Svět naší (zvrácené) fantazie

Kazehaya

Koukám se z okna na míhající se krajinu. Znuděně si povzdechnu, až se okýnko auta zamlží.

„Děje se něco?“ zeptá se strejda, ale pozornost od řízení na mě nepřesune.

„Ne,“ odpovím prostě. Naštěstí se na nic dalšího neptá a já dál můžu koukat z okna.

Pokolikáté to už je za poslední půlrok? Po desáté, po dvacáté? Už to ani nepočítám… Když mi před půlrokem zastřelili tátu, neztratil jsem jen nejdůležitějšího člena mé rodiny, ale ztratil jsem i domov. Strejda se mě od té doby snaží vše možně schovat a tak se nikdy nezdržíme déle než dva týdny. Chápu, ale na druhou stranu… Opět si povzdechnu… Na druhou stranu… Chybí mi společnost… Kamarády jsem musel opustit a nikde jinde jsme se nezdrželi tak dlouho, abych si stihl udělat nové. A kdybych si je udělal, stejně jsme za pár dní zase jeli někam dál…

„Jak dlouho tu zůstaneme?“

„To já nevím, co nejdéle to půjde…“

„Hmmm,“ opřu hlavu o sklo, zavřu oči a začnu podřimovat.

Strýc

Povzdechnu si. Takhle to už dál nejde. Snažím se ho chránit, ale vím, že tohle není to, co chce, že se trápí. Co ho propustili z nemocnice, ho tahám z města do města, z jedné strany země na druhou, ale nepomáhá to. Jen co se někde usadíme, už brzy na to se ve městě objeví Okamurovi lidi a my musíme zas o dům dál.

Snažil jsem se Kazaehayu ochránit, co to jen jde, ale nejspíš budu muset nakonec přistoupit k mému nouzovému plánu. Už dlouho nad ním přemejšlím, ale doteď jsem neměl odvahu ho Kazehayovi přednést a taky jsem se snažil o cokoliv jiného. Ale Okamura má dlouhé prsty a vyšťourá nás všude. Tohle bude muset Kazehaya pochopit, aspoň do té doby, než bude soud a on bude proti němu svědčit.

Všimnu si, usnul. Ztlumím tedy rádio a dál se věnuju jízdě. Ale i přesto se moje myšlenky každou chvíli rozeběhnou jiným směrem.

Kazehaya

„Kazehayo,“ někdo mi třese ramenem, „Kazehayo!“

Rozlepím oči. Tvář mám přilepenou na okně auta, tak se odlepím. Okno je zamlžené, jak jsem na něj dýchal a je tam i trochu slin, jak jsem nejspíše spal s otevřenou pusou. Tak to rukávem mikiny otřu.

„Kazehayo,“ tentokrát už mnou strýc netřese. Otočím se na něj.

„Už jsme na místě,“ vysvětlí a hned na to otevírá dveře auta. Já si ještě promnu unavené oči a taky už vystupuju.

Kouknu, kam jsme dojeli tentokrát. Je to menší rodinný dům s terasou. Vypadá to na jedno patro a podkroví. Prostě nic extra velkého, co by budilo zbytečně velkou pozornost. Pak se rozhlédnu po ulici. Jedná se o řady domků, které si jsou více nebo méně podobné. Liší se velikostí a nátěrem, ale ze všech dýchá taková ta podobná maloměstská atmosféra.

Člověk má až potřebu zvracet, jak tady na vás ze všech stran doléhá taková ta až příliš poklidná atmosféra, kde každý vychází s každým, ale každý má ve skříni schovaného nějakého strašáka, kterého se snaží ukrýt před všetečnými a věčně zvědavými sousedy, které však každý víkend zvou na zahradní párty a podobně.

„Kazehayo!“ zavolá na mě strejda, „Pojď dovnitř!“

Je mi jasný proč. Není potřeba, aby mě kdokoliv viděl. Čím později tím lépe… Postavím se tedy v chodbě a čekám na strejdu, který běhá od auta ke mně a předává mi krabice a já je nesu dál do domu, prozatím jen do obýváku. Takhle nám vybalování trvá asi půlhodiny. Pak strejda zamkne dům a vrátí se ke mně do obýváku.

„Tady dole je tenhle obývák s kuchyní a jídelnou,“ začne s prohlídkou, „Ještě je tu menší pokoj, který se beru já jako ložnici a koupelna s WC. Jinak celé podkroví je tvoje. Je tam jeden pokoj s vlastní koupelnou i toaletou a pak ještě menší místnost, kam dáme přebytečné krámy.“

Jsem mu vděčný. Nechává mi aspoň trochu soukromí v podobě vlastního pokoje. Hlídá mě na každém kroku a nemám mu to za své, ale přece jen…

„Díky strejdo,“ usměju se na něj a on mi úsměv opětuje, ale není to nijak šťastný úsměv. Spíše omluvný a lítostivý. I pro něj je to těžké, přece jen ztratil bratra…

Vezmu jednu z mých větších krabic a rozejdu se do patra. Nahoře krabici položím, abych si mohl otevřít dveře. Ocitnu se v poměrně prostorném podkrovním pokoji. Nábytek už tu je, strejda pronajímá jedině zařízené byty a domy. Jednak je to rychlejší a pak… i stěhovací služba může poskytnout jistým lidem informace a strejda nechce nic neriskovat.

Ale je tu všechno co potřebuju. Postel, psací stůl, knihovna a jedna větší skříň a jedna menší se šuplíky. Přesunu si krabici dovnitř a dám do postupného vybalování. Nevybaluju všechno, jen to nejnutnější. Není to potřeba, když to za pár dní budu zase uklízet. V téhle velké mám knihy, takže ty ani nebudu vybalovat a jen je posunu do kouta. Sejdu zpátky do přízemí a začnu vynášet nahoru všechny svoje věci.

Nakonec si jen vybalím nějaké oblečení, pár oblíbených knížek, z tašky si na stůl položím notebook a to je všechno. Po chvíli uslyším zaklepání na dveře, vyzvu tedy strejdu ke vstupu. Když vejde, drží v ruce velký černý pytel.

„Nesu ti peřiny,“ a postaví jej kousek od dveří.

„Děkuju,“ hned si to vezmu a než to ustelu na posteli, povleču si to.

„Kazehayo,“ promluví nervózně strejda a já se na něj podívám stejně nervózně, jako on zní.

„Ano?“

„Já-,“ a podrbe se nervózně ve vlasech, „Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit.“