Svět naší (zvrácené) fantazie

Glen

Sedíme s Mei u stolu v kuchyni a měříme se pohledy. Ona poklepává dlouhými nehty po desce stolu a já kmitám tužkou mezi prsty, takže to taky pěkně ťuká o stůl. Nemluvíme, to ani nepotřebujeme. Přece jen jsme se před chvílí celkem dost rafli a teď jen soutěžíme o to, kdo jako první ustoupí. Ale oba jsme tvrdohlaví…

„Tenhle text neschválím,“ prolomím opět ticho. Oba se snažíme složit slova k nové písničce, ale nedaří se nám to, jako pokaždé když pracujeme na něčem novém. Ale nakonec se nějak shodnem, ale ty začátky jsou vždycky o nervy.

„A já zas neberu tohle,“ začne mávat papíry, popsaní mým textem, „Proč musíš psát furt jen takové vulgární sprosté a depresivní texty?“

„Zato ty tvoje jsou jak cukrkandl,“ ušklíbnu se, „Už jen při čtení jsem si z té sladkosti málem zkazil zuby.“

„Hele nepřeháněj,“ kopne mě sestra do nohy, až bolestivě zaskučím, „Tak sladký to není. Víš moc dobře, že nejsem žádná sladká a slušná slečinka, a na zbytečně přeslazené řečičky si taky bůhví jak nepotrpím, ale zamysli se, pro koho naše hudba bude určena.“

Povzdechnu si a unaveně si promnu nos, tohle bude těžší než jindy. Má to být naše titulní songa k novému CD a my se tu furt jen škorpíme.

Mei

Zvednu se od stolu a jdu si natočit vodu k pití. Na to, že jsme dvojčata, tak v některých směrech spolu prostě nevycházíme… Ale zas když se shodneme… No to taky stojí za to…

Můj text byl o krásné a přesto smutné lásce. Úplně jsem si to představovala jako nějakou rockovou baladu, ale Glen se zas ukázal… V jeho textu plno vulgárních výrazů, jen sex, alkohol a podobné věci. Není to špatné, ale musí pochopit, že tohle je text jen pro jednu cílovou skupinu, ale pokud se chceme dostat do širšího podvědomí, potřebujeme prostě něco víc… jak to jen říct…. „masovějšího“…. Tím nechci říct, aby naše hudba sklouzla do monotónního moře hudební scény a my produkovali další škváry, ale musíme ti přizpůsobit „průměrnému“ posluchači.

Dopiju a sklenici odložím do dřezu a vrátím se zpět k bráchovi. Ten se sklání nad čistým papírem. Kolem jsou rozložené jeho a moje papíry, a zatímco okusuje jeden konec tužky, vypadá, že přemejšlí a něco ho možná i napadlo, protože hned začne horlivě psát.

Přejdu k němu, skloním se a opřu se o jeho záda, přičemž ho obejmu kolem pasu a bradu si opřu o jeho rameno. Přečtu si, co zatím napsal a zalíbí se mi to, ale chce to nějaké slova a spojení upravit. Vezmu si tedy svou tužku, a aniž bych mu cokoliv řekla, mu začnu do toho dělat úpravy.

Glen nic neříká a pečlivě sleduje, co všechno upravuju, a jen přikyvuje hlavou. Takhle spolu zůstaneme a před našimi zraky vzniká nová píseň…

Shane

Sedíme na naší velké posteli. Já sedím na polštářích, opřený o zeď za mnou, na nohách kytaru a vydrnkávám ledabyle tóny a snažím se najít nějaký zajímavý motiv. Keiro sedí naproti mně a dělá v podstatě to samé.

Jedno seskupení not se mi zalíbí a tak si jej zapíšu na notový papír vedle sebe a potom odložím kytaru, s kterou to neumím tak dobře a natáhnu se pro svou basovku.

„Keiro?“ pokusím se přitáhnout jeho pozornost a podávám mu svůj notový papír, „Zahraj mi to prosím, chci k tomu zkusit přidat harmonii.“

„Jasně,“ natáhne se a papír si vezme. Potom jej položí vedle sebe, koukne na něj a už mi melodii vydrnkává.

„Takhle to mělo znít?“ zeptá se, když těch pár taktů zahraje.

„Jo takhle nějak jsem si to představoval. Zahraješ mi to teď několikrát za sebou?“ Keiro přikývne a začne to hrát. Já mezitím zkouším do melodie hrát nějaké akordy a vybrat něco, co bude dobře znít a bude to zajímavé.

Keiro

Hraju tu melodii snad po tisíckráte asi za posledních dvacet minut. Už je to otravné a jsem z toho unavený. Vím, že musíme pracovat na nových věcech na našem debutovém CD, ale i tak… tohle všechno mě strašně unavuje… Chybí mi pohyb, nějaká aktivita…

„Shane~,“ zakňourám a odložím kytaru. On přestane hrát a nechápavě se na mě podívá.

„Co?“

„Mě to už nebaví~,“ a lehnu si na postel.

„Přestaň kňourat a pojď pokračovat,“ nenechá se obměkčit.

„Ne,“ ale já se nedám, už mě to prostě nebaví a přestávku potřebuje každý.

„A co chceš teda dělat?“ zeptá se a já si můžu všimnout jeho bezradnosti v hlase.

„Hrát si?“ a udělám psí oči. No na Shaneho to má akorát takový efekt, že se chytne za čelo a povzdechne si.

„Bože Keiro, kolik ti prosím tě je.“ Nafouknu tváře. Když je mi šestnáct, tak se snad nemusím chovat dospěle.

„To, že ty máš dvacet, ještě neznamená, že se každý ve tvém okolí bude chovat jako dědek?“ vypláznu na něj jazyk. Už si spolu nehrajeme jako dřív. Shane se stal odtažitějším a vážnějším a mě vážně chybí ta jeho dětská povaha, kdy se mnou blb.

„Dědek?“ pozvedne jedno obočí, jak to umí jen on.

„Slyšel jsi,“ založím ruce na hrudi a dělám uraženého, „Už s tebou není žádná legrace. Možná se přemístím do pokoje k Patrickovi, abych si měl s kým hrát.“ No tohle je velice nepravděpodobné. Patrick je snad ještě horší jak Shane, moc s námi nemluví. Má rád svůj klid a už vidím, jak si mě nechá ochotně nastěhovat do svého pokoje.

„Tsss,“ uslyším jen a už mě něco bouchne po hlavě, že sletím z postele na zadek. Nevím, co si mnout dřív, jestli bolavou hlavu nebo bolavý zadek. Kouknu se na postel a vidím, jak Shane drží v ruce polštář, a dal bych ruku do ohně, že právě vidím, jak mu ve vlasech vyrazili dva rohy a vzadu mu kmitá pořádný ďábelský ocas. Tohle je můj Shane, kterého mám rád. Během mžiku zapomenu na bolest hlavy a zadku a vrhnu se na něj a ukradnu další polštář za ním a začneme se mlátit hlava nehlava.

Patrick

Sedím ve svém pokoji na parapetu, sleduju dění za oknem a to vše za tichého poslechu hudby. Mám rád, když je kolem ticho a já si můžu vychutnat hudbu a scenérii za oknem. No moje idylická chvíle bohužel nemá dlouhé trvání, protože se z vedlejšího pokoje začne ozývat šílený křik a rány. Možná to za chvilku ustane, ale tak se neděje ani po pěti minutách a to už jsem nasranej. Tak se rozhodnu jít ke klukům do pokoje, aby se trochu uklidnili. Ale jsem předběhnut. Když jsem skoro u dveří, tak ty se zničehonic rozrazí a mě cosi smete na zem.

Omámeně otevřu oči a vidím bílý strop mého pokoje. A taky cítím jakousi tíhu na své hrudi. Kouknu tam a vidím něčí vlasy. No „TO“ za chvilku zvedne svůj pohled ke mně a já v „TOM“ poznám Keira. Bože, co to vyvádí.

„Ježiši, promiň, Patri,“ a začne ze mě zvedat.

„Co to provádíte,“ začnu na ně napruženě. Nejdříve mě vyruší v mojí relax chvilce a pak mě ještě knokautují na zem.

„Jen jsme hráli polštářovou bitvu,“ řekne smutně Keiro, ale mě je to jedno. Jsem otrávený. Zvednu se ze země, ze skříně vytáhnu mikinu, a vydám se ven. Tam snad bude více klidu než doma.