Svět naší (zvrácené) fantazie

Kazehaya

Naštvaně ležím na posteli a trucuju. Jak něco takového mohlo mého strejdu napadnout? A navíc… jak si vůbec mohl myslet, že něčím takovým budu souhlasit? Nemyslitelné!

„Pochop, Kazehayo,“ kouká na mě strejda, „Tohle je jediná možnost, jak můžeš vést aspoň trochu normální život… Než začne proces…“

„To myslíš vážně?!“ vyjedu na něj. „Co je na tomhle normální?! Vždyť je to úplně postavené na hlavu!“ křičím na něj a pochoduju po celém pokoji.

„Kazehayo,“ snaží se na mě stále mluvit vlídně a jemně, ale to je mi jedno. „Uvědom si, v jaké jsi, vlastně jsme, situaci.“

„Já vím moc dobře, v jaké jsem situaci!!!“ opět o něco zvýším hlas. Ve strejdově tváři se mihne stín smutku a sklopí pohled k zemi, ale já jsem až moc vytočený, abych tomu věnoval více pozornosti.

„Tak jsem to nemyslel, ale-“ a opět na mě pohlédne, „nemůžeš se pořád schovávat. Musíš jít i mezi lidi a já chcii, abychom tady tentokráte zůstali déle než jeden týden, a pak se zase stěhovali, jakmile nás Okamurovi lidi opět vyčmuchají,“ vysvětluje dál.

„A tohle má být podle tebe řešení?“ nedám se. „Tahle pičovina má být tvoje řešení?!“ melu si stále to svoje. K tomu mě prostě nedonutí.

„Nemluv sprostě,“ řekne mimo věc.

„Klidně budu. Je to pičovina, pičovinou to zůstane a ty mě k tomu nepřemluvíš a ani nedonutíš!“ Strejda si povzdechne a odejde z pokoje.

Naštvaně bouchnu pěstí do zdi vedle sebe. Až se divím, že to omítka na zdi vydržela, sice je to tu pěkné, ale nejnovější to taky není. Promnu si bolavou ruku a pak si ji dám za hlavu. Zavři oči a snažím se na nic nemyslet, prostě jen nechat myšlenky plynout a snad si možná i zdřímnout…

Strýc

Sejdu po schodech dolů, zpět do obýváku. Tak tohle nedopadlo nejlépe. Věděl jsem, že s tím nebude souhlasit jen tak, ale i tak jsem doufal v mnohem lepší průběh. Přinejmenším aspoň v nějaký dialog… Povzdechnu si, tohle ještě bude tvrdý oříšek, ale i tak si myslím, že na to Kazehaya nakonec přistoupí. Nevím, kde beru tu jistotu, ale je to možná tím, že ho přece jen znám.

Přejdu k menšímu baru a vytáhnu z něj skleničku a láhev whiskey. Nenaliju si moc, jen tak na košt a pak se i se skleničkou posadím do křesla. Chvíli jen tak relaxuju, prostě nic nedělám a užívám si okamžik, kdy existuju jen já a moje pití.

Když mám dopito, přejdu ke stolku, na kterém mi leží mobilní telefon. Vytočím jedno číslo a čekám, dokud to dotyčná osoba nezvedne.

„Prosím?“ ozve se ženská hlas.

„Ahoj Kami,“ pozdravím, „Tady Matoshi.“

„Matoshi? Bože jsem jsem ráda, že tě slyším!“ začne nadšeně hovořit Kami. Je to moje kolegyně z práce a jí jediné věřím. Jen ona je seznámena s mým záložním plánem a je i mým spiklencem.

„Taky tě rád slyším,“ odpovím popravdě.

„Jsem ráda, že jste v pořádku. Jak se máte?“

„Jo, jsme v pořádku, ale jednoduché to není…“

„Rozumím… Co Kazehaya?“

„Stejná odpověď… Není to s ním jednoduché, ale dá se to chápat…“

„Jasný,“ usměje se jemně do telefonu, „Takže to, že mi voláš, je, že přistupuješ k druhému plánu a Kazehaya s ním souhlasí?“

„Ano i ne.“

„Ano i ne? Jak to mám, Matoshi, chápat?“

„Ano, že přistupuju k záložnímu plánu a ne, že Kazehaya nesouhlasí,“ vysvětlím jí to.

„Tomu nerozumím.“

„Nemusíš, prostě přijeď,“ požádám ji.

„Ale Kazehaya s tím nesouhlasí, ne? Aspoň tak jsi mi to teď řekl.“

„Nesouhlasí, ale bude.“

„Matoshi, nemyslím si je to dobrý-“ nenechám ji domluvit.

„Kami, tohle, prosím, neřeš, hlavně přijeď. Řeknu ti místo, kam dojedeš, nikde si nic nepiš, tak pozorně poslouchej. Jakmile tam dojedeš, počkáš na mě a já si tě tam najdu a pak pojedeme dál. Musíme být opatrní.“

„Já vím,“ slyším v jejím hlase náznak výtky, „Zapomínáš, že já sama jsem u policie a tak znám postupy.“ Tak se mi to nezdálo, skutečně tam byla výtka.

„Promiň, Kami, jen… Jen musím být opatrný,“ ospravedlním svoje chování.

„Však já vím,“ odpoví mi zase uklidněná Kami, „Tak mi řekni, do jaké prdele to mám dojet.“ Řeknu ji tedy město, asi padesát kilometrů od našeho současného bydliště a kde konkrétně má čekat. „Dobře, všechno si to pamatuju a jak tak koukám do mapy, byla bych tam zítra kolem poledne. Vyhovuje?“

„Ideál, jen nezapomeň s sebou vzít všechny věci, na kterých jsme se domluvili už předtím.“

„Neboj. Tak se uvidíme tedy zítra. Zatím na sebe dávejte pozor.“

„Ty na sebe taky dávej pozor. Měj se,“ uvědomuju si, že tím, že nám pomáhá, se taky vystavuje nebezpečí. Opět odložím telefon na svoje místo a přemejšlím, co dělat dál. Mohl bych zkusit vyjít nahoru a opět promluvit s Kazehayou, ale asi by to teď nemělo cenu. Rozhodnu se na krátký výlet do místního obchodu. Opravdu potřebujeme nakoupit nějaké základní potraviny. Nehodlám se venku nijak zdržovat. Vezmu klíče z věšáku a pak se autem vydám do místního marketu.

Kazehaya

Slyším motor auta a tak přejdu k oknu, abych věděl, co se děje. Strejda nejspíš někam jede. Pokrčím rameny, je to jeho věc. Zůstanu stát u okna a posadím se na parapet a začnu sledovat dění venku. Ne, že by tam bylo něco k vidění. V podstatě je tam úplně mrtvo a nebýt té jedné kočky, co přeběhla přes cestu, nic by se tam nepohlo.

To se však po chvilce změní, když se na ulici objeví skupinka několik mladých lidí. Jak kluků tak holek. Všichni jsou v uniformách a tak předpokládám, že jdou právě ze školy. Čas na to je… Jsou roztažení přes celou ulici, povídají si, křičí na sebe a něčemu se hlasitě smějí.

Holky koketně lítají kolem kluků a něco si šeptají. Naopak kluci si očividně prohlíží holky a hodnotí, která se komu líbí. A to se líbí holkám a oto víc kolem kluků pobíhají a smějí se. Prostě začarovaný kruh. Ale očividně se baví.

Povzdechnu si, až se okno přede mnou zamlží. Tak rád bych šel ven a přidal se k nim. I když je neznám. Seznamování s novými lidmi mi nikdy nedělalo problém a věřím, že i tady bych si našel nové kamarády velmi snadno. Ale nemůžu… Nikdo mě nesmí vidět a už vůbec ne poznat. Cenu, kterou bych za poznání zaplatil, by byla příliš vysoká. Ale strávit zbytek života mezi čtyřmi stěnami? No dobře, zbytek života ne, jen do porcesu, ale i tak…

Možná ten strýčkův nápad není až úplně k zahození, ale… Stejně si něco takového nedokážu představit… Asi nakonec přece jen zůstanu mezi čtyřmi stěnami…