Svět naší (zvrácené) fantazie

Patrick

Vyjdu z našeho bytu a prostě se někam vydám, směr ani cíl neřeším. Jen potřebuju být sám a je mi jedno, kde to bude. Nakonec dojdu do parku. Jak příhodné, mám taková místa rád. Posadím se na jednu z laviček, co se nachází u menšího jezírka a konečně si užívám klidu. Doma jsou všichni až moc akční. A nejhorší jsou právě Kei a Mei. Oba se mě stále snaží zapojovat do skupinových aktivit, Kei nevědomky a Mei vědomky. Je úplně zbytečné jim cokoliv vysvětlovat, stejně se budou snažit, i přesto, že nemám zájem.

Nejde o tom, že je nemám rád. Naopak… Záleží mi na nich, jen prostě… Mám rád svůj klid… Nasaju čerstvý vzduch a užívám si ten malý a dočasný pocit volnosti, co mi tohle místo poskytuje.

Potom sáhnu do zadní kapsy kalhot a vytáhnu několik přeložených papírů a malou tužku, kterou nosím stále s sebou. Právě pro tyhle případy. Nechám myšlenky volně plynout a vše, co mě napadá, si zapisuju na papír. Takhle píšu nejčastěji. Sice nepíšu kdovíjak často, ale jednou za čas mě to prostě chytne a vzhledem k tomu, že jsme před vydáním CD… Já jako bubeník se většinou těchto věcí účastnit nemusím, protože texty vždycky píšou sourozenci a hudbu zas Kei se Shanem, to že sem tam napíšu i něco já byl spíš jen takový bonus, zpestření… Ale Richard, manažer, na nás teď tlačí, že se máme zapojit všechny. Nejraději bych ho za to nakopal do prdele. Taky jsem mu řekl, co si o tom myslím, ale odpovědí mi bylo, že když se snaží všichni, mám i já… Odpověď za všechny prachy, jako bych nikdy nic nedělal.

Popsaný papír dám dozadu a začnu psát na další. Když najednou na papír dopadne kapka vody, a hned po ní další. Vzhlédnu a kouknu na poměrně velká a tmavá mračna. A doprdele!

Rychle schovám papíry i s tužkou zpět do kapsy a rychle se vydám pryč s parku. To už se na zem snášejí dešťové kapky čím dál častěji. Tohle bude pořádný slejvák a domů to suchý určitě nestihnu. Pohled mi padne na nějakou malou kavárnu hned vedle parku. Sice mám v kapse, jen pár drobných ale na nějaké to kafe by to mohlo stačit.

Lehce promočený si sednu k jednomu stolku trochu stranou a po tom, co přijde servírka, a já si objednám hrnek kafe, se dám opět do psaní. Tohle místo má na mě úplný jiný vliv a tak i slova, věty a verše, co píšu, jsou úplně jiné nálady než ty v tom parku.

Upíjím kávu, poslouchám bubnování deště do okna kavárny a sleduju dění za ním. Auta jezdí sem a tam a přitom cákají vodu kolem sebe, kdykoliv najednou do větší kaluže. Lidí pod deštníky, několik i bez nich, snažící jít co nejrychleji, abych se před tím „koncem světa“ někde schovali.

To celé přerušuju neustálým skláněním nad papírem a sepisováním svých myšlenek. Nakonec po nějaké půlhodince pršet přestane. Kafe mám už dávno vypité a už ani nepíšu. Jen si pročítám to, co jsem napsal a snažím se z toho udělat nějaký ucelený a smysluplný text. Když jsem s tím spokojený a udělám ještě pár menší úprav v podobě doplnění nějakého verše, zaplatím a zamířím domů.

Richard

Odemykám dveře bytu. Přišel jsem zkontrolovat, jak jim to jde a snad mi i ukážou nějakej dobrej a pořádnej song. Vejdu do kuchyně, kde najdu tam dvojčata nad spoustou papírů. To mě potěší.

„Zdravím,“ upozorním na sebe, protože oni si mě zřejmě ani nevšimli.

„Ahoj,“ zahuhlají, aniž by se na mě podívali. To je teda slušnost. Ale zas lepší tohle než, kdyby nepracovali. Přejdu k nim a kouknu jim přes rameno.

„Jak to jde?“ optám se a začnu si číst, co tam mají napsáno.

„Je to boj,“ začne Mei, „ Ale to je vždycky,“ usměje se a rozčepýří vlasy svému bratru. Ten na to odpoví jen tichým zavrčením a opětovným spravením vlasů do původního „účesu“. Bože, tohle je dvojka, to že jsou dvojčata jim nevěřím, beztak jsou cizí a byli na plastice, jen aby vypadali stejně a mohli se vydávat za pokrevné příbuzné narozené ve stejnou dobu, stejný den, jedné matce…

„A zbytek?“

„Tuším, že v pokoji,“ zamumlá Mei a dál si všímá práce.

Zamířím tedy směrem, kde jsou pokoje. Za dveřmi jednoho slyším drnkání kytary. Zaklepu a počkám na vyzvání, a až teprve po něm vejdu. Kei a Shane sedí na posteli, kytary na nohách a pohled směřující ke mně.

„Ahoj, Ri,“ pozdraví mě Kei a mě cukne obočím. Nevím, kde k téhle zkrácenině mého jména přišel, ale vadí mi to už od prvního dne, kdy mě tak oslovil poprvé. Marně mu vysvětlovat, že to nesnáším.

„Keiro,“ oslovím ho naopak celým jeho jménem, „Kolikrát ti mám říkat, ať mi tak neříkáš.“

„Promiň,“ omluví se Kei se smíchem, a mě je jasné, že mi tak stejně bude říkat.

„Copak tu děláš?“ zeptá se Shane. Ze všech mi přijde nejrozumnější a nejnormálnější.

„Jen vás zkontrolovat, jak vám to jde.“

„Oh, tak to potom jo.“

„A jde vám to?“

„Myslím, že jo, ale-“ koukne při tom na Keira, „Někoho to nebaví a furt vymýšlí nějaké blbiny. Kei to přejde pouze vypláznutím jazyka a dál si vybrnkává něco na svou kytaru.

„Zahrajete mi malou ochutnávku?“ zeptám se, ale to už Shane a Kei mají kytary u sebe a hrají nějaké kousky melodií.

„Pěkné, ale ještě to chce spoustu práce.“

„To víme,“ odpoví Shane a slyším v tom jemnou výtku typu ‚Bez tebe bychom to opravdu nevěděli.‘

„Patrick je ve svém pokoji?“ toho hada bych nejraději ani neviděl. Neuvěřitelně mi pije krev tím, jak mě nehodlá přijmout jako autoritu.

„No vlastně,“ začne nervózně Kei, „Patrick vlastně ais před hodinou někam odešel.“

Jen na něj koukám. No to si snad děláš prdel! Tak oni tu maj pracovat a on si lítá někde po venku.

„Jak někam odešel?“

„No,“ pokračuje stále Kei, „Trochu jsme ho naštvali, resp. já. Nudil jsem se a tak jsem Shana přemluvil k polštářové bitvě.“ Bože lidi, ať to se mnou nepraští. Já jim věřím, jak tu pracují, a oni si tu mezitím hrajou polštářové bitvy. „No a tak nějak jsme do toho vtáhli, ale omylem, i Patricka a ten se naštval a zmizel,“ vysvětlí mi celou situaci Kei a já se prostě musím chytit za spánky. Mě z nich brzo omejou, tohle manažerování mi byl čert dlužen. Proč jsem nemohl dostat nějakou hodnou, milou a hlavně BEZPROBLÉMOVOU mladou zpěvačku? Proč jsem musel vyfasovat tuhle grupu puberťáků a adolescentů, kteří jsou utržení ze řetězu? Možná jim až moc fandím…. Děti to jsou! Malý děti bez špetky disciplíny.

„Fajn,“ řeknu nakonec a opustím pokoj. Tady nemá cenu se rozčilovat. Vrátím se zpět do kuchyně, kde si udělám kávu a počkám na toho malého skřeta, než se vrátí. To bude pak rodeo!!!