Svět naší (zvrácené) fantazie

Ren

Po škole zamířím rovnou domů. Nemám, co na práci, a stejně se musím věnovat Poovi, a taky si budeme muset promluvit, i když mám tušení, že se se mnou nebude chtít bavit, když se mě bojí. S podobnými myšlenkami se dostanu až k domovním dveřím. V kapse vyštrachám klíče a odemknu si. Zabouchnu za sebou nohou dveře a zuju se.

„Jsem doma,“ zakřičím a zamířím rovnou do obýváku. Jsou tu bráchové, kteří se na mě usmívají, a Po… Ten na mě kouká jak myš, zahnaná hladovým kocourem do kouta.

„Jak bylo?“ zeptám se všech, sednu si vedle bratrů a snažím se ignorovat fakt, jak mě štve Poův strach ze mě.

„Suprově,“ promluví Ian a i se Zackem se na mě podívají, „Právě jsme Poa nakrmili a u toho si povídali. Že Po?“ a s tím opět stočí pohled na mého Chráněnce.

„Jop,“ a zářivě se na ně usměje. Takový úsměv jsem u něj ještě neviděl, vlastně jsem mu ani nedal příležitost, aby mě takový úsměvem obdaroval. Vztekle zatnu pěsti.

„Děje se něco?“ zeptá se mě Zack a mě jasný, že hned vycítil mou náhlou změnu nálady.

„Nic,“ zavrčím k nim a hodím po obou výhružným pohledem. Nerad bych teď ztratil sebeovládání. Vadí mi to! Jsem naštvaný na sebe, na Poa i na bráchy, i když krom mě, jsou v tom všichni nevinně.

„No nic, my půjdeme,“ řekne Zack a i s Ianem se začnou zvedat ze sedačky.

„Kam jdete?“ zeptám se jich.

„Hledat našeho Svěřence,“ odpoví mi Ian a oba se usmějí. Jen protočím oči a zakroutím hlavou. Že je to baví, běhat furt po městě a hledat svou spřízněnou duši.

„Měj se hezky, Po,“ přejdou k němu a jeden ho pohladí po vlasech a druhý ho chytí za rameno, „nemusíš se ničeho bát a ještě se dnes uvidíme.“ Ve dveřích od kuchyně se ještě otočí a zamávají Poovi, který jim taky mává. Potom jen slyším klapnout dveře a domem se rozlije nepříjemné ticho.

Po stočí svůj pohled na mě a mě neunikne, že už není tak veselý a bezstarostný jako před chvílí. Cítím tu jeho nervozitu, to jak se celé jeho tělo napjalo a jak kontroluje každý můj pohyb.

„Já…“ začne nervózně a mne si u toho ruce, „Myslím, že půjdu do pokoje,“ rychle se zvedne a zamíří nahoru do patra. Já se rozejdu za ním, a když zavírá dveře, tak jimi dostanu do nosu, nejspíš nevěděl, že jdu hned za ním a pokud věděl, tak asi nečekal, že budu tak rychlý. Chytnu se za nos, aby ta červená, co z něj teče, nezašpinila koberec.

„O-o-omlouvám,“ zašeptá Po a začne pomalu couvat. Ruce, spojené na hrudi, si tiskne k sobě

„To je dobrý,“ zahuhňám. Zamířím do koupelny a pustím si vodu, abych zastavil to krvácení, naštěstí to netrvá dlouho. Ještě se zkontroluju v zrcadle, jestli nejsem někde od krve, a vyjdu z pokoje. Po stojí pořád na stejném místě a vyděšeným pohledem hypnotizuje dveře.

Teprve teď si všimnu, že má na sobě moje tričko.

„To je moje tričko,“ poznamenám, ale nijak jsem to nehodlal řešit, stejně jsem ho už nenosil. „Promiň, já si nechtěl brát svoje nepohodlné věci a tak jsem si něco půjčil, nevěděl jsem, že ti to bude vadit,“ drmolí rychle, „Hned se převleču,“ bere do náruče svoje věci a míří do koupelny. Rychle ho chytnu za paži, bylo to instinktivní, takže jsem ani nepřemýšlel, co dělám a co to může mít za následky. Po vyjekl a rukama si schoval hlavu, jako by si myslel, že ho uhodím. Rychle ho pustím a kousek od něj ustoupím.

„Promiň, nechtěl jsem ti nic udělat. Nevadí mi, že máš moje triko, klidně si jej nechej, pokud je to pohodlné.“

Po si přestane schovávat hlavu a koukne se na mě. Potom jen kývne, nejspíš že rozuměl, a potom co si položí zpět svoje věci, si lehne do postele. Zachumlá se do peřiny, kouká na mě a sleduje tak každý můj pohyb.

Povzdechnu si, nebudu skrývat, že je mi to líto. Přesunu se ke stolu a zapnu počítač. Zítra je víkend a tak se učit nemusím. Takže úkoly se odkládají na neděli večer a je čas na zábavu. Zapnu hru, nějakou závoďačku, a zatímco se hra nahrává, můžu v monitoru vidět odraz Poa, jak se pohodlněji usadil na posteli a nenápadně mě sleduje.

„Chceš si zahrát?“ zeptám se, ale neotočím se na něj.

„Kdo by chtěl?“ zamumlá a v odrazu vidím, že se otočil.

„Tak nic, jen jsem se zeptal.“

Začnu hrát, ale nevěnuji tomu veškerou svou pozornost. Uvažuji, jestli se Po nechá přemluvit k hraní, skrze které bych se k němu mohl přiblížit a začít si u něj budovat důvěru.

Dojedu poslední kolo závodu a vrátím se zpět do menu. Otočím se k posteli, abych se zas zkusil zeptat, ale zjistím, že stihl usnout. Jen se pro sebe usměju a žasnu nad tím, jak rychle stihl vytuhnout, jako batole. Vstanu a přejdu k němu, peřinu má jen přes jednu nohu a do půli pasu. Tak mu ji upravím a pěkně ho zachumlám. Potom si opět sednu k počítači a pokračuju v hraní.

„Ahoj Rene,“ promluví na mě máma. Juknu na hodiny na stěně, ani jsem si nevšiml, že ten čas tak rychle utekl.

„Ahojky mami,“ zastavím hru a přejdu k ní, abych se s ní přivítal.

„Jak se má Po?“ zeptá se šeptem a přejde k posteli, aby se na něj podívala, „Byl jsi na něj hodný? A co ve škole?“ začne mě zahlcovat otázkama.

„Po se má nejspíš dobře, moc se mnou nemluví. Nic jsem mu neudělal a ve škole všechno v poho,“ odpovím a opět přejdu k počítači.

„Dobře, udělám večeři a pak vás zavolám na jídlo,“ potichu zavře dveře a já se zas pustím do hraní. Zase mě to tak pohltí, že než se naděju, už je v pokoji opět máma, že už má hotovo.

Vypnu hru a i počítač a pak přejdu k posteli. Po leží na boku, schoulený v klubíčku. Vlasy má spadané do obličeje, pootevřenou pusu a u ní ruku, že to skoro vypadá, jako by si cumlal palec. Celé je to až příliš rozkošné.

Skloním se k němu a opatrně jím zatřesu. Jen něco zamumlá a zavrtá se víc do přikrývky. Zkusím to znovu a to se již setká s úspěchem. Po se převaluje víc a tak se od něj odtáhnu, aby se nevyděsil, i když myslím, že se stejně lekne. Po rozlepí oči a jak jsem si myslel, jen mě uvidí, už se ode mě odsouvá a tiskne k sobě deku.

„Prosím, neboj se mě,“ řeknu skoro zoufale, „Dole je už nachystaná večeře. Chceš jíst tam nebo ti to mám raději donést sem?“

„Sem, prosím.“

Odejdu do kuchyně a nachystám talíř pro Poa i pro sebe. Máma uvařila zapékané brambory s kuřecím masem. Už odcházím z kuchyně s plným tácem, když mě zastaví máma.

„Kam s tím jdeš?“

„Po chce jíst v pokoji a já budu jíst s ním.“ Máma si povzdechne.

„Dobře, tak se pak ještě zastav dole, koupila jsem zákusky.“

„Děkuju.“

Neohrabaně otevře dveře od pokoje. Po už na posteli sedí a kouká na zem, ale když vejdu, vzhlédne ke mně. Přejdu ke stolu, kde položím tác a potom Poovi podám jeho porci. Vezmu si svou a sednu si ke stolu.

„Dobrou chuť,“ popřeju a pustím se do jídla.

„Dobrou,“ odpoví mi Po a taky se pustí do jídla.

„Nech si v bříšku volno, dole nás ještě čeká zákusek,“ poznamenám jen tak, ale Poovi zazářili oči jako bych řekl bůhví co.

„Máš rád sladké?“ zkusím se o něm něco dozvědět.

„Jo,“ odpoví stručně, ale mně to stačí a jsem nesmírně rád. Odpověděl a já se dozvěděl o něm něco nového. Takhle na to musím jít, pomalu a postupně. A snad se k sobě dostaneme blíž…