Svět naší (zvrácené) fantazie

 Po

Celou noc se probouzím, neustále se mi zdají noční můry, jak mě Ren znovu a znovu znásilňuje. O to horší je pak probuzení, když mi tělo napovídá, že se to skutečně stalo, že to nebyla noční můra, ze které jsem se právě vzbudil. Bohužel ne. Usínám s pláčem, abych se i s pláčem probudil. Je to jako bludný kolotoč, pořád dokola si prožívám nejhorší okamžik mého života.

Teprve časně nad ránem, se mi povedlo usnout tak, že jsem se už nevzbudil. Probudím se, v pokoji je již dostatek světla, nejdřív zamžourám na budík, ukazuje něco po sedmé hodině. Chci se rozhlédnout po pokoji, když mi zrak padne na Rena, jak sedí na posteli a kouká na mě. Zachvátí mě panika. Zase mi přišel ublížit. Chci od něj, ale moje bolavé tělo se opět ozve. Vystrašeně se na něj znovu podívám. Jen sedí a smutně na mě kouká.

„C-co ch-ceš?“ vykoktám nějak ze sebe. Strašně moc se bojím toho, co mi odpoví.

Ren

Je mi z toho na nic, to jak se na mě kouká. Ten děs v jeho očích, bolestivá grimasa ve tváři a všechno jen kvůli mně…

„Prosím,“ natáhnu k němu ruku, ale když vidím, jak se mu v očích objevují slzičky a kroutí hlavou, rychle ji stáhnu, „Moc se omlouvám,“ a sklopím hlavu, „Omlouvám se za to, jak jsem se včera choval, omlouvám se za to, co jsem ti udělal,“ vzhlédnu opět k němu a hledím mu do očí, aby viděl, že to myslím opravdu upřímně. Ale on na mě kouká pořád stejně vyděšeně, ne-li víc. On mi asi nebude věřit tak snadno, a vlastně se ani nedivím. To co jsem mu udělal, bylo odporné, i přesto co jsem si o něm myslet a co mi řekli ostatní, jsem si to neměl dovolit. Já ho mám chránit a ne ještě více trápit.

„Co tu děláš?“ leknu se, když uslyším mámu ode dveří. „Copak nevidíš, jak se tě bojí? Ať už jsi z pokoje pryč, jinak se nenají,“ vykáže mě z pokoje. Z pokoje mě sice vykázala, ale o tom, že poslouchat za dveřmi nemůžu, nic neříkala. Přilepím ucho na dveře a čekám.

Po

Oddechnu si, když Ren zmizí, a místo něj se tu objeví ta sympatická paní ze včerejška, které mě ošetřovala, nejspíš maminka. Měl bych jí poděkovat, tělo mě sice pořád bolí, ale bez její pomoci, bych na tom určitě byl ještě hůř.

„Už se nemusíš bát,“ řekne a přistoupí k posteli, „Donesla jsem ti trochu polévky, jistě máš hlad a taky musíš načerpat síly,“ sedne si na postel a podává mi misku krásně vonící polévky. Opatrně se pokusím posadit, nakonec se mi to podaří, ale příjemně se mi nesedí. Ještěže není příliš horká a já ji můžu okamžitě začít jíst. Čím dřív ji sním, tím dřív si budu moct lehnout.

„Je dobrá?“ optá se, zatímco mě pozoruje při jídle.

„Uhm,“ kývnu, že jo, „Moc děkuju.“

„Maličkost,“ hezky se na mě usměje, „A nehltej tak,“ upozorní mě, ale já si stejně budu jíst podle sebe. „Jakmile dojíš, tak tě opět ošetřím, dobře?“ koukne se na mě starostlivě. Nejraději bych odpověděl, že nechci. Není mi to příjemné, ale chápu, že je to potřeba.

„Dobře,“ dojím polívku a podám ji prázdnou misku. Potom si začnu opět opatrně lehat na bříško a vyčkávám, až začne s ošetřováním.

Nakonec to není tak strašné jako včera, taky mi celý proces přijde mnohem rychlejší. Včera to byly větší muka.

„Po, můžu se na něco zeptat?“ začne Renova maminka opatrně. Netuším, na co se může chtít zeptat, a tak s hlavou zaraženou do polštáře kývnu.

„Víš, Ren mi říkal, že prý jsi rozvedený. Je to pravda?“ trochu ve mě hrkne. Nemyslel jsem si, že by se ptala zrovna na tohle a navíc jsem nevěděl, že to ví i Ren. Ale dalo se to čekat, drby se nesou rychle a ve škole zvlášť.

„Jo,“ zahučím do polštáře. Myslím, že mě snad ani nemohla slyšet.

„Můžu se zeptat, proč jste se rozvedli?“ zkusí opatrně. Nejspíš neví, jak daleko může zajít. Nechci jí o tom povídat, ale cítím, že jí můžu věřit a navíc, pěkně se o mě stará. Začnu ji všechno vyprávět. O mém bývalém ochránci, o tom jak začal být hrubý a v co to nakonec vyústilo. Celou dobu jsem zabořený do polštáře a neodvažuju se na ni podívat.

„Takže tyhle jizvičky a popáleniny jsou od něj?“ a přeje mi opatrně po zádech, kde mám největší popáleninu, skoro přes celou lopatku. Přikývnu, k tomuhle nemusím nic říkat, důkazy na mém těle hovoří za vše.

„Dobře,“ pohladí mě po vlasech a zvedne se z postele, „Teď si odpočiň, a když tak jsem volala tvojí mámě,“ no jo no, já na ni úplně zapomněl, „Vysvětlila jsem ji situaci, že se ti u nás udělalo špatně a vypadá to na nějakou virózu,“ nejdříve se na ni vyděšeně kouknu, ale poté si oddechnu. Jsem rád, že jí neřekla, co se ve skutečnosti stalo, byla by akorát ještě více vyděšená, „Řekla, že tě omluví ve škole a poprosila mě, zda bych se o tebe postarala, což je samozřejmost,“ přívětivě se na mě usměje.

„Děkuju,“ a taky se pokusím o něco jako úsměv, „ Můžu se zeptat? Ren… No… přijde sem, nebo tak nějak?“ Chápu, že je tohle jeho pokoj, ale děsím se toho, že bych s ní měl být delší dobu v jedné místnosti.

„Neboj se, určitě se s ním potkáš, ale už ti neublíží, postarám se o to,“ mrkne na mě a potom odejde z místnosti.

Já se opět pohodlně uvelebím, teda v rámci možností, a pokusím se zaspat. Tělo je stále dost slabé a vyčerpané, tak to jde samo a já během pár minutek spím. Naštěstí se mi už žádné zlé sny nezdají.

Ren

Po dokončil vyprávění o své minulosti a mě je na blití. Ze sebe, z toho jak jsem se k němu zachoval. Budu se muset hodně snažit, abych mu to vynahradil, a aby mi vůbec odpustil. Neřekl bych, že ho mám rád nebo že jsem zamilovaný, ale přece jen… hodně mu dlužím a navíc je to můj Svěřenec, musím se o něj postarat a osud by nás nedal dohromady jen tak, kdyby věděl, že se k sobě nehodíme… I když s tím jeho bývalým se taky sekl, tak proč by nemohl i u mě. Sakra! Nějak moc přemejšlím, a to jen kvůli němu. Ale můžu si za to sám, kdybych se choval správně, tak by mě teď nemuselo trápit špatné svědomí a nebolel by mě mozek z toho přemejšlení, jak to napravit.

Když uslyším mámu, že se s ním loučím, raději se zdekuju do kuchyně, aby nevěděla, že jsem poslouchal. Sednu si za stůl a začnu jíst snídani, naštěstí mám ještě dost času, než mi pojede autobus. Ukusuju z krajíce chleba a jsem zcela pohroužen do svých myšlenek, že si nevšimnu dvou nově příchozích postav. To zjistím až ve chvíli, kdy mi z ruky zmizí jídlo a někdo mi pocuchá můj dokonalý účes.

„Nazdar ty kreténe,“ začne mluvit jeden brácha a zakousne se do mé snídaně, „Tak jsme slyšeli, že jsi zase něco pěkně zmrvil,“ pokračuje ten druhý a natahuje se po druhém krajíci na talíři přede mnou. Opravdu, tohle mi chybělo. Kázání zrovna od těch dvou… a navíc očividně bez snídaně...