Svět naší (zvrácené) fantazie

Po

„Konečně pátek!“ a sednu si na postel. Tehle týden byl nějak více náročnější než ty ostatní. Ale teď už mám po škole a můžu se začít těšit na víkend. Ren navrhl, že bychom mohli skočit do kina a já neměl důvod odmítnout. Naopak, dokonce se fakt těším. Vlastn,ě když se nad tím zamyslím, tak to bude naše první rande. Počkat! My.Budeme.Mít.První.Rande. Cítím, jak se mi hrne krev do tváří. Musím nad tou představou zapištět a přitom hmátnu po polštáři, který obejmu oběma rukama. Původně jsem to bral, jen jako kino, ale teď, když mi došla celá skutečnost, nevím, co dělat. Na jednu stranu strašně chci, ale na druhou… Je to naše rande!!!

„Co blázníš?“ vejde do pokoje Ruki, který je posledních pár dní dost mrzutý. „Tvoje pištění je slyšet na celý byt a když se jdu podívat, co se děje, najdu tě tu, jak se culíš a ve tváři celý červený. Že myslíš na sprosťárny?“ a s tím se na mě ušklíbne.

„RUKI!“ křiknu na něj dotčeně a pro jistotu ještě po něm hodím oním poštářem. „Nejsem ty!“

„Chápu, takže… Copak se stalo?“ sedne si Ruki vedle mě a čeká, co mu řeknu.

„No, vlastně jde o to, že jdem s Renem o víkendu na rande.“

„A?“ kouká na mě nechápavě Ruki.

„No nic, jen že je to naše první rande…“

„A kvůli tomu děláš takový povyk?“ protočí Ruki oči.

„RUKI!“ okřiknu ho opět a abych to ještě více zdůraznil, tak ho uhodím pěstí do ramene. Potom se od něj odvrátím, překřížím ruce na hrudi a nafouknu uraženě tváře.

„Ale no tak Po, přece se na mě nebudeš zlobit,“ obejme mě kolem ramen a opře se mi bradou o rameno. „Víš přece, že tě jen škádlím.“

„Vím,“ otočím se na něj, „Ale pro mě to fakt hodně znamená,“ usměju se na něj.

„Chápu a ještě jednou se omlouvám. Už si z tvého rande dělat srandu nebudu.“ Ještě mě lehce líbne na tvář a pustí mě ze svého objetí.

„A co ty Ruki, jak bylo v práci?“ zeptám se, zatímco on si lehá na své provizorní spaní na zemi.

„Ale dobrý… Sice lítačka a celý den se nezastavím, ale aspoň díky tomu mi to rychle uteče,“ dá si ruce za hlavu a zavře oči.

„Aha… A co nějaký kluk? Ochomítá se kolem tebe někdo? Nebo se tobě někdo líbí?“ zeptám se, ale nemůžu si nevšimnout, jak se mu nakrčilo obočí.

„Nic zajímavého,“ řekne nakonec. Teď musím nakrčit obočí já, tohle byla hodně divná odpověď a rozhodně mu ji nevěřím. Takže někdo tu musí být… Láska? Nebo že by snad Ochránce? Vykulím oči, co když Ruki našel Ochránce?

„Ruki?“ zkusím opatrně, jestli náhodou neusnul.

„Hm?“

„Je možný, že jsi už našel svého Ochránce?“ vyklopím mu svou teorii. Ruki se najednou celý napjal. Rychle otevřel oči a hodil po mě dosti nepěkný pohledem.

„To rozhodně ne! Víš přece, že Ochránce nechci a nepotřebuju!“ řekne dost ostře a nahlas.

„Já vím, ale to je to co chceš ty… Ale skutečnost-“ nestihnu domluvit.

„Ne, Po! Žádného Ochránce nemám!“ řekne Ruki  a aby mi dal najevo, že tahle debata je u konce, tak zavřel oči a otočil se ke mně zády.

Povzdechnu si, tahle Rukiho tvrdohlavost je jeho největším problémem a taky mu spoustu problémů přináší. Kdyby si tak nestál na svých zásadách a názorech, věřím, že jeho život by byl mnohem jednodušší.

Pořád nechápu, proč nechce mít Ochránce. Vím,  že můj první Ochránce mu zrovna moc pěkný příklad nedal, ale i tak… To co se stalo mě, nemusí se se stát jemu.

Ale pro teď vím, že s ním už nemá cenu mluvit. Otevřu tašku do školy a vytáhnu si sešity a učebnice. Udělám si úkoly hned, ať na ně nemusím myslet a dělat je v neděli večer. Takhle od toho bude mít klid a budu se moct plně soustředit na moje a Renovo rande. Musím se opět usmát a dokonce cítím, jak se mi opět žene krev do tváří.

Nějakou chvíli okusuju tužku a přemýšlím, co všechno se na rande stane. Dlouho jsme na žádním nebyl, to bylo ještě v době kdy… Zatřesu hlavou, na něj teď rozhodně myslet nebudu. Poplácám si tváře a dám se do psaní úkolu. Čím dřív to budu mít hotové, tím dřív si budu moct lehnout a přemýšlet na „co by kdyby“.

Ruki

Povzdechnu si. Vím, že jsem neměl důvod na Poa vyjet, ale fakt, že se po městě pohybují moji Ochránci, mi na klidu moc nepřidává. Mám pocit, že se stávám i lehce paranoidním. Každý den chodím do práce jinou cestou, jen abych měl jistotu, že nepříjdou na to, kudy a kam chodím. Je to na palici, ale jiné východisko z toho nevidím. Hlavně, když ví, že tu někde jsem. Ti se jen tak nevzdají a budou mě chtít najít za každou cenu.

A pokud mě najdou, bude to znamenat jediné… Žádná svoboda. Začnou mi říkat, co můžu a nemůžu dělat a to já si nechci nechat líbit. A když si to nebudu nechat líbit, tak jim se to nebude líbit… A když se jim to nebude líbit, je možné, že to všechno skončí stejně jako s Poem.

A to nechci… Nechci přijít o svobodu a možnost rozhodovat sám za sebe a bojím se, že dopadnu stejně jako Po…

Povzdechnu si, kdychom si aspoň mohli vybrat Ohcránce podle sebe. To bych si potom hned vybral. Třeba takový Mark, ten by se mi jako Ochránce líbil… Povzdechnu si. Slyším, že se Po otočil na židli, nejspíš mě slyšel, ale když vidí, že mu nevěnuju žádnou pozornost, slyším opět zvuk židle, jak se nejspíš otočil zpět ke stolu. Měl bych na to přestat myslet, nebo se fakt zblázním.