Svět naší (zvrácené) fantazie

Po

Vychutnávám si na výtečné večeři, Renova maminka opravdu skvěle vaří. Když jsem viděl tu hromadu na talíři, myslel jsem, že nemám šanci nad tou porcí vyhrát, ale kupodivu to ve mně zmizelo velmi rychle. Sice si teď připadám jako těhulka těsně před porodem, ale na zákusek se těším. Ren seděl celou dobu u počítače, neřekl ani slovo, jen sem tam na mě koukl a nepřiblížil se blíž, než bylo nutné. A za to jsem rád. Bojím se ho. I když vím, že je v domě jeho maminka a že tu žijí i jeho bráchové, představa, že by mi zas mohl něco udělat…

Silou vůle zatlačím slzy a zatřepu hlavu ve snaze zahnat zlé vzpomínky a hrozné představy.

„Jsi v pořádku, Po,“ osloví mě Ren a já se ho neuvěřitelně leknu, neslyšel jsem otvírat dveře a má dosavadní snaha se nerozplakat, byla v čudu. Několik neposedných slziček si našlo cestu ven.

„Co se děje, Po?“ zeptá se vykolejeně Ren a rychle položí talířky na stůl a přejde ke mně, aniž by přemýšlel o tom, že tak blízko by být neměl.

„Nic,“ začnu mávat před sebou rukama a snažím se od něj odsunout. Ren si to naštěstí brzo uvědomí a přejde k nohám postele.

„Promiň,“ a sedne si na postel, „Ale proč brečíš? Stalo se něco?“ slyším v jeho hlase starost, ale nevím, do jaké míry to jen hraje, anebo jestli se fakt o mě bojí. Nevěřím mu…

„Mám z tebe strach…“ zašeptám a zabořím hlavu do polštáře, „Bojím se tě…“ a začnu vzlykat. Nechci plakat, ale nejde to zastavit…

Ren

Nevím, co dělat. Vím, že se mě bojí, ale slyšet to takhle přímo od něj, mě z neznámého důvodu neuvěřitelně zraňuje. A nevím co dělat! Nechci, aby plakal, chtěl bych ho utěšit, ale nemůžu… protože já jsem důvod proč pláče.

„Po, prosím neplakej,“ snažím se na něj aspoň mluvit, když vím, že přiblížit se nemůžu, „Je mi to opravdu moc líto a věř, že ti teď nechci ublížit. Vím, že mi nevěříš a že si tvou důvěru budu získávat hodně špatně a hodně dlouho, ale dej mi šanci. Mojí chybou jsme nezačali dobře, ale chci to napravit. Chci se o tebe starat a chránit tě, jak jsem měl už na začátku,“ nejspíš musím znít dost zoufale, protože Po zvedne hlavu a koukne na mě těma svýma krásnýma zelenýma očkama, ze kterých se právě řinou potoky slz.

„J-já nev-vím j-jes-tli to půj-půjde a jes-tli to z-zvlá-dnu,“ pořád pláče a rukama se snaží otřít všechny ty slzy na svých tvářích.

„Já vím Po, ale prosím, dej mi šanci! Jsem tvůj Ochránce a tu roli chci plnit,“ vím, že se teď pohybuju na tenkém ledě. Jako Ochránce stojím za hovno a vím, ale… sleduju Poa, jak se snaží zadržet pláč a vůbec se mu to nedaří… tuhle svoji chybu musím napravit a dostát svého postavení, které mi je souzeno a pokud to má být s Poem…

Po

Snažím se neplakat, ale nejde to… Nechci, aby mě takhle někdo viděl… Nechci, aby mě takhle viděl Ren! Nechci, aby viděl, jako moc jsem slabý a jak mi ublížil…

Vím a chápu, co mi teď říká, ale jemu se to řekne – „Věř mi!“ – ale jak? Věřil jsem mu, když mě sem pozval, a on… Z úst mi unikne další hlasitý vzlyk a z očí tečou další slzy, které jsem se tolik snažil utřít ze svých tváří.

„Po,“ osloví mě Ren opět, „Řekni mi prosím, proč pláčeš.“

„Když t-ty ří-káš, a-abych ti vě-řil, a-ale já ti vě-řil a a t-tys…“ nedokážu to říct. Zase zabořím hlavu polštáře. Jsem slabý… vím to… a bohužel to ví i Ren…

Ren

Tak tohle bolelo ještě víc a nejhorší je, že je to pravda… Věřil mi, jako svému Ochránci, že jej budu chránit, držet nad ním ochrannou ruku, aby se mu nic zlého nestalo… A já ho místo toho, oněma „ochranitelskýma“ rukama, znásilním při první příležitosti…

Je mi ze sebe zle… Pokud Poa ztratím jako Svěřence, tak jsem zklamal… A nemluvím jen o roli Ochránce, ale o sobě a rodině… Vím, že jsem mámu neuvěřitelně zklamal…

Bezradně si zajedu rukou do vlasů a skloním hlavu. Chce se mi brečet a nejhorší je, že na to nemám sebemenší právo. Já nejsem ten, komu bylo ublíženo, naopak já jsem ten, kdo zranil. Nemám právo se litovat a už vůbec ne brečet…

Po

Zvednu hlavu, když je nějakou dobu ticho, a to, co uvidím, mě překvapí. Když vidím Rena takhle, tak mám nějak pocit, že to všechno, co mi tu před chvílí říkal, myslel vážně. A nevím jak reagovat…

„Nedáme si ten zákusek?“ snažím se odvést tuhle konverzaci jiným směrem a třeba se snažím i o nový začátek. Ren překvapeně zvedne zrak a já si nemůžu nevšimnout lehce skelných očí.

„To je skvělý nápad,“ usměje se. Myslím, že pochopil, o co mi jde. Vstal z postele a ze stolu mi podal talířek se třemi různými zákusky.

„To je moje?“ zeptám se nechápavě. Tři rozhodně nesmím.

„A koho jiného?“ zeptá se mile Ren a sám se pustí do těch svých. Samozřejmě zas sedí u stolu a já jsem mu za to vděčný. I když jsem se rozhodl mu dát šanci, tak naše sbližování nepůjde tak snadno. Pokud se nám někdy tu propast mezi námi podaří překonat…