledu, třeba ty dnešní conversky…

Následovalo spodní prádlo… No já myslel, že se propadnu, když jsem stál u těch věšáků s nejrůznějšími podprsenkami… Naštěstí Kami mě v tomhle nenechala podusit, prostě nějaký vzala a rovnou koupila… Ještě abych to musel zkoušet!!!

Následovala pauza na jídlo. Nesnídali jsme a dle zvuků, co vycházely z našich žaludků, byl nejvyšší čas něco zakousnout. Sedli jsme si do příjemně vyhlížející kavárny, objednali si pití – Kami kávu a já čaj – a k tomu si dali sendviče. V klidu jsem si povídali, Kami mi říkala, co všechno je ještě třeba atd. No nakonec jsme tam strávili celou hodinu a pak vypuklo opět peklo…

Koupili jsme snad troje nebo čtvery kalhoty, asi dvě sukně… Šaty jsem odmítl, ale i ty jsme nakonec jedny koupili (foto). A těch triček a halenek! Nepočítaně. Do toho nějaká ta mikina, svetr, bunda a sako… No prostě máme plný kufr tašek. Když jsem se svalil u sebe v pokoji na postel, bylo přibližně půl třetí a Kami chystala oběd.

„Kazehayo, vstávej,“ třese mi někdo ramenem. „No tak, Kazehayo,“ zatřese silněji a já konečně rozlepím oči. Kami?

„No konečně, ty máš taky spaní. Vstávej, dole je oběd.“

„Jak dlouho jsem spal?“ posadím se na postel a promnu si oči. Nebo chtěl jsem, když mě Kami zničehonic lepla po rukách.

„Co je?“ řeknu otráveně.

„Chceš vypadat jako panda?“

„Eh?“ nechápu, proč bych měl vypadat jako panda...

„Máš namalovaný oči…“ řekne jen Kami a odejde z pokoje. Frustrovaně vstanu z postele a jdu do koupelny se na sebe podívat. Nevím, proč Kami tak vyváděla, stejně tam už nic nemám… Promnu si oči dle původného plánu a zas na sebe kouknu do zrcadla….

„Upsss~,“ řeknu jen, když uvidím zrcadle pod očima dva tmavé kruhy. V tu chvíli vtrhne do koupelny Kami. Když mě uvidí, tak se pleskne do čela.

„Co jsem ti říkala…“

„Ale když ono to vypadalo, že tam nic není, žádná linka…“ řeknu na svou obhajobu.

„Linka možná zmizela, ale furt máš řasenku… Pojď sem, asi tě už odlíčíme.“ Vytáhne vatové tampónky a pak nějaký krém a začne mi to kolem očí otírat.

„Až budeš ve škole, budeš si muset na tyhle věci dávat pozor…“ Jen lehce kývnu na znamení, že chápu. Počkat, do školy?

„Já už půjdu do školy?“ zeptám se se zájmem. Kami se usměje.

„Nejspíš jo, Matoshi se to dneska snaží zařídit, tak uvidíme s jakou se vrátí…“ A já si říkal, kde celý den je… „Ale teď už pojď jíst,“ vyžene mě z koupelny a oba zamíříme do kuchyně. Na stole jsou nachystané dva talíře s polívkou, kterou do sebe nahážu během chvilky. Pak mi Kami nandá kuře s rýží a já mám bubliny až za ušima. Dlouho jsem nejedl tak výborné jídlo. Se strejdou to byli většinou nejrůznější polotovary a nebo se něco objednalo, ale domácí kuchyně… To je něco jiného.

„Jsem doma,“ ozve se z chodby a slyšíme i lehké bouchnutí dveří. Na to se ve dveřích objeví strejda s nečitelným výrazem ve tváři.

„Tak?“ ptá se Kami a já vím, na co. Strejda chvilku nic neříká, nijak se netváří… Nakonec se usměje.

„Kazehayo, můžeš být rád, protože od příštího týdne začínáš chodit na místní školu,“ řekne radostně a já se musím usmát. Konečně půjdu mezi lidi a nebudu zavřený v baráku a užírat se nudou… „ A tvoje nové jméno je Haya…“ dodá a mě dojde fakt, že tam vlastně budu chodit jako holka… Úsměv trochu povadne… No, alespoň něco…  Asi mi nezbývá nic jiného, než se s tím smířit a začít se na to dívat z té lepší stránky...