Svět naší (zvrácené) fantazie

Patrick

Pomalým krokem se vracím domů. Vzduch je po dešti krásně čistý. Na hlavě kapuci a ruky strčené hluboko do kapes. Nakonec zjistím, že jsem od našeho bytu ani moc daleko nešel . Vejdu do domu a přivolám výtah, který mě pak vyveze do našeho patra.

Odemknu si byt a ani se nijak nenamáhám dávat o sobě vědět, že jsem doma. Proč taky, jsem dospělý.

„Kdes kurva byl?“ vyzouvám si boty, když na mě začne někdo křičet. Zvednu k dotyčnému zrak a uvidím manažera. Jen protočím oči. Co ten debil tu zase dělá? V klidu si vyzuji i druhou botu a pak se vydám do svého pokoje.

„Hele přestaň mě ignorovat,“ následuje mě Richard do pokoje. Nebo chtěl, než jsem mu práskl dveřmi před obličejem. Nepotřebuju slyšet další z jeho proslovů. Ale než stihnu i zamknout, tak Richard otevře dveře a vypá jako rozzuřený býk.

„Tak hele ty malý spratku, teď si promluvíme,“ zavrčí na mě a popravdě, já už začínám být taky dost naštvaný.

„Když dovolíš, tohle je můj pokoj a nevzpomínám si, že bych ti dovolil vstoupit.“

„Na to ti seru, nemáš mě ignorovat, když si musíme promluvit.“

„Promiň, ale nemusíme, to ty si chceš promluvit. Já o žádnou konverzaci nemám zájem.“ Zamířím k posteli, že si na ni lehnu a toho debila budu ignorovat. Ale on mě chytne za ruku.

„Nevím, kam jdeš chlapečku, ale já jsem s tebou neskončil. Teď zavřeš tu svou pusenku a začneš mě poslouchat,“ zavrčí mi do obličeje a na důkaz ještě více sevře mou ruku. Už to dost bolí, ale navenek mu nedám nic znát.

„Jak jsem řekl, já si s tebou nemám o čem povídat. Tak bych byl rád, kdybys mě laskavě pustil a já mohl ten tvůj zadek vykopat z mého pokoje.“

„Drž hubu a přestaň konečně odmlouvat!“ zařve na mě Richard až se vyděsím. Ale jen co se dostanu z prvotního šoku, nehodlám si to nechat líbit.

„A ty kurva přestaň na mě řvat!“

„Budu na tebe řvát! Jsem tvůj manažer a ty mě máš poslouchat!“

„Naser si!“ Tohle si nenechám líbit.

„Abych ti jednu nevrazil!“

„Zkus si to!“ Najednou se pokojem ozve rána a moje hlava je natočena na bok a celá tvář mě pálí. Chytnu se za tvář a podívám se na Richarda. On mě fakt uhodil…

„Teď už snad budeš v klidu a budeš mě poslouchat. Seš nezodpovědný malý fracek, který si o sobě myslí bůhví co a při tom hovno umí. Všichni ostatní sedí doma a snaží se pracovat na vašem albu, které je pro vás důležité a ty? Ty se klidně sbalíš ven a ostatní ať dělají práci za tebe! Víš moc dobře, že jsem řekl, že vy všichni se pokusíte něco napsat!“ křičí na mě Richard a já nemám ani šanci cokoliv říct na svou obhajobu.

„DRŽ HUBU!“ konečně se dostanu ke slovu i já. „Co kdybych k tomu taky řekl něco i já!“

„NE! Ty budeš jen poslouchat, protože jsi nezodpovědnej a je ti jedno, jak tvrdě skupina pracuje na vašem debutu! Tobě na tom možná nezáleží, ale ostatní se fakt snaží a ty se prostě jen vezeš. Je dost možný, že ani do showbyznisu nechceš. Stejně je to jen tvůj vrtoh nebo chvilkové pobláznění. Nakonec nikam vůbec nechceš a celé tohle dění je pro tebe jednou velkou hrou, jejíž výsledek tě ani v nejmenším nezajímá, že? Co Patricku? Trefil jsem do černého?“ Dokončí Richard svou řeč a na tváři má přihloupý úšklebek, který bych mu nejraději z té tváře smazal. A proč vlastně ne? Pořádně se napřáhnu a tu facku, co mi dal, mu pěkně vrátím.

„Jak se opovažuješ mluvit o mě jako bys mě znal! Vůbec nic o mě nevíš a troufáš si mě soudit?“ cítím, jak se mi do očí tlačí slzy, ale držím se… Nebudu brečet! Sáhnu do kapsy a vytáhnu těch pár papírů, které jsem dnes popsal. Přijdu blíž k Richardovi, který na mě pořád nevěřícně hledí, a ony papíry mu nacpu do ruky. „A tímhle se laskavě udav!“ Potom vyjdu ze svého pokoje, cestou utírám slzy, aby je nikdo neviděl. V kuchyni potkám zbytek a podle jejich pohledů je mi jasné, že všechno slyšeli. Rychle se obuji a dnes už podruhé zmizím někam ven.

Richard

Nevěřícně hledím na odcházejícího Patricka. A když mi konečně dojde, co udělal, sevřu opět nasraně pěst a ten malý hajzlík má jediný štěstí, že není poblíž, jinak bych mu musel opět jednu vrazit. Druhou ruku sevřít nemůžu a teď teprve zjistím, že v ní mám několik papírů, co mi tam dal Patrick. Rozložím je začtu se…

„A kurva…“ to je jediné, na co se zmůžu potom, co si přečtu všechny papíry. Tohle jsem asi pořádně zvoral. Ty papíry jsou jeho napsaný texty, nebo spíš podle stylu psaní si jen zapisoval svoje myšlenky. Některé části se mi dokonce hodně líbí. A věřím, že když to do rukou dostanou Glen a Mei, tak tomu dají konečnou podobu a s hudbou od Keira a Shana by z to mohla dost dobrá písnička.

Zpětně si přehraju celý rozhodor s Patrickem a napadá mě jen jedno slovo… PRŮSER!  A to totální! Křičel jsem na něj, že nic nedělá a přitom i tenhle problémový kluk něco napsal. A aby toho nebylo málo, ještě jsem mu jednu vrazil…

Kurva! Kam ten skrček zmizel… když s ním potřebuju mluvit… když se mu musím omluvit…

Patrick

Stojím na nábřeží poblíž řeky. Popravdě… teď opravdu nevím, kde jsem. Když jsem vyšel z domu, prostě jsem někam šel a nakonec skončil tady. Teď se opírám o zábradlí s koukám na řeku před sebou. Na racky, co krouží nad vodou a občas slétnou k hladině, když uvidí nějakou rybku, kterou by mohli sežrat.

… Seš nezodpovědný malý fracek…  
… Který hovno umí...
… Ty se prostě jen vezeš…
… Že do showbyznisu nechceš…
… Vrtoh nebo chvilkové pobláznění...
… Nechceš… jedna velká hra…

Utřu další slzu co mi steče po tváři. Ten kokot, který nic neví za to nestojí! Ale i tak jeho slova bolela. Proč řekl takové věci? Neměl právo mě soudit, přece o mě nic neví! Tak co mu dává právo říkat, že nic z tohodle nechci a že je to pro mě hrou? To, že je starší? Nebo proto, že je to náš manažer? Tohle ať si strčí do prdele!

Otřu tváře, vysmrkám se a myšlenkami se vrátím zpět do dětství…

„Mami! Podívej, dnes jsem ti ve školce namaloval obrázek! Tohle jsem já, tohle jsi ty, tohle je-.“
„Promiň, Patricku, maminka nemá čas… Ále, kdo pak to přišel?“
„Ahoj mami.“
„Ahojky zlatíčko, tak řekni, jakpak bylo ve škole?“
„Mami, podívej se na ten obrázek!“
„Patricku, řekla jsem, ře nemám čas… No povídej, jak bylo ve škole?“
„Dostal jsem dvě jedničky…“
„No ty seš mi ale šikovný chlapec!!!“
„MAMI!“
„PATRICKU! Řekla jsem že nemám čas! Okamžitě jdi do svého pokoje! A ty miláčku, z čeho ty jedničky byly…“