Svět naší (zvrácené) fantazie

Ren

„Myslím, že vám je hovno po tom, co dělám,“ zavrčím na ně zuřivě. Vadí mi, že to pravděpodobně ví, a teď na mě budou chrlit moudra a bůhví co ještě.

„To je sice pravda,“ začne Ian, „taky bychom se nestarali,“ opět kousne do mé snídaně, „kdyby ses choval, jak máš,“ dopoví za něj Zack. Matka naštěstí byla tak moudrá a nepojmenovala své děti, jako většina matek, skoro identickými jmény. A vlastně bráchům ani nikdy nevycházelo typické prohazování rolí, protože matka příroda je sice udělala identické, ale Ianovi dala pod pravé oko pihu navíc, podle které jsou snadno k rozeznání.

„Tohle jsem už slyšel,“ odseknu jim.

„Tak ti to ještě několikrát zopakujem, aby sis pamatoval dobré způsoby chování,“ založí si ruky na prsou Zack. To už mě naštve, nehodlám je dál poslouchat a tak s hlasitým prásknutím dveří odejdu do školy. No spíš se vyřítím, jak velká voda. Ale moje zuřivost mě cestou opouští a tím se zpomaluje i moje tempo. Navíc mám i dost času, přece jen se vyšel dost brzy. A tak nasadí hlemýždí tempo a do mých myšlenek se opět začne vtírat tvář roztomilého zrzka, který mi leží v posteli.

Zastavím se. Budu to muset nějak napravit, ale jak začít? Jak znovu vybudovat důvěru mezi námi, když jsi ji zničil, ještě než jsme si ji vytvořili?

„Arghhhhh, kurva, do prdele!“ zaviju, prohrábnu si rukou vlasy a na tváři se mi usadí asi dost žalostnej výraz. Zatřepu hlavu, abych aspoň na chvilku vyhnal myšlenky na Poa a mohl dnes normálně fungovat. Opět se dosti svižným tempem rozejdu do školy. Nakonec přijdu tak akorát, přezuju se, nepotřebné věci nechám ve skřínce a rozjedu se do třídy.

Celý den se neuvěřitelně vleče. Nejprv mě to dost štve, nemám rád ty dlouhé dny, kdy sedíte, jedním uchem posloucháte učitele, ale vaše myšlenky se upínají až na dobu po závěrečném zvonění, oznamující konec vyučování. Ale čím více se dnešní školní den blížil ke konci, tím víc si přeju, aby neskončil. S blížícím se koncem si totiž uvědomuju fakt, že musím domů, kde mě čeká Po. A to nemluvě o mámě a dvou „strašně chytrých“ bratrech.

Po

Probudím se kolem poledne. Ještě se cítím unaveně, ale nedaří se mi zaspat. Nejspíš kvůli potřebě jít na záchod a taky silnému pocitu žízně. Opatrně tedy vstanu z postele a rozhlídnu se po pokoji, aby našel něco na sebe. Na židličce si všimnu svých věcí, ale nechce se mi soukat do těch těsných kalhot, a abych tu byl jen v tričku, je nemyslitelné, je moc krátké a jen v trenýrkách tu lítat nechci. Bojácně tedy přejdu k velké skříni a otevřu ji. Pohled mi padne na pečlivě srovnané hromádky oblečení. A že ho Ren nemá málo, to moje by se vešlo tak do dvou poliček.

Chvilku se trochu prohrabuju a nakonec se mi podaří najít dostatečně velké triko, které mi sahá až skoro pod kolena. Obleču se teda do něj, potom rychle vklouznu do koupelny, kde si odskočím a potom se lehce umyji a upravím.

Další úkol bude sehnat něco k pití. Rozejdu se tedy směrem, kudy tuším, že jsem včera přišel. Naštěstí jdu správně a já pomalu scházím po schodech do přízemí. Obezřetně se rozhlídnu kolem sebe, bojím se, kdyby mě někdo načapal. Přece jen, jsem tu jen „hostem“ a pravděpodobně nevítaným. I když Renova maminka vypadal mile a přívětivě, ale to je jen jeden člen z celé domácnosti, dále znám jen Rena a s tím…

Otřesu se a div se znovu nerozpláču, když si vybavím, co se stalo. Ale polknu tichý vzlyk a opět se rozhlídnu kolem sebe. Nikde nikdo.

Po špičkách přejdu do kuchyně a natáhnu se do jedné police pro skleničku. Napustím si jen vodu, neodvažuju se tu šmejdit a hledat něco jiného. Ona i ta voda je výborná, zvláště když máte úplně sucho v ústech.

„Kohopak to tu máme,“ leknutím se div neutopím ve vodě, co mám zrovna v puse, a skleničku upustím na zem. Rychle se otočím směrem, odkud jsem slyšel hlas a instinktivně ustoupím dozadu, dokud nenarazím na linku. U dveří stojí dva starší kluci, podobní si jako vejce vejci a ten jeden si míří přímo ke mně. Pohledem sjedu na podlahu, která je mokrá a plná střepů.

„Omlouvám se já… já jsem nechtěl,“ klepu se a hlas se mi třese. Bojím se, nejenže mě tady načapali, ale ještě jsem rozbil skleničku.

„To je v pořádku, to my se omlouváme,“ odpoví mi ten u dveří, „Toho idiota taky mohlo napadnout, že když na někoho zničehonic vybafne, tak se lekne každý.“

„Áááá, pan chytrej! Nevím, kdo se k němu chtěl potichu přikrást a zaklepat mu na rameno,“ zavrčí ten blíž u mě, „Kdybys raději přestal chrlit „moudra“ a raději mi podal lopatku, aby se o ty střepy nikdo nepořezal.“ S tím se skloní a začne ty větší kousky sbírat do ruky. Je mi blbé tam jen tak stát a tak si dřepnu, že taky začnu sbírat, ale on mě chytne za ruku.

„Ty se ani nehni, seš tu bosky, tak ať se nepořežeš. My to s bráchou uklidíme, tak chvilku počkej,“ pustí mé zápěstí a opět se dá do sbírání. Hned na to se vrátí ten druhej, jak s lopatkou a smetáčkem, tak i hadrem na vytření té vody. Vypadají jako sehraná dvojka a tak je podlaha během chvilky suchá a bezpečná.

„Máš ještě žízeň?“ zeptá se jeden z nich a já jen přikývnu.

„Pojď zatím za mnou, on to brácha nachystá,“ chytne mě za ruku ten druhý a táhne mě do vedlejšího pokoje, obýváku, jak později zjistím.

„Už jsi jedl?“ nakoukne ještě do pokoje ten druhý, a když zakroutím hlavou, že ne, tak zase zmizí.

„Promiň, že jsme se ti ještě nepředstavili,“ začne ten, co mě sem dovedl, „Já jsem Ian a tohle,“ ukáže na toho druhého, který zrovna pokládá na stolek tác se sklenicemi a plný talíř nějakých těstovin, „To je moje dvojče Zack.“

„Jop, to jsem já,“ usměje se zářivě Zack a sedne si vedle bratra. Teď sedíme naproti sobě.

Prohlížím si je, dvojčata se nezapřou. Úplně stejní, blond vlasy s rozcuchem, zelenkavé oči, docela vysocí, i oblečení maj stejné. Ale očividně nebude takový problém je rozeznat. Ian má znamínko pod okem a Zack ne. Zaplať pánbůh, aspoň se vyhneme trapnému zaměňování. I když si myslím, že jsou na to zvyklý.

„Už sis nás prohlídl?“ zeptá se vesele Zack a mě teprve teď dojde, jak na ně asi musím koukat. Zčervenám až po kořínky vlasů a sklopím pohled.

„Omlouvám se,“ takový trapas.

„V pořádku, dvojčata se nevidí každý den,“ usměje se na mě povzbudivě Ian, „Poznáš nás aspoň?“ zeptá se, ale jeho obličej říká, že ví, co mu odpovím.

„Uhm,“ kývnu a pak ukážu na jednoho a pak na druhé, přičemž jména si nespletu a přiřadím je ke správnému nositeli.

„Super, ale teď jez, je to ohřáté tak akorát,“ přisune Zack ke mně talíř s tou ohromnou hromadou těstovin s nějakou omáčkou. Hodím po nich trochu vyděšeným pohledem typu ‚Tohle nemyslíte vážně! To nesmím, a kdyby jo, tak jistojistě prasknu!‘ Oni, jakoby četli mé myšlenky, se rozesmáli.

„Sněz, co můžeš,“ mrkne na mě Ian a mě se uleví, že to do sebe nebudu muset celé ládovat a že nikoho nerozzlobím.

„Po, Ren je tvůj ochránce že?“ hledím do talíře, tak ani nevím, kdo se zeptal. Při poslechu jeho jména se musím opět chtě nechtě ošít. Asi se to stane mým tikem.

„Hmmm,“ kývnu a chci zase začít jíst, když mi něco dojde, vzhlédnu od talíře a zadívám se na ně, „ Vy, víte, co se stalo?“ z jejich pohledů nějak tuším, co mi řeknou a nemám z toho radost.

„Víme,“ odpoví oba prostě a mě najednou přejde chuť k jídlu. Teď je mi jasné, že si na mě budou ukazovat, dělat si legraci a bůhví co ještě. Třeba ještě pogratulují bratříčkovi anebo dokonce… Vyděšeně se na ně podívám…

„Po, tenhle pohled sis mohl odpustit,“ zamračí se na mě Ian, „Nehodláme tady na tebe skočit ani nic jiného,“ pokračuje Zack a já nějak nemá slov. Je to trapné, stydím se, že jsem si něco takového myslel.

„To je v pořádku, nemusíš se stydět, sice nás to zamrzelo, ale na druhou stranu to chápem,“ uklidní mě Zack, a já si teprve teď uvědomím, že jsem na hlas nic neřekl a oni mi stejně odpovídají. Nad tím překvapení vykulím oči a začnu na ně ukazovat prstem.

„Na druhé lidi se neukazuje, Po,“ napomene mě Ian a já si nemůžu nevšimnout pobaveného výrazu v jeho a bratrově tváři. „Naše schopnost čtení myšlenek a vycítění nálad a pocitů,“ začne mi vysvětlovat Ian, „Já čtu myšlenky a Zack je odborník na nálady a proto, že jsme dvojčata, tak tyto schopnosti do jisté míry sdílíme. Dále bychom měli ovládat vítr, ale v tom nejsme tak dobří, čekáme na svého Svěřence, aby se i tato naše schopnost mohla rozvinout,“ vysvětlí mi a mě v hlavě rotují kolečka. Žasnu na takovou schopností, ale neslyšel jsem, že by Ochránci měli dvě…

„Tohle se hodně stává právě u dvojčat, trojčat atd.,“ vysvětlí mi tentokrát Zack.

„Oki, ale mohli byste aspoň počkat, dokud tu otázku nevypustím z úst. Je to docela divné, když spolu „konverzujeme“ a já při tom neřeknu ani slovo,“ obořím se na ně, ale oni si z toho nic nedělají a začnou se mi smát. No rozhodnu se je ignorovat a opět se pustím do jídla, ale stejně sním už jen pár soust, zapiju to džusem, a pak se nacpaně svalím do gauče. Spokojeně si pohladím bříško a mlasknu.

„Chutnalo?“ optá se Ian, zatím co dává věci opět na tác s tím, že je odnese do kuchyně.

„Ano, bylo to vynikající a moc děkuju.“ Ian se usměje a odejde do kuchyně-

„Po, já vím, že se teď o tom nejspíš nechceš bavit, ale jen ti chci něco říct,“ začne vážně Zack, Ian se vrátí zpět a já začnu poslouchat, „Vím, že se na Rena zlobíš a máš na to plné právo, co udělal, je neodpustitelné, ale i přesto tě prosím, aby ses o to pokusil. Ren není špatný, jen občas myslí pomaleji, než jedná. Ale je to hodný kluk a věřím, že se ti to teď bude snažit dokázat.“

„Ale když on…“ nedopovím to, nejsem toho schopen, a oni to stejně ví…

„Já vím, neříkám, abys mu hned skákal do náruče, klidně ho podus,“ přičemž na mě oba spiklenecky mrknou, „Jen ho nech, aby se stal tvým Ochránce. Věřím, že po tom co ti udělal, se bude snažit o to víc.“

Jen tak sedím a hlavou si probírám vše pro a proti a opravdu nevím. Bojím se Rena, bojím se, co zase udělá. Co když mi zase ublíží? Proč nemůže být můj Ochránce Ian nebo Zack?

Z mého přemýšlení mě vyruší bouchnutí domovních dveří.

„Jsem doma!“ zařve pro mě známý hlas a já ztuhnu. Ve dveřích do obýváku se objeví on, moje noční můra… Ren…

Dvojčata Ian (se znamínkem pod okem) a Zack