Svět naší (zvrácené) fantazie

Po

Jdeme potichu. Nikdo nemluví, nejspíš oba nevíme o čem. Jen prostě jdeme, koukáme na cestu před sebou a jsme ticho.

„Opravdu nechceš doprovodit až domů?“ zkusí to po chvilce Ren. Podívám se na něj a zavrtím hlavou.

„Dnes ne, nevadí?“ a čekám.

„Nevadí, jen mám starost,“ usměje se Ren, ale nepokouší se mě přemluvit, za což jsem mu vděčný.

No nakonec ho stejně nechám jít většinu cesty se mnou, ale když už jsme v parku, který je od našeho bytu asi jen deset minut, řeknu mu, že sem to stačí a dál, že půjdu sám. Ren se netváří moc nadšeně, ale když mu ukážu na nedaleký panelák, tak se uklidní, protože je to opravdu jen kousek.

„Mám tě v pondělí vyzvednout?“

„Ne,“ zakroutím hlavou, „Máš to přes celé město a já zas nejsem tak neschopný,“ lehce se usměju a Ren mi úsměv oplatí.

„Dobře, tak se uvidíme v pondělí. Dáš mi na sebe telefon,“ a už vytahuje ten svůj.

„No já nevím…“

„Prosím Po,“ a udělá na mě psí kukuč, „Chci ho jej pro jistotu, kdyby se něco stalo a i tobě by se mohlo někdy hodit,“ nenechá se odbít a chrlí na mě argument za argumentem.

„Tak dobře,“ rezignuju nakonec a nadiktuju mu svoje číslo, on mě hned prozvoní a já si ho uložím taky.

Potom se rozloučíme a já se vydám domů. Dole si přivolám výtah a pak vyjedu do čtvrtého patra. Odemknu dveře, položím klíčky na skříňku a dám se do vyzouvání, když na mě něco skočí.

„Bratránku~“ křičí ta věc na mě a co mě tak šíleně dusí.

„R-Ruki?“ vykoktám přidušeně, „Můžeš mě konečně pustit? Vždyť mě udusíš,“ a snažím se do sebe odtrhnout.

„Promiň~,“ a hned mě pustí.

„V pořádku,“ usměju se a vyzuju si druhou botu, „Copak ty tu děláš?“

„Víš jak…“ nedopoví a zamíří do bytu, já ho následuju. Oba si sedneme na pohovku v obýváku.

„Zase ses pohádal s rodiči?“ zkusím první a taky jedinou logickou věc. Ruki je živel, na to, že je to taky Svěřenec, má docela vyřídilku. Ochránce ještě nemá, ale rodiče by už rádi vedle něj někoho viděli. Někoho, kdo by ho trochu zkrotil.

„Co jiného,“ ušklíbne se, „Ale teď povídej ty,“ přičemž ne mě spiklenec mrkne, „Slyšel, že ty už máš nového Ochránce.“

„Jo mám,“ nechce se mi o tom povídat, co bych mu taky řekl?

„To je vše, co mi řekneš? Chci podrobnosti... Detaily… Buď trochu sdílný~!“ začne do mě hustit. Opravdu… pavlačové drbny jsou vedle Rukiho hadry.

„Co bych řekl? Jmenuje se Ren a chodíme spolu do třídy,“ víc se mu svěřovat nehodlám.

„No tak Po~,“ a zatahá mě za rukáv, jako to dělají malé děti, když chtějí po mámě koupit nějakou sladkost, „Řekni mi toho víc!!!“ nenechá se odbít. Ale já se nehodlám zlomit, jen zakroutím a hlavou a zamířím k sobě do pokoje. Bohužel za veš mě následuje. Když vejdu tak proč.

Uprostřed mého malého pokoje, kam jsem musel vtěsnat postel, skříň, malou knihovnu a psací stůl, oni jaksi nacpali matraci, takže tady už není ani kus viditelné podlahy. Zlostně se podívám na toho okupanta za mými zády. No Ruki kouká jak ztracené štěně a mě hned přejde mu vyhubovat.

„To je to tak zlé?“ povzdechnu si a přeskáču k svojí posteli, na kterou si lehnu.

„Ještě horší,“ odpoví Ruki a švihne sebou na matraci.

„Když ty seš taky hlava paličatá,“ neodpustím si. Kdyby se furt nehádal a pochopil, že strejda s tetou pro něj chtějí jen to nejlepší, tak by to u nich nebylo jak na bitevním poli.

„A co je na tom, já jsem prostě toho názoru, že žádného Ochránce nepotřebuju. Dokážu se postarat o sebe sám. Víš, jak to dopadlo s tebou.“

Tak tohle bolelo! Nemusel mi to připomínat… Vím, že myslí mého prvního Ochránce, ale i Ren…

Otočím se k němu zády a schoulím se do klubíčka. Hlavně neplakat, hlavně neplakat! Hned na to je u mě Ruki a objímá mě.

„Promiň Po, tohle jsem nechtěl! Moc se omlouvám!“

„Já vím,“ popotáhnu a raději rychle rozmrkám hromadící se slzy.

„Jsi v pořádku?“ strachuje se dál Ruki a pořád mě objímá a dokonce mě začne hladit po vlasech.

„Jo… jsem,“ špitnu a užívám si to. Mám rád, když mě někdo výská ve vlasech a s Rukim vycházíme tak dobře, že o sobě víme prakticky všechno. Spíš bych řekl, že jsme bratři, než bratranci.

„Opravdu?“

„Jo, neboj,“ otočím se k němu a usměju se na něj, abych jen potvrdil pravdivost svých slov. Ruki se taky usměje, dá mi pár vlasů za ucho a pak jen tak ležíme a povídáme si o všem možné. Je to jako bychom se vrátili zpátky do dětství, kdy jsme ještě stavěli bunkry ze židlí, dek a prostěradel, kde jsme se ukempili, vyprávěli příběhy nebo si jen tak povídli. Jen ten bunkry nám teď chybí…

„Ahoj kluci!“ ozve se z chodby a nedlouho na to se ve dveřích objeví mamčina hlava.

„Ahojky mami!“

„Ahoj této.“

„Máte hlad chlapci?“ Já i Ruki kývneme hlavou. Máma se usměje a s tím, že za chvilku něco připraví, zase odejde. No my se nakonec rozhodnem ji jít pomoct. Zrovna vykládá nákup na linku a tak se k tomu nahrneme a hned všechno dáváme na svá místa.

„Děkuju vám chlapci,“ a pocuchá nám vlasy jako malým dětem, „Bude vám stačit chleba s máslem a šunkou?“ a při tom všechno vykládá na stůl a dá se do přípravy. My jen souhlasíme a za chvilku se před námi objeví talíř s namazanými chleby.

„A jak ses měl Po?“ posadí se máma k nám, když si vše urovná. Trochu mi zaskočí.

„Jo, bylo to príma,“ zalžu, nechci ji zbytečně trápit a děsit.

„A je ti už dobře?“ a pro jistotu mi šahá na čelo, zda nemám teplotu.

„Jo nemusíš mít strach,“ a uhnu pod jejím dotekem.

„Dobře… A co tvůj Ochránce? Jaký je?“ vyzvídá. Další výslech.

„Být tebou bych to vzdal, teto, ten bude mlčet jak ryba,“ pronese Ruki, zlomyslně do mě žďuchne, až mám chleba skoro v krku, „Ani mě toho moc neřekl.“

„Tak snad mi něco poví, ne?“ nedá se máma a vyčkávavě se na mě dívá. Povzdechnu si, tady to nemá cenu.

„Jmenuje se Ren, chodíme spolu do školy. Jeho maminka je moc milá a pak má dva bratry, dvojčata.“

„A jakou má moc?“ nepřestane vyzvídat. No jo… Nervózně se podrbu na hlavě.

„To jsem se nějak zapomněl zeptat…“ mamka mi věnuje lehký pohlavek. „Jak jsi na to mohl zapomenout, taková důležitá věc,“ spráskne tragicky ruce a zase vstává od stolu, ale když zasouvá židli pod stůl, usměje se a mrkne na mě. Teď je mi jasný, že to tak nemyslela.

„V pondělí to zjistím, oki?“ a taky se na ni usměju.

„Dobře, ale teď kluci běžte do pokoje. Chci si tu trochu poklidit a pak začnu připravovat večeři,“ vyžene nás z kuchyně a ještě ani nejsme v pokoji, když slyšíme, jak vyskládává svou „čistící skříňku.“

Tady máte bratránka Rukiho ;)