Svět naší (zvrácené) fantazie

Strýc

Stojím s autem na parkovišti vedle benzínky. Sedím uvnitř, abych nebyl moc na očích a čekám na Kami, která by měla přijet každou chvíli. A taky, že jo… Netrvá dlouho a kousek ode mě zastavuje červené auto a z něj vystupuje moje kolegyně. Taky vystoupím a jdu za ním. Ta jakmile mě uvidí, se jí na tváři rozlije úsměv. Na uvítanou ji obejmu.

„Ahoj, Kami.“

„Matoshi,“ vydechne a taky mě obejme. „Jsem ráda, že jsi v pořádku. Ráda tě vidím.“

„Taky tě rád vidím,“ pustím ji. „Ale povídání necháme na později,“ opět zvážním. „Vyjedem rovnou, ať tu nepřitahujem zbytečně moc pozornosti. Pojedu napřed a ty za mnou. Drž si ode mě odstup, ale měj mě stále na očích a neza-“ nedopovím.

„Já vím Matoshi,“ zase mě pokárá Kami. Přejdu to tedy kývnutím a vrátím se k svému autu a stejně tak učiní i Kami.

Velkýma objížďkama, změny směrů a hlavně po hodně dlouhé době konečně zastavujeme před naším domem. Když vystupuju z auta, všimnu si pohybu za oknem Kazehayova pokoje. Nejspíš nás vyhlížel.  Snad nakonec bude souhlasit…

Přejdu k autu za mnou, ze kterého už Kami stihla vystoupit a přechází ke kufru. Přidám se k ní ve chvíli, kdy ho otevře. Na první pohled mě zaujme opravdu velké množství věci. Tohle je víc než jsme potřebovali.

„Kami, není toho nějak moc? Tolik toho snad není potřeba?“ Kami se jen záhadně usměje.

„Hned ti to vysvětlím,“ odpoví mi, tedy vlastně neodpoví, ale nemám čas cokoliv říct. Hned mi dá do ruky jednu menší cestovní tašku a sama si vezme malý kufřík. Pak kufr zavře a my pak míříme dovnitř.

„Kazehayo!“ zakřičím ještě v chodbě a sám zamířím směrem do obýváku. Kami mě následuje a přitom posuzuje, jak to tu vypadá. Uslyšíme dusot po schodech a hned na to se Kazehaya objeví ve dveřích.

„Kazehayo!“ zvolá tentokrát Kami a hned se k synovci vrhne a začne ho objímat.

„K-Kami,“ zvládne akorát zaskřehotat. Patrně ho v náruči doslova drtí.

„Jak se máš? Všechno v pořádku? Neštvě tě strejda moc?“ ptá se na jednu věc za druhou a nějak mám pocit, že tou poslední větou, mi podkopává autoritu u synovce.

„Všechno v pořádku, Kami,“ odpoví Kazehaya, když se konečně dostane z jejího sevření. „A strejda je..“ podívá se na mě, „… Strejda je v pohodě,“ řekne nakonec, i když si myslím, že si chtěl stěžovat.

„Tak to je dobře,“ pocuchá mu vlasy. „Tak půjdem na to?“ zeptá se ho. Ale Kazehaya se zatváří překvapeně.

„Na co?“ Teď zas pro změnu nechápe Kami.

„No, přece ten plán. Proto jsem přijela…“ vysvětlí mu. Kazehayovi, jako by teď konečně došlo o co se jedná, se na na mě zlostně podívá.

„Říkal jsem přece, že s tím nesouhlasím!“ a dřív než řeknu cokoliv říct, zmizí nahoře v patře a nezapomene hlasitě prásknout dveřmi. Povzdechnu si. Opravdu to s ním nebude lehké, ale je to poslední možnost…

„Očividně s tím nesouhlasí,“ poznamená Kami, „A proto nechápu, proč jsem měla přijet,“ neodpustí si.

„Musela jsi přijet, protože ať se to Kazehayovi líbí nebo ne, tohle je pro tuto chvíli jediná možnost.“

„Chápu,“ povzdechne si Kami, „Mám s ním zkusit promluvit?“

„Byl bych ti vděčný. Ale ještě než tam půjdeš, my prosím tě vysvětli tu spoustu kufrů v tvém autě.“ Slíbila, že mi to později vysvětlí, tak ať vysvětluje.

„To jsou moje věci, rozhodla jsem se tu s vámi zůstat,“ řekne jen tak. A já nemůžu uvěřit svým uším.

„Cos to řekla?!?! PANE BOŽE! Ty ses snad zbláznila!“

„Nezbláznila. Šéf s tím souhlasil, jsem tu v podstatě pracovně. Koukni se na to Matoshi… Jsem policistka a uvědomuju si rizika… Ale potřebuješ pomoct… Kazehaya potřebuje dohled a ty na to sám nestačíš,“ chci něco namítnout, ale ona mě nenechá. „Vím, co chceš říct, že to zvládáš…“ má pravdu, chtěl jsem to říct. „Ale to je teď a nemůžeš vědět, co se stane za dva týdny. Chci vám pomoct…“ Přejde ke mně a chytne mě za rameno. „Tak se o mě neboj a společně to nějak zvládneme.“ Povzdechnu, s ní nemá cenu se dohadovat. Jakmile si něco umane, tak s ní nic nepohne.

„Tak dobře,“ řeknu, jakoby snad čekala na moje svolení. „Půjdeš s ním promluvit?“

„Půjdu.“

Kazehaya

Naštvaně prásknu dveřmi. Takže jedná za mými zády a klidně se rozhoduje za mě. Říkal jsem mu, že nesouhlasím a on i přesto pozve Kami, aby mu pomohla s tím jeho nápadem. Lehnu si na postel a čučím do stropu.

Nevím, co dělat…

Najednou uslyším zaklepání, ale ignoruju to. Nechci se strejdou mluvit. Akorát bychom se zase pohádali. Proto mě překvapí, že i přesto se otevřou dveře a dovnitř vejde Kami.

„Už si se uklidnil?“ zeptá se, zatím co si sedá na postel. Odfrknu a otočím se na bok zády k ní.

„Kazehayo, přestaň se chovat jako malý kluk a dívej se na mě, když s tebou mluvím.“

„Ale já nemluvím s tebou,“ to jsem neměl říkat, protože mi přistane pořádná rána na zadku.

„Nebuď drzý. Matoshimu se to očividně vymklo už dávno,“ povzdechne si. „Kazehayo, já vím, že se ti ten nápad nelíbí.“

„To teda nelíbí!“ odpovím ji rázně, zatím co mnu bolavý zadek. Člověk by neřekl jakou má ránu.

„Nepřerušuj mě,“ zvýší hlas a já raději zmlknu. „Ale pochop, že strejda se tě nesnaží nijak týrat, či být zlomyslný. Kdyby byla jiná možnost, určitě by tě do tohodle nenutil. To opravdu chceš zůstat schován navždy mezi čtyřmi stěnami? To ti ani trochu nechybí čerstvý vzduch? Možností jít do kina nebo jen tak na procházku?“

Povzdechnu si. Samozřejmě mě nikdy nenapadlo, že by to strejda dělal schválně ale i tak… To opravdu není žádná jiná možnost?

Kami

Vyčkávám, co mi na to řekne. Chápu, že to chce promyslet, že to nejde rozhodnout jen tak, ale i tak věřím, že nakonec bude souhlasit. Znám Kazehayu, stejně jako jsem znala jeho otce. Vždycky to byl otevřený kluk, neměl problém navazovat nové vztahy a tak věřím, že se trápí, když musí sedět doma a pořád se schovávat… A na druhou stranu chápu, že se mu do toho nechce. Já sama jsem byla překvapená, když s tím Matoshi přišel, a dost jsem o tom pochybovala, ale když mi řekl všechna pro a já se nad tím zamyslela, musela jsem připustit, že na tom nápadu něco je.

„Tak… Tak dobře…“ řekne skoro neslyšně Kazehaya a přitom nahodí strašně zmučený a smutný výraz. Chápu ho… Tohle bude pro něj hodně těžké…

„To bude dobrý,“ přitáhnu si ho objetí a začnu ho hladit po vlasech. Možná se mi to jen zdálo, ale nejspíš jsem i slyšela tiché vzlyknutí. Jen ať pláče, pokud se mu tím uleví.

Chvíli ho jen objímám a hladím po zádech, jako to dělají matky svým dětěm, a počkám až on sám se bude cítit dostatečně uklidněný.

„Tak,“ odtáhne se od mě a zběžně utře oči, „Jdeme na to?“ a pokusí se o co si, co mělo být asi úsměv.

„Jo,“ odpovím mu a pak jdu zpátky do obýváku, kde jsem zanechala všchno potřebné. Mezi tím jsem samozřejmě přepadena Matoshim, kterého uklidním odpovědí, že Kazehaya souhlasí.

Pak už jen s plnými rukami vyjdu nahoru a dám se do práce…

Kazehaya

Po více jak dvou hodinách na sebe koukám  do zrcadla a naprosto se nepoznávám… Moje krátké blond vlasy jsou pryč. Místo toho mám světle hnědé vlasy skoro až pod prsa, které jsou pro mě taky něčím novým. I moje modré oči jsou fuč, místo toho jsem se mučil s hnědýma čočkama.

„Sluší ti to,“ popíchne mě rozverně Kami, no já ji hned spražím pohledem. Neměl jsem s tím souhlasit, takhle nemůžuž vyjít ven, vždyť….

„Neboj se, nikdo nic nepozná,“ řekne Kami, jakoby snad četla moje myšlenky. Vyšlu k ní silně podeždřívavý pohled, ale na ten nijak neraguje. „Tak pojď, půjdem se ukázat strejdovi,“ a čapne mě za ruku a než stačím cokoliv říct, jsem dole v obýváku a postaven před strejdu.

Ten stočí pohled od televize, kde jel nějaký fotbalový zápas, ke mně a otevře pusu. Poté stoupne a začne si mě prohlížet.

„Je to dokonalé!“ řekne nakonec. „Jak se ti to povedlo, Kami?“ Vidím na ní, jak se dme pýchou.

„Nebylo to těžké. Kazehaya je dokonalý materiál a zas tolik práce s ním nebylo.“ Tak tohle ji nedaruju. „Jen jsem mu prodloužila vlasy, žádná paruka… Potom jsme sjednotili a ztmavili odstín. Barevné kontaktní čočky a ty prsa? Speciální lékařská výplň… Používají ji ženy po rakovině prsu, když o ten prs příjdou. Vypadají jak pravý, že?“ řekne nadšeně a ještě mi je začne dávat lépa na svoje místo. Mám chuť na ni vrčet. Ta si tohle naprosto užívá. „A na závěr jen trocha líčení, Kazehaya si ještě oholí nohy a bude to komplet.“ Hihňá se u toho a já mám pocit že z toho omdlím.

„A oblečení?“ zeptá se strýc.

„Něco jsem mu dovezla, ale…“ chytne mě za ruku  jako bychom byli nej kamarádi, „… Holky půjdou zítra na nákupy…Hihi….“

‚Zabiju ji!‘

Kazehaya před proměnou.... jen pro připomenutí....

.

.

.

.

.

.

.

.

.

A Kazehaya po proměně... za úpravu obrázku vděčím právě Mori-chan, tak ji to taky pochvalte :*