Svět naší (zvrácené) fantazie

Po

„Zlatíčko,“ a někdo mi třese ramenem, „Vstávej, musíš do školy.“

„Uhnnn,“ zaskučím a přetočím se na druhý bok, „Ještě chvíli.“

„Žádnou chvíli,“ a máma mi odhrne teplou peřinu, „Pěkně vstávejte, mladý pane.“

„Mamííí~,“ zaskučím.

„Šup šup,“ řekne nekompromisně, „Dole už máš snídani.“

Polomrtvě se posadím, oči ještě napůl slepené. Poškrábu se ve vrabčím hnízdě a hlasitě zívnu, až mi z očí vyklouznou dvě slzy. Ještě protáhnu ztuhlé tělo a pak konečně vstanu z postele. Vykročím směrem ke dveřím, když stoupnu na něco tvrdého.

„Po~,“ zaskučí mi pod nohy, „Koukej, kam šlapeš, jsou tu lidi!“ kňourá Ruki a mne si nohu, na kterou jsem mu šlápl.

„To je daň za to, že mi okupuješ pokoj,“ odvětím jednoduše. Zavřu za sebou dveře od pokoje, abych se pro změnu zavřel v koupelně. Odskočím si, vyčistím zuby, vlasy si jen prohrábnu rukou a mnohem více probuzený se vrátím do pokoje. Ruki tu není, ale to je mi jedno. Já si vezmu školní uniformu a obleču se do ní. Ještě zkontroluju věci v tašce a pak se vydám do kuchyně. Rukiho najdu, jak sedí u stolu, pije čaj a snídá.

„Už vstáváš?“ zeptám se, když si sedám vedle něj a hned na to se zakousnu do rohlíku s máslem.

„Když mě někdo vzbudil,“ odfrkne si a tak pokračuje v jídle. Nic mu na to neřeknu a pokračuju v jídle. On stejně za chvilku dojí a zmizí opět u mě v pokoji. Máma se kolem jen několikrát mihne a pak se rozloučí a odejde do práce.

Jakmile dojím, umyju si po sobě talířek i hrnek. Z linky si vezmu nachystanou svačinu a pak jdu do chodby, abych se obul a vyrazil do školy.

„Počkej, Po!“ křikne z pokoje Ruki a hned na to je taky v chodbě a obouvá.

„Kampak jdeš ty?“ Co vím, tak z jeho školy ho pro věčnou absenci vyloučili a tak teď má individuální plán na jiné a chodí jen na přezkoušení. Ruki nic neřekne, ani nemůže, v zubech drží mikinu a obouvá se do tenisek, ale když si obuje jednu botu, ukáže mi krabičku cigaret.

„Víš, že se tím zabíjíš.“ Ruki si obuje tu druhou a konečně může mikinu pustit a vzít ji do rukou a obléct.

„Na něco se umřít musí,“ a než vyjde z bytu, šáhne po náhradních klíčích na háčku. Já jej následuji a pak za námi zamknu. Sejdeme schody a hned, jak jsme venku, Ruki si zapálí a pořádně potáhne.

„Vypadáš jako feťák, co si právě dal svou dávku,“ poznamenám k jeho blaženému výrazu, zatímco vyfukuje smradlavý kouř, aby si mohl opět potáhnout.

„V podstatě nejsi daleko od pravdy,“ pomalým krokem jdeme směrem k mojí škole, „Droga jako droga, jen,“ a opět si potáhne, „Tohle je legální.“

Jdeme nějakou chvíli a nemluvíme.

„Tak tady se odpojím,“ řekne Ruki na jedné křižovatce. Překvapeně na něj pohlédnu.

„Ty někam jdeš?“

„Jen nakoupit. Teta mě o to poprosila, zatímco jsi byl v koupelně.“

„Aha, tak to jo,“ povzdechnu si. Doufal jsem, že se mnou půjde až ke škole. Že by to tentokrát nemuselo být tak hrozné, kdyby věděli, že s někým jdu. On teda Ruki nevypadá jako nějaký rváč, ale třeba by mě nechali na pokoji aspoň ráno.

„Tak se uvidíme odpoledne,“ poplácá mě po rameni a vydá se ulicí, která vede k jednomu supermarketu.

Pomalu vejdu na dvůr školy a zas mám pocit, že na mě všechno padá. Jakoby se všichni koukali jen na mě a každý měl ve tváři vepsaný výraz opovržení. Raději sklopím zrak a zrychlím krok, abych tomu nemusel čelit přímo a ne moc dlouho.

Když vejdu do budovy, proplétám se mezi studenty jako myška. Snažím se do nikoho nenarazit, nikoho se nedotknout. Prostě nedat nikomu záminku si mě všimnout. Ale o co víc se člověk snaží, o to větší je jistota, že se stane právě to, co nechce. Omylem taškou drcnu do jednoho staršího kluka, který se právě bavil se svými kamarády. Pomalu se otočil ke mně, a když mě poznal, jeho pohled ještě potemněl a na tváři se mu usídlil pobavený škleb.

„To neumíš dávat pozor?“ zavrčel a začal se ke mně přibližovat. Studenti, jako by vycítili přicházející senzaci, se rozestoupili do kruhu, v jehož středu jsem byl právě já a on. Začal jsem podvědomě před ním couvat.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem a v rukách drtil popruh mojí tašky, raději jsem se na něj nedíval. Hrozně jsem se bál. A ještě víc ve chvíli, kdy moje záda narazila na zeď, a mě bylo jasný, že dál už neuteču. Rychle jsem se rozhlédl a jen jsem viděl ostatní spolužáky, jak se kření a vyloženě čekají, co mi ten obr přede mnou udělá.

„Neslyšel jsem,“ a opře si ruku o stěnu vedle mojí hlavy. Vadí mi, jak je blízko…

„Omlouvám se ti,“ řeknu skoro plačky.

„To je mi k hovnu,“ prskne nasraně, „Měl bys vědět, co se ti stane, když se dotkneš lepších lidí. Možná teď si to zapamatuješ.“

Silně k sobě tisknu oční víčka a objemu se rukama. Vím, co přijde a bude to bolet… Ale nic nepřichází, naopak se chodbou rozlehne dutá rána. Odvážím se otevřít oči a zvednout zrak. Přede mnou stojí z profilu Ren a kouká někam před sebe. Otočím tím směrem hlavu a vidím toho kluka, co mi chtěl ublížit, jak leží na zemi a drží si nos, ze kterého mu teče červená.

„Ještě někdo se chce navážet do mého Svěřence?“ řekne nahlas a rozhlédne se po lidech kolem. Všichni na nás koukají nevěřícně a řekl bych i vyděšeně. Když se Ren nedočká žádné odpovědi, otočí se na mě.

„V pořádku Po?“ skloní se trochu, aby mi viděl do tváře. „Neudělal ti něco?“ Chvilku nevěřícně na něj koukám.

„Dobrý,“ šeptnu a skloním hlavu

„Dobře, snad ti teď dají pokoj, ale kdyby cokoliv, tak mi to řekni. Oki?“ a usměje se. Přikývnu. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že se mě Ren zastal… Navíc veřejně řekl, že jsem jeho Svěřenec. Nějak jsem si myslel, že to bude chtít držet v tajnosti.

„Tak pojď,“ a nastaví mi ruku, „Půjdem do třídy.“ Chvilku váhám, ale nakonec mu ruku dám, přece jen takhle mám jistotu, že mi nikdo kolem nic neudělá.

Ren

Ráno jsem trochu nestíhal. Chtěl jsem vyjít dřív a počkat před školou na Poa, ale nevyšlo mi to. Když jsem ke škole dorazil, byl dvůr už skoro prázdný a jen pár opozdilců, jako já, dobíhalo. Když jsem ale vešel, překvapila mě docela dost velká skupina studentů, kteří jen stáli na místě a jako by něco sledovali…

„Co se děje?“ zeptám se nějaké holky, co stojí vedle mě. Ta se jen usměje a nakloní se ke mně.

„Nic moc velkého, ten divný rozvedený kluk vrazil do nějaké staršího studenta a tak teď asi dostane co proto,“ zachichotá se a opět se otočí směrem dopředu. Mám špatné tušení a tak si stoupnu na špičky a snažím se obhlídnout situaci. Jen co uvidím povědomou červenovlasou hlavu, začnu se prodírat tím davem. Jsem kousek od nich a už vidím, jak se ten debil chystá Poa uhodit. No na poslední chvíli mu tu ruku za loket chytnu a znemožním mu v ráně pokračovat. On se na mě podívá s otazníky v očích, ale já neřeknu ani slovo a rovnou mu jednu napálím do nosu. Díky tomu kus odletí a skončí na podlaze. Drží se za nos a nechápavě na mě kouká, stejně jako všichni kolem.

Slíbil jsem, že na Poa dohlídnu a že mu už nikdy nebude ublíženo. A to ani mnou a ani nikým jiným.

„Ještě někdo se chce navážet do mého Svěřence?“ zeptám se pevným hlasem a podívám se na všechny přítomné. Když nikdo nic neříká, otočím se na Poa. Ten na mě kouká dost vyděšeně. Chudák… měl jsem to dnes stihnout a nic z tohodle by se nemuselo stát.

„V pořádku Po? Neudělal ti něco?“ Protože jestli jo, tak mu ještě přidám…

„Dobrý,“ odpoví mi potichu a skloní hlavu. Oddechnu si, že mu nic vážného neudělal.

„Dobře, snad ti teď dají pokoj, ale kdyby cokoliv, tak mi to řekni. Oki?“ přikývne mi na to a já se rozhodnu už tady dál nestát…

„Tak pojď,“ nastavím ruku a doufám, že se chytne „Půjdem do třídy.“ Je vidět, že se mu moc nechce, ale nakonec ji příjme a já nás vedu k nám do třídy.

Tam si rovnou sednu vedle něj. Je to sice úplně vzadu, ale nevadí mi to. Zrak mám dobrý a na tabuli vidím i tak. Jen mě překvapuje, že na ni vidí i Po.

„Co máme první hodinu?“ zeptám se ho.

„Matiku,“ zašeptá a začne si vytahovat věci z tašky. Udělám to samé. Během chvilky vejde do třídy učitel a začne probírat. Po se zvedá ze židle, jak se snaží vidět na tabuli a psát si příklady, které učitel píše.

„Opiš si to,“ zašeptám a přisunu k němu svůj sešit.

„Děkuju,“ a začne si to ode mě přepisovat. Když to má, vezmu si sešit zase zpátky a začnu počítat a Po zrovna tak. Nakonec to takhle děláme celou hodinu, já si to v pohodě přepíšu z tabule a pak to dávám opisovat Poovi.

„Proč sedíš vzadu, když nevidíš na tabuli?“ zeptám se ho hned o přestávce.

„Protože je to aspoň trochu mimo od zbytku třídy,“ odpoví mi, zatímco si ode mě ještě přepisuje příklady, co jsme dostali za domácí úkol. Já se opírám o vedlejší lavici a pozoruju ho při psaní.

„Aha,“ víc mu na to neřeknu. Je to pochopitelné, vzhledem k tomu, jak se k němu ostatní chovají.

„A nevadí ti, že jsem si k tobě sedl?“ vidím, jak přestal psát a nejspíš přemýšlí, co mi odpovědět.

Po

Trochu mě ta otázka překvapí. Nečekal jsem, že se bude ptát na něco takového. Že ho bude zajímat můj názor. Bylo to zvláštní, když si ke mně přisedl. Chvilku jsem přemýšlel, jestli ho vedle sebe chci a nemám mu něco říct, ale nakonec jsem si to rozmyslel a nakonec ta hodina byla celkem fajn. Já většinou na tabuli nevidím a tak mi trvá dýl, než si něco zapíšu a pak nestíhám, ale když mi Ren dával svoje poznámky k opsání, bylo to mnohem jednoduší.

„Nevadí,“ odpovím mu nakonec a pokračuju v psaní. Raději se na něj koukat nebudu.

Ren

Usměju se.

„Tak to jsem rád,“ rozcuchám mu vlasy a pak si sednu vedle něj.

Přestávka uběhla neuvěřitelně rychle a my tu najednou měli další hodinu. A vlastně celý den utekl nějak moc rychle. Chtěl jsem Poa doprovodit domů, ale odmítl. Bylo mi to líto, ale nechci ho nijak omezovat, nebo se mu vnucovat. Ale souhlasil, že mu půjdu ráno naproti a tak do školy půjdeme spolu.

Teď už jen zbývá vymyslet, co budu dělat po zbytek dnešního dne…