Svět naší (zvrácené) fantazie

Ruki

Rozloučím se s Poem a zamířím si to do nedalekého supermarketu. V kapse mám papírek se seznamem, co mám koupit. Když teď okupuju byt tety, měl bych aspoň nějak pomoc. Jindy, když jsem u nich zůstával dlouho, našim jim vždycky něco poslali, na jídlo a tak, ale tentokráte se bojím, že to takhle nebude. Přece jen jsem se s našima tentokrát opravdu hodně pohádal.

Je mi jasný, že teď tetě nic nepošlou a tím se mě budou snažit donutit k tomu, abych se vrátil a poskakoval podle toho, jak oni pískají. Vím, že pro mě chtějí jen to nejlepší, ale někdy se jejich představa „toho nejlepšího“ může hodně lišit od toho, co skutečně potřebuju a co je ve skutečnosti pro mě „to nejlepší.“

Zapálím si ještě jednu cigaretu, než dojdu do obchodu, mám ještě čas. Nekouřím nijak hodně, řekl bych tak akorát, většinou mi krabička vydrží na dva až tři dny. V podstatě bych mohl kdykoli přestat, kdybych chtěl, ale to já právě nechci. I když bych tím rodičům udělal radost, ale to je další věc… Jsou to moje plíce a moje zdraví a do toho mi nemaj co kecat.

Naštvaně vydechnu kouř a zahodím ještě nedokouřenou cigaretu, nějak mě přešla chuť a to jsem si ji zapálil jen proto, že jsem se chtěl trochu uklidnit. A stejně už jsou kousek od marketu. Trochu přidám do kroku, abych byl konečně vevnitř a měl ten nákup za sebou.

Vyjdu a úlevně si vydechnu, kdo by řekl, že jít takhle brzo ráno nakoupit, bude v podstatě boj o holý život. Dnes začal nový akční týden, a tak se to vevnitř jen hemžilo rozzuřenými starými babkami, vyzbrojenými tvrdými hůlkami, které rozhodně neměly s sebou, že by se potřebovaly opírat. Několikrát jsem jimi dostal přes nohu nebo ruku… A nevěřili byste, jak jsou děsivé vyndávací zuby, ale když z každé strany na vás cení tyhle klektáky a přitom říkají něco o nevděčné mládeži, věřte, že můry do konce života jsou zaručeny.

Promnu si hlavu, kde se mi začíná dělat menší boule od rány kabelkou. Tak za tohle jsem zaplatil velkou daň, tak doufám, že plná lednička bude oceněna. Prolil jsem za to svou krev.

Procházím jednou ulicí, když za výlohou jedné menší cukrárny uvidím, že přijmou výpomoc. Ihned dovnitř vletím s tím, že mám o to místo zájem, pokud je ještě volné. Naštěstí bylo a dokonce jsem se domluvil, že už dnes odpoledne můžu přijít na zkušební směnu.

Jsem z toho nadšený a tak přidám do kroku, abych všechno stihl. Doma nejdříve vyskládám a uklidím všechno jídlo a pak jdu uklízet. Teta včera sice uklízela, ale Poovu pokoji se vyhla a tak si to vezmu do parády já. Když už mu to tu okupuji. Nejdříve posbírám těch pár kousků špinavého oblečení, co mu visí na opěradle židle. Poté vysaju, utřu prach a ustelu postel. A na závěr mu trochu přeskládám knihy v knihovně a udělám mu v tom trochu řád. Skončím asi po hodině a půl a vydám se do kuchyně nachystat oběd.

Rozhodnu se udělat zapečené těstoviny s masem, tak si všechno nachystám a dám se do vaření. Po půl hodince mám hotovo a už jen čekám, až se těstoviny zapečou. Takže si zapnu televizi a začnu koukat na nejrůznější pořady, co tam dávají.

Jakmile jsou těstoviny hotové, rovnou si nandám a naobědvám. Ono se to nezdá, ale poledne je za chvilku a pak musím jít do té cukrárny.

Omyju po sobě talíř i všechno nádobí, co jsem použil při vaření, a pak jen rychle naškrábu tetě vzkaz a mizím pryč. Na místě jsem za nějakých dvacet minut.

„Tak sis to nerozmyslel,“ uvítá mě šéfová, když mě uvidí ve dveřích. Taková příjemná paní, řekl bych kolem padesátky.

„Nemám důvod, o tu práci stojím.“

„To jsem ráda! No, nejdříve ti tady všechno ukážu a pak půjdeš rovnou pracovat. Bude ti pomáhat můj vnuk.

„Dobře,“ a nechám se odvést. Nejdříve mi ukazuje, kde je místnost pro personál, šatna a toalety. Prostě to pracovní zázemí. Potom mi ukáže zbytek cukrárny a jak je to organizované. Kde se dělají palačinky, kde jsou talíře a kde naopak nápoje.

„Dobře, já jsem ti tu všechno tak nějak spěšně ukázala a jen co přijde Mark, tak ten tě tu provede ještě důkladněji.“

„Uhm,“ přikývnu, „A co mám dělat zatím?“ Marta, jak se jmenuje a jak mě požádala, abych ji oslovoval, se rozhlédne kolem.

„Víš co, zatím umyj tady to nádobí,“ ukáže na dřez a vedle něho menší hromádku nádobí a pak projdi plac a ty stoly, které jsou prázdné, utři.“ Přikývnu, že rozumím, a už se dám do práce.

„Marku!“ uslyším zvesela zvolat Martu a jen kolem mě proletí. Kouknu se kam tak letěla a to už vidím, jak objímá nějaké mladíka, o trochu staršího jak já. Podle jeho výrazu soudím, že je mu „velmi příjemné“ jak jej babička štípe do tváří.

„Prosím tě babi, viděli jsme se včera,“ snaží se dostat z jejího sevření, „to není taková doba, abys mě takhle mačkala.

„Ale no tak,“ nedá se Marta a uštědří mu ještě jedno štípnutí do tváře. „Jinak už máme nového brigádníka,“ a už ho táhne za pult, aby nás představila. Utřu si ruce od vody a natáhnu k němu pravačku.

„Ruki,“ představím se a čekám, až mou ruku příjme.

„Mark,“ a stiskne mi ji. Trochu si ho prohlídnu. Vyšší jak já, krátké hnědé vlasy a v obličeji několik šrámů, jako by se nedávno s někým popral. Ale jinak vypadá sympaticky.

„Takže už jste se představili,“ skočí do toho Marta, „Marku, už jsem mu to tady tak nějak ukázala, ale ještě mu to ukaž pořádně a pak ho zaúkoluj. Já jedu do naší pekárny vyzvednou ty dnešní objednávky dortů. Zvládnete to tady?“ Mark jen protočí oči.

„Neboj, bábi.“

„Tak se mějte,“ mávne šéfová, a pak za ní už klapnou dveře.

„Konečně je pryč,“ oddechne si Mark a hned stočí pohled ke mně. „Tak co všechno ti ukázala a řekla?“ a já mu odpověděl.

„Dobře,“ podrbe se ve vlasech, „Tak to vidím takhle, že ty budeš lítat po place, brát objednávky a já ti je tady budu chystat. Troufáš si na to?“

„Jasně,“ a hned si vezmu lístky a zamířím si to k nově příchozímu páru. Dám jim nabídku a prozatím jim objednám pití. To jim za chvilku donesu a cestou odklidím nádobí z vedlejšího stolu a zároveň jsem požádán o placení. To přenechám Markovi a zatím si jdu vyslechnout objednávku.

Nakonec mi práce jde víceméně od ruky. I když jsem pár prohřešků měl, jako že jsem pití donesl k jinému stolu apod., ale jinak to proběhlo v pohodě.

„Seš tu jen na odpolední směnu nebo i na večerní?“ zeptá se mě při předávání jedné objednávky.

„No, já nevím. Marta řekla na jednu směnu.“

„Tak to jen na odpoledne, ale i tak. Máš pak čas nebo někam spěcháš?“

„No… mám čas...“

„Dobře, tak tu prosím ještě zůstaň. Ukážu ti, jak dělat palačinky, jak se dělají různé kávy atd. Ať se s tím, další směnu nezdržujeme.“

„Oki,“ a už nesu kávu a čaj k jednomu stolu. Proč mě jako první napadlo, že mě chce pozvat na rande? Jsem to ale blbec…

A tady je obrázek nové postavy - Marka :)