Svět naší (zvrácené) fantazie

Ruki

Beru do rukou další skleničku a pořádně ji utřu a vyleštím. Včera jsem tu zůstal i na večerní směnu a Mark měl se mnou trpělivost. Všechno mi ukázal a já se to pomalu učil. Dnes jsem šel na dopolední a odpolední směnu a za chvilku máme pauzu na oběd. Zatím si všechno pomalu zkouším za pečlivého dozoru ze strany Marka, ale naštěstí mi to celkem jde a podle jeho slov, to zítra zvládnu i bez něj.

Těší mě to, aspoň v tomhle směru mám jistotu, že kvůli nešikovnsoti o práci nepříjdu. Nebo bych měl být přesnější, že tu práci skutečně získám  a to na delší dobu. Další možností  je problém s majitelem či zaměstnanci, ale to je podle mě taky v pořádku. Se šéfovou je to v pohodě a i s Markem vycházím. S těmito myšlenkami, které mě neuvěřitelně uklidňují, pokračuju pilně v práci. Obsluhuji zákazníky, zdokonaluju svoje dovednosti a učím se nové.

Budu muset Markovi nějak pak poděkovat, že se mi tak věnuje…

Zack

Zňudeně sleduju učitele, výklad mi jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nudím se, šíleně se nudím! Už aby byl konec… Každou chvíli koukám na hodiny nade dveřmi, ale ty ručičky se ne a ne pohnout rychleji. Začnu nervózně poklepávat tužkou o stůl. Najednou ucítím dotyk na ruce a klepání tužky ustane, kouknu vedle sebe a Ian mě propaluje pohledem.

„Nech toho, znervózňuješ mě,“ zašeptá  a pak mi ruku pustí. Chvilku uvažuju nad tím, že zase začnu klepat, ale nakonec se rozhodnu bratra nedráždit.

„Když já se šíleně nudím,“ odpovím mu.

„Ve škole se máš učit a ne nudit, tak dávej pozor. Nebudu ti to pak vysvětlovat jen proto, že nedáváš pozor.“ Na to mu jen vypláznu jazyk a začnu zase poslouchat učitele. Ale stále je to neuvěřitelně nudné a tak si místo klepání tužkou, začnu onou tužkou malovat. Tím nebudu nikoho rušit a Ian ať se na hlavu postaví.

Ian

Protočím oči v sloup. Tohle nemá cenu, jako bych mluvil do dubu. Ale aspoň že přestalo to otravné klepání tužkou. Přesunu zpět svou pozornost na učitele a snažím se dělat zápisky, abych to měl z čeho toho blba vedle mě učit.

Zajímalo by mě, proč tak moc čeká až skončí hodina. Chápu, ve škole nechce být nikdo, ale v ní jsme každý den… Naštěstí zbytek hodiny uplyne poměrně rychle a školou se brzo rozezní onen vytoužený zvonek. Začnem rychle balit svoje věci a zamíříme ke skříňkám.

„Proč jsi byl tak nedočkavý?“ zeptám se cestou.

„Proč? Protože je to nuda a chtěl jsem, aby byl už konec. A taky… Už chci zase jít hledat našeho Svěřence…“

Povzdechnu si. Hledáme ho už dlouho, ale poslední dobu trochu víc intenzivněji. Zack má nějaké tušení, že by snad už mohl být blízko a proto ho pro samou nedočkavost naháníme všude možně po městě.

„Já tě chápu…“ řeknu mu nakonec jen tohle. Vezmeme si věci ze skříňky a pak zamíříme domů. Tam nikdo není, tak si jen vezmeme oběd, rychle ho do sebe naházíme a když po sobě uklidíme, tak se ještě rychle skočíme převléci a pak… Hurá do města.

Ruki

Konečně mám po práci. Ne, že by to bylo nějak hodně namahávé, ale ono se to nezdá… Lítat po place sem a tam a nohy to pak cítí.

„Měj se,“ rozloučím se s Markem.

„Měj se a zítra,“ zamává mi a já mu ve dveřích taky zamávám. Achjo… On je přesně můj typ, kdyby mě pozval na rande, hned bych mu kývl na souhlas.

Sejdu od dveří těch pár schodků. Pořád koukám za sebe, kde ještě stále přes sklo můžu vidět Marka. Najednou do něčeho narazím a jen tak tak to vyberu, aniž bych skončil na zadku.

„Omlouvám se,“ přece jen to byla moje chyba, že jsem se nekoukal na cestu. Vzhlénu a uvidím dva identické kluky. Najednou se mi žaludek sevře a srdce začne divoce bušit, jako bych snad běžel maratón. Nedokážu nic dělat, jen vyjeveně koukám na ty dva před sebou. I oni na mě koukají dost překvapeně.

„Našli jsme ho,“ řekne nakonec jeden z nich a to mě vrátí zpátky do reality a donutí mě si uvědomit, co se tu právě teď děje.

„A KURVA!“ zmůžu se jen na tohle. Rychle se otočím a Ochránci neOchránci, rychle peláším pryč. Běžím, co mi nohy i dech stačí. Jen se od nich dostat, co nejdále. Našťěstí něco takového nejspíš nečekali a tak za mnou neběží. Aspoň myslím, protože jak se tak otáčím, tak je za sebou nevidím.

Když jsem konečně dost daleko, zastavím. Opřu se rukama o kolena a snažím se vydýchat. Nejsem zvyklý takhle běhat. No jo no, plíce kuřáka – jako bych slyšel rodiče. Ještě jednou se otočím, zda za mnou nejsou a když si potvrdím, že ne, vydám se už značně pomalým krokem směr domů. Teda k Poovi domů…

A toto vypadalo, že bude všechno okej. Mohl jsem zůstat u tety, kde mě nebude nikdo prudit. Našel jsem si práci a jako bonus byl sexy kolega. Třeba by se to vyvinulo v něco víc… Ale pak… Potkám ty dva… Proč Ochránci a právě teď? A proč mám mít ještě ke všemu dva? To je dvojnásobné zakazování a omezování… ALE! Já se nehodlám nikomu podřizovat. Ani jim…

Zack

S bratrem nechápavě koukáme před sebe, pak pohlédnem na sebe. A pak jako blesk z čistého nebe…

„ON UTEKL!“ zakřičím a rychle se podívám směrem, kam běžel. Rychle se rozeběhnu taky. Slyším jen Iana, jak za mnou křičí, ale nedbám na to, prostě běžím. Ale pak se dostanu na křižovatku. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde ho nevidím. Nevím, kterým směrem se mám dát.

„Sakra!“ zakleji a vjedu si rukama do vlasů.

„Nevztekej se,“ pronese Ian klidně, když mě konečně doběhne.

„Jak se nemám vztekat? Vždyť to byl náš Svěřenec a on nám jen tak uteče!“ máchám kolem sebe rukama. Jak si mohl dovolit takhle nám zdrhnout?!

„Děláš jako bychom ho už nikdy neměli vidět. Teď aspoň víme, že neběháme po městě, jak trubky naprosto zbytečně, takže dřív nebo později-“

„Já vím,“ nenechám ho domluvit, „Jen mě to štve, už jsme mohli být spolu a on prostě uteče…“

„Však my si ho najdem,“ chytne mě Ian povzbudivě kolem ramen. „Ale teď půjdem domů.“

„Dobře.“