Svět naší (zvrácené) fantazie

Ren

Rychle do sebe házím snídani, protože opět nestíhám. Asi bych si opravdu měl posunout budík o takových deset minut. Jinak už do konce života nebudu jíst jinak, než za běhu. Mám dnes vyzvednout Poa a jít do školy spolu a opravdu nechci, aby na mě musel čekat.

Rohlík mám v puse a snažím se rychle obout a do toho obléct bundu, bohužel nejsem schopný udělat oboje najednou a tak si prostě musím vybrat, co dřív.  Obleču tedy bundu a pak se rychle nasoukám do bot. Tkaničky nezavazuju, prostě je jen zastrčím do bot. Zamknu dům, a když vycházím z branky, už vidím přijíždět autobus.

„Do hajzlu,“ ulevím si a s rohlíkem v ruce se rozeběhnu, s autobusem po boku, na zastávku. Naštěstí řidič viděl, jak s ním běžím a tak na zastávce na mě počkal.

Sedl jsem si úplně dozadu a konečně mohl dojíst mou dost pochybnou snídani. Když jsem ze sebe smetl těch pár drobků, rozhodl jsem se, si pořádně zavázat boty. Nejedu nijak extra dlouho, nějakých patnáct minut a už vystupuju na zastávce kousek od Poova domu. Dokonce ho už vidím, jak stojí před svým panelákem a nervózně se rozhlíží. Když se podívá mým směrem, zamávám mu. Očividně trochu váhá, ale nakonec taky zamává a dokonce se rozejde mým směrem.

„Ahoj,“ pozdravím ho, když je konečně u mě.

„A-ahoj,“ špitne a ani se na mě nepodívá.

„Čekal jsi dlouho?“ přece jen se rozhlížel kolem sebe.

„Uhn,“ zakroutí záporně hlavou, „Já-,  já zrovna sešel dolů, tak jsem se díval, jestli už někde nečekáš.“ Usměju se. Jsem rád, že jsem to stihl dobře a on nemusel čekat.

„A jak ses vyspal?“ snažím se udržet konverzaci.

„Šlo to,“ zamumlá a nevypadá, že by si chtěl dál povídat. Povzdechnu si, nemá cenu jej nutit mluvit, když nechce.

„A ty?“ zeptá se po chvilce.

„Já? Dobře, až moc dobře, že se mi nechtělo vstávat a tak jsem trochu nestíhal,“ odpovím. Po na to kývne a zas mlčí a já nehodlám tohle mlčení prolomit. Časem snad najdeme nějaké společné téma k hovoru.

Po

Nevím, jak se chovat. Tohle je pro mě naprosto nová a neznámá situace. Myslím tím s Renem. Vidím na něm, jak se snaží. I to, že si chce povídat, ale já prostě nevím o čem. Ne, že bych se ho nějak hodně bál, od té věci mi nedal důvod se ho bát, ale důvěru v něj taky nemám. A Ren je s tím očividně seznámen. Nijak na mě v ničem natlačí a já jsem mu za to vděčný. Šanci jsem se mu rozhodl dát, ale bude to trvat, než budeme moct náš vztah nazývat slovy jako „normální, poklidný či harmonický“.

Nakonec se opravdu na nějaké pokračování rozhovoru nezmůžu a tak do školy dojdeme v naprosté tichosti. Už na dvoře si všimnu, jak na nás všichni koukají a něco si šeptají. Je mi to nepříjemné, ale možná ne tak kvůli sobě, ale kvůli Renovi. Přece jen ho pomlouvají kvůli mně. Já jsem na tohle už zvyklý, i na horší věci, ale Ren nejspíš ne. Řekl bych, že dokonce patří k těm populárnějším na škole, ale bůh ví, jak to bude teď. Co když se kvůli tomu ke mně otočí zády? Třeba bude naštvaný a pak… Zastavím se těsně u vstupu, tyhle myšlenky mě až moc děsí!

„Po?“ promluví na mě Ren a chytne mě za rameno. Leknu se a podívám se na něj vyděšeně. No Ren nevypadá naštvaně, spíš překvapeně.

„Děje se něco Po?“ ptá se starostlivě a mně se z tónu jeho hlasu trochu uleví. Není tam žádný náznak hněvu či jiné negativní nálady. Možná si ničeho nevšiml a tak zatím nemá důvod se na mě zlobit.

„Nic, t-to je dobrý,“ zakoktám se a pro jistotu se opět rozejdu do školy. Ren mě dojde a po chvilce mě vezme kolem ramen.

„Nevšímej si jich. Jsem tu s tebou,“ zašeptá mi do ucha a ještě víc zesílí stisk kolem mých ramen. Takže si toho všiml? Všiml si toho a nezlobí se na mě? Přemejšlím nad tím celou cestu až ke skříňkám. Teprve až tam mě pustí, abych se mohl v klidu přezout a dát si bundu do skříně. Ren je rychlejší a tak čeká na mě, až budu se vším hotov a když zamknu skříňku, opět mě chytne kolem ramen a rozejde se mnou do třídy.

Stejně jako včera si sedneme úplně dozadu. Jsem mu vděčný, že mě netahá nikam do přední lavice, tady vzadu se cítím nejbezpečněji a teď s Renem ještě víc. Ale i tak… třeba se mu časem zasteskne po popularitě a bude mu líto, že je spojován s někým, jako jsem já.

„Po?“ vyruší mě z přemýšlení opět Renův hlas. Podívám se na něj a vidím, jak se starostlivě tváří, „Opravdu je všechno v pořádku?“ Opět skloním hlavu a začnu sledovat desku stolu před sebou.

„Jo, jen-,“ nevím, jestli mu něco takového říkat.

„Jen?“ ale Ren to očividně slyšet chce.

„Jen, jestli ti nevadí, jak se na tebe teď dívají a jak si o tobě, nebo spíš o nás, šeptají. Začal jsem přemýšlet, jestli ti to nebude časem a vadit a pak-,“ nechám větu nedokončenou. A raději se na něj ani nedívám, nechci vidět, jak se teď tváří.

Ren

Tak tohle ho trápí. To jsem si oddechl. Myslel jsem, že jde o něco vážnějšího. Je pravda, že mě to trochu zaskočilo, ale není to nic, s čím bych se nevypořádal. Nepotřebuju mít kolem kupu lidí, který ani neznám a to že si někdo na mě párkrát ukáže, to unesu.

Sednu so vedle Poa a pocuchám mu vlasy. On ke mně zvedne svůj utrápený pohled.

„To je v pořádku. Teď si na nás budou nějakou dobu ukazovat, ale časem je to přejde a svým opravdovým kamarádům věřím, že se ke mně zády neotočí. A určitě si oblíbí i tebe.“

V tu chvíli je Poův pohled k nezaplacení. Překvapení otevřená pusa, vykulená očka ve kterých lze vidět jiskřičky něčeho jako štěstí, aspoň podle mě. Nevydržím to a přitáhnu si ho do náruče.

„Tak mi v tomhle věř a netrap se tím,“ a pořádně ho sevřu v náruči.

„Uhm,“ slyším jen uvolněné vydechnutí, které mi vykouzlí úsměv na tváři. Zase jsme k sobě kousek blíž.