Jdi na obsah Jdi na menu
 


08.díl - KONEC 1/2

14. 8. 2020
Walijan
Probudím se na posteli. Pomalu se posadím, protože mě neuvěřitelně bolí hlava. Rozhlídnu se kolem sebe, ale nepoznávám to tu. Větší pokoj, nábytek ze dřeva, pár luxusnějších předmětů. Světlo v pokoji zajišťují dva svícny se svíčkami. Tohle určitě není můj pokoj. Kde to sakra jsem?
Vstanu z postele a teprve teď si všimnu, v čem jsem oblečen. Teda spíš neoblečen. Kolem pasu mám jen něco podobné bederní roušce. Zlatavý pásek a dva bílé hedvábné kusy látky, zakrývající jen to nejnutnější. Kolem kotníku a nad loktem mám zlaté náramky, jinak nic, žádné boty… prostě nic.
Teď teprve jako by mi docvakla celá moje situace. Antalias… líbání v jezeře… dražba… nechutný tlustý chlap… Antalias… někdo mi přikryl ústa… tma…
Musím se odsud dostat, rozeběhnu se ke dveřím… Zamčeno, ale s tím se dalo počítat. Tak hned zamířím k třem oknům, co tu jsou. Ty otevřu v pohodě, ale bohužel jsou zavřené i okenice a ty jsou zadělány zvenku. Jsem v pasti. Rozhlížím se po pokoji a usilovně přemejšlím, jak se odsud dostat. Jde to ale těžko, ta hlava mě přece jen pořád bolí a navíc…
Proč to Antalias udělal? Místo, abych se snažil o útěk, se svezu na podlahu a začnu přemýšlet. Říkal to hned na začátku, že mě chce prodat. Ale pak jsme se poznávali, povídali si a já poznal, že i on se umí smát a že není tak úplně bez srdce. A navíc to, co se stalo v jezeře. Nejen, že jsem mu dovolil mě políbit, ale dokonce… dokonce jsem s ním prožil první orgasmus v životě. To to pro něj nic neznamenalo? Nejspíš si to ani neuvědomil… proč by se zajímal o elfa… nejspíš si chtěl jen chvilku užít se svým zbožím, ale nejít moc daleko, abych neztratil na hodnotě.
Je mi to líto! Strašně moc líto!!! Nenávidím sebe! Protože pláču… Nenávidím jeho! Protože je to kvůli němu…
"Tak už jsi konečně vzhůru," promluví kdosi. Ani jsem neslyšel, že by někdo otvíral dveře. Vzhlédnu a uvidím nějakého chlapa. Vypadá jako ten, co mě koupil, ale o něco mladší.
"Kdo jste?" zvednu se ze země a začnu pomalu ustupovat dozadu.
"Jsem tvůj nový pán a ty jsi můj dárek od otce," řekne úlisným hlasem, mlsně si olízne rty a začne se ke mně přibližovat.
"Nepřibližujte se!" zakřičím na něj a očima těkám po místnosti ve snaze najít nějakou únikovou cestu.
"Moc si dovoluješ, však já si tě zkrotím…"
Rychle se rozeběhnu ke dveřím a jen doufám, že je nezamknul. S čím nepočítám, je jeho rychlost. I ke své tloušťce má dobré reflexy a téměř v mžiku mě popadne kolem pasu.
"Pusťte mě!" zavřu a snažím se dostat z jeho sevření. Cítím jeho páchnoucí dech na krku.
"Si věříš chlapečku," a olízne mi krk. Udělá se mi špatně.
Začnu sebou házet ještě víc, ale proti té hoře sádla nemám nejmenší šanci. Začne se pomalu přesouvat a než se naděju, hodí mě na postel a tou svou obrovskou vahou mě zalehne. Mám pocit, že se udusím. Myslel jsem si, že horší to už snad nemůže být, ale když mě začal hladit tou svou odpornou prackou po těle, opět se ve mně vzmohla vlna odporu a probudily se základní instinkty. Když jsi v nebezpečí, uteč. Opět jsem se snažil bránit, ale nebylo mi to nic platné. Byl až příliš těžký…
"No tak sebou necukej," snažil se mě přemluvit. Na to mě chtěl políbit, ale odvrátil jsem hlavu, od někoho jako je on se políbit nenechám. Ale on se očividně nechtěl vzdát, stále na mě dotíral tím svým jazykem. Ale já si raději chtěl vykloubit hlavu, či zlomit vaz, jen abych ten jeho jazyk v puse neměl.
Prásk!
"Když to nepůjde po dobré, tak to půjde po zlém," došla mu trpělivost a mě teď pálí tvář od jeho facky.
Nadzvedne se a já to hned využiju v pokusu ho od sebe odstrčit. Marně. Chytne mi ruce nad hlavou a druhou rukou mě chytí za tváře, abych se mu nemohl cukat. Vyděšeně se na něj koukám, je mi jasné co přijde. Přisaje se mi na ústa a já nemůžu uhnout hlavou, tak aspoň pořádně semknu rty, aby se jeho jazyk, který neustále doráží, nedostal dovnitř. To se mi moc nelíbí a tak ještě víc mi stlačí tváře. Bolí to a donutí mě to otevřít ústa. Toho okamžitě využije a jeho jazyk už mi rejdí v puse. Mám co dělat, abych se z toho nepozvracel. Čistil si ten chlap někdy zuby?
Sevření čelistí povolí a já toho hned využiju a pořádně ho kousnu do jazyka. Bolestně zakřičí a hned toho nechá. Kouká na mě a z pusy mu teče krev.
"To si přehnal, chlapečku," ubalí mi další facku a začne ze mě sundávat ten malý kousek oblečení. Kopu, mlátím kolem sebe rukama, ale i přesto jsem za chvilku nahý a on se mi snaží vklínit mezi nohy.
"Ne! Prosím ne!" vím, že teď už jde do tuhého. Z očí mi tečou slzy strachu, "Nechte mě být! Prosím!" Prosím ho, ale i tak se mu podaří vtěsnat se mezi moje nohy. Jednou rukou si mě přidržuje a tou druhou se snaží rozepnout kalhoty. Když se mu to podaří, přirazí mi ruce k tělu a nakloní se nade mě. Usměje se a já cítím, jak mi po otvůrku přejíždí vzrušeným penisem.
Zavřu oči a čekám, kdy to přijde. Při tom si v duchu přeju, aby mě někdo zachránil. Aby mě zachránil Antalias…
Antalias
Koukám, jak celá dražba probíhá. Jak jsem si myslel, strhl se o něj naprostý boj, ale on jaksi nevnímá. Najednou se v jeho očích začnou objevovat slzy a začne se koukat kolem sebe. Pak mu pohled padne na mě. Nestačí se na mě koukat dlouho, jeden z poskoků mu sundá tuniku a všichni ho můžou vidět v celé jeho kráse. Je dokonalý. Znovu se na mě podívá a já v jeho očích můžu vyčíst němou otázku… Proč?
Sám si pokládám tu stejnou otázku. Proč?
Nakonec si ho koupil jeden z váženějších občanů tohoto města. Vím o něm, že je hodně bohatý a i zvrhlý. Miluje cokoliv exotického a stejně tak si libuje v neposkvrněnosti a navíc i mladosti. Mladí chlapečci a holčičky jsou přesně podle jeho gusta. Vidím, jak bezbranně se kouká, když ho odvádí pryč.
"ANTALIASI!" zakřičí na mě a pokusí se ke mně dostat. Ale chytnou ho a hned na to jej uspí nějakou látkou. Bezvládně se sveze a nebýt těch poskoků, jistojistě by se ocitl na podlaze.
"Pojďte prosím za mnou," přejde ke mně pan Rufus a vydá se nočním městem k jednomu z největších domů ve městě. Následuju ho a přitom sleduju, jak nesou mého elfíka, a když dorazíme do jeho domu, hned jej odnesou do jednoho z pokojů.
Stále se přesvědčuju, že je to správné. Tuhle transakci potřebuju, abych získal peníze a mohl si za nějakou dobu v klidu žít. A stejně, co je mi do nějakýho elfa? Nic pro mě neznamená! Nic pro mě neznamená? Proč, když si to řeknu, je mi nějak zvláštně? Proč mi srdce napovídá, že to tak úplně není pravda?
"Tady je kupní smlouva, prosím podepište," ani nevím, kdy jsem si sedl a teď tu koukám na papír před sebou, kde je napsána částka, za kterou Waliho prodávám a další obchodní u jednání. Jen na to koukám a nijak se nemám k podpisu.
Najednou se z pokoje, kam odnesli Waliho, začne ozývat křik, prosby a po chvíli uslyším i ránu. Podívám se na pana Rufuse, který se kření od ucha k uchu.
"Co je? Je to dárek pro syna," odpoví, aniž bych se na cokoliv ptal.
"Pokud, ale vím, tak jsem smlouvu stále nepodepsal, takže je ještě stále můj," začne se ve mně vařit krev.
"Ale prosím vás, to je už je jen formalita," přisune ke mně váček s penězi, "A teď prosím podepište."
Další křik a další rána. Kouknu se na stůl na smlouvu a váček s penězi a rozhodl jsem se. Nejspíš toho budu později litovat, ale nejspíš bych se do konce života nenáviděl. Kdybych teď neudělal to, co se chystám udělat. Vstanu a rychle zamířím do pokoje.
Vidím, jak elfík leží na posteli, a nad ním je to hovado a nejspíš se do něj chystá přirazit. Nečekal jsem, že by mě to mohlo tolik vytočit, ale během chvilky jsem u postele, jednou ranou pošlu to prase na podlahu a pro jistotu mu ještě jednu ubalím rovnou na zemi. Potom přesunu svou pozornost na Waliho. Celý se třese, tváře má mokré od slz a tváře má červené od toho, jak ho fackoval. Teď bych si nejraději nafackoval já.
"Už jsem tu Wali," pohladím ho po tváři, "Půjdem pryč, můžeš chodit?"
"Antaliasi," vzlykne a rychle vystřelí do sedu a už mě objímá kolem krku.
"Pšššt, už bude dobrý," pohladím ho po zádech.
Porozhlídnu se po místnosti a hledám nějaké oblečení, přece jen Wali nemůže jít úplně nahý.
"Co si to dovolujete?" křičí na mě pan Rufus a míří k svému synovi na podlaze. Nijak si ho nevšímám, nezajímá mě. Teď jen musím elfíkovi něco najít, abychom mohli co nejdříve pryč. V jedné skříni najdu nějaký kalhoty, halenu a ještě boty. Hned to vezmu a dám se do oblíkání Waliho.
"Snad si nemyslíte, že si jen tak odejdete!" začne opět štěkat Rufus a ve dveřích se objeví nějací dva bouchači. Teda strach zrovna z nich moc nejde… Tohle nebude žádný velký problém… Nechám Waliho, ať se doobléká, a já se postarám o tohle. Vytasím, na nic nečekám a okamžitě se do nich pustím. Jak jsem řekl, žádná problém to nebyl, ale rozhodně se tu nehodlám zdržovat a čekat na další, kteří by už tak v pohodě být nemuseli.
Čapnu Waliho za ruku a vystartím z pokoje. Na stole ještě shrábnu ten měšec s penězi a už míříme pryč z města. Během chvilky už vstupujeme zpátky do lesa a naštěstí to nevypadá, že by nás pronásledovali. Po tomhle se tady už nebudu moct ani ukázat, ale popravdě mi to ani nevadí…
"Antaliasi! Počkej," začne se elfík cukat, až se zastaví úplně.
"Na co? Pojď," táhnu ho. Ne, že bych si nechtěl povídat, ale přece jen ještě nejsme dost daleko od města a já bych raději složil hlavu někde na bezpečnějším místě. Ale on stojí, jak vytesaný do skály a jen na mě kouká.
"Tak dobře, co je?" zkouším nasadit normální tón hlasu, abych nezněl tak naléhavě.
"Proč?" zeptá se prostě.
"Co proč?" nevím, co chceš vědět.
"Proč jsi pro mě přišel?" A sakra, on se musí zeptat zrovna na tohle. Na něco, na co neznám odpověď. Nevím, co mu na to říct, ale stát tu věčně taky nemůžeme, tak se to rozhodnu vyřešit po svém. Jednoduše si ho přitáhnu do vášnivého polibku. Přidá se…
"Teď nemáme čas si povídat," řeknu tiše jen, co se od něj odtrhnu, a ani nestačí cokoliv říct a já ho už zase táhnu hlouběji do lesa.
Walijan
Nechám se táhnout a ani nevím kam. Jen sleduju naše propletené prsty a musím se usmívat. Bál jsem se a přál jsem si záchranu. Přál jsem si, aby mě zachránil Antalias a on pro mě skutečně přišel. Nenechal mě tam a teď jsme spojeni takový prostým gestem, jako je držení se za ruku. Cítím, že takhle je to dobře, že takhle je to správně.
Jdeme už celkem dlouho, sice Antalias zpomalil tempo, protože pro samou tmu není vidět, ale i tak je tempo stále svižné. Připadám si čím dál víc unavenější, ale neodvažuji si stěžovat. Navíc je mi zima a taky každou chvíli škobrtnu o nějaký kořen či kámen. Nejspíš jsem stále pod vlivem té látky, kterou mě uspali, protože moje elfí smysly nepracují, tak jak by měli.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář