Svět naší (zvrácené) fantazie

 Po

Opět si to šinu do školy. Do té budovy, kterou bych nejraději odstřelil. Sice sem chodím teprve týden, ale už se mi totálně zprotivila. Chcete vědět proč? Kvůli spolužákům, nepřesným informacím a faktu, že drby se šíří rychlostí světla, ne-li rychleji.

Jen co vejdu do školního areálu, snažím se splynout s davem a být co možná nejvíc nenápadný, což se mi s mou barvou vlasů – ohnivě červená – moc nedaří. Skoro jako bych rovnou rozhlašoval „Pozor lidi! Po, přichází!“ Ano, slyšíte dobře. Jmenuju se Po, nikdo nemohl dostat debilnější jméno, než jaký mám já.

„Ale, ale… Kdopak nám to tady jde. Náš medvídek Pů. Tak co? Komu si podržel minulou noc?“ Slyším, jak na mě pokřikují ostatní studenti, ale já je ignoruju. To je nejlepší obrana. Už to vím, zkoušel jsem se s nimi hádat, přesvědčit je a říct jim pravdu, ale stejně mě nikdo neposlouchal. Oni mají svoji absolutní pravdu a proti té já nezmůžu nic. Proč by taky… Přece jen, jsem Svěřenec bez Ochránce…

Svěřenec a Ochránce spolu tvoří pár – většinou - na celý život. Je jedno, jestli se vezmou, nebo mají volné soužití, to už je věc každého páru. Ochránce je člověk, jež přesně odpovídá svému označení. Má určité schopnosti, které se plně rozvinou až po tom, co se dá dohromady se Svěřencem. To jsem třeba já. My žádné spešl schopnosti nemáme, alespoň ne takové jako Ochránci. Ale býváme skvělými médii, lékaři apod. My Ochránce potřebujeme proto, že sami se nedokážeme ubránit, a Ochránci zas potřebují nás, aby mohli plně nabýt svých schopností. Takže je to výhodné pro obě strany.

Mě je 16let a už jsem svého ochránce měl. Poznali jsme se, když mi bylo čtrnáct, jemu bylo o tři roky více. Nejdřív jsme spolu chodili a všechno bylo fajn. Ale když jsem dosáhl patnácti let, což je u nás věk, kdy se stáváte dospělým, přestěhoval jsem se k němu. A to byl průlom, vše se najednou změnilo. Nejdřív to byla jen sem tam nějaká facka, většinou když jsem udělal něco špatně. Proto jsem si to taky dával za vinu. Ale začínalo to být horší a horší, ke konci šlo hlavně o to, že jsem s ním nechtěl mít sex, protože jsem se ještě necítil připravený a popravdě… zpětně si říkám, že bych navždy litoval, kdyby on byl můj první. Hranici překročil ve chvíli, když mě zmlátil do bezvědomí a díky své schopnosti i dost popálil. Díky tomu a delšímu týrání mám tělo samou jizvu. Tenkrát mě našla máma, která se mi nemohla dovolat, a potom, co jsem se vrátil z nemocnice, nás Rada rozvedla.

A teď jsem sám a čekám, kdy mě konečně zasáhne opět ten pocit, kdy se vám sevře žaludek a srdce začne zběsile bít. To je znamení toho, že jsem našel svého Ochránce, i on to cítí a tak to pozná i on. Záruka toho, že nikdo si nebude nárokovat někoho, koho by neměl.

Dojdu si ke své skříňce, abych se přezul, ale jen co ji otevřu, vysype se na mě veliká hromada papírků. Nemusím ani číst, abych věděl co tam je… „Děvko! Kurvo! Rozhoďnožko!“ a podobné výrazy. I když jsem si zvykl a počítal s tím, stejně je mi to líto a chce se mi plakat.

Ve škole všichni ví, že jsem „rozvedený“ a proto, že většina rozvodů se děje kvůli nevěře, jsem do škatulky „cizoložník“ zařazen i já. A přitom… Rychle setřu zbloudilou slzu, vyhrabu ze skříně potřebné učebnice, zavřu ji a zamířím do třídy. Myšlenky, že nikdo mi tady nevěří a všichni mě považují jen za děvku, která roztáhne nohy každému, se pokusím vyhnat někam hodně daleko.

Sednu si do své lavice, které je úplně vzadu. Neřeším, že na tabuli vůbec nevidím, protože mám jen nějakých 150cm, ale vyhovuje mi to, neboť jsem mimo veškerému dění. Alespoň trochu, i když si mě spolužáci stejně najdou a dobírají. Raději si dám sluchátka do uší a pustím si nahlas hudbu.

Ren

Konečně jdu do školy, už se těším na kamarády. Z toho věčného polehávání mi už hrabalo. Opravdu nikomu nepřeju zánět slepého střeva. Nejdřív šílená bolest, potom ještě horší dieta a neutuchající nuda, i když kamarádi se za mnou snažili chodit.

U skříněk se přivítám s kamarády, a když jsem přezutý, vyrazíme do třídy. To vše za příjemného rozhovoru a bujarého smíchu. Vejdeme do třídy a mě hned zaujme nová osoba, sedící v zadní lavici.

„Hej, kámo, kdo je to?“ zeptám se nebližšího spolužáka. Ten se koukne mým směrem.

„Jooo, ty vlastně nevíš. To je náš nový spolužák. Nastoupil sem před týdnem, ale říkám ti rovnou,“ nakloní se blíž k mému uchu, „Prý je rozvedený a nemá Ochránce a stejně tak kolují řeči o tom, že je to pěkná děvka, prý podrží každému, kdekoliv a kdykoliv,“ seznámí mě se situací kolem nového spolužáka.

Najednou ten kluk zvedne pohled a mně se sevře žaludek. To nemyslíte vážně, tohle má být můj partner? Vidím i jemu na očích, že má stejnou reakci a ani jeho to očividně nepotěšilo. To jsem to vyhrál… Sice jsem si už přál najít svého Svěřence, ale nemyslel jsem, že to bude kurvička. Ale co… aspoň o starost míň s nějakým sexem, bude pořádně roztažený a jemné zacházení, které je mi spíše cizí, může jít stranou. Zamířím k němu, ať to mám co nejdřív za sebou. On, když mě zmerčí, si vytáhne sluchátka z uší.

„Ahoj, jsem Ren,“ a podám mu ruku. Chvilku na mě nedůvěřivě kouká, ale nakonec mi podá tu svou drobnou ručku a lehce stiskne.

„Já… jsem Po,“ představí se a já mám co dělat, abych nevybuchl smíchy.

„Po?“ zeptám se a potlačuju smích. Určitě jsem celý červený, jak to v sobě dusím.

„Jo, Po! Nelíbí se ti něco?“ zeptá se mě podrážděně a já už to tentokrát nevydržím a začnu se smát na celou třídu.

„O-prav-du… Po? To… je… pěk-ně… stu-pid-ní… jmé-no…“ snažím se mluvit, zatím co se chlámu jako trotl. Třída, když zjistí, čemu se směju, se začne smát se mnou. Po nic neříká, jen má ve tváři výraz říkají něco o smutno a zuřivosti. Nic na to neřekne a znovu si dá sluchátka do uší a zesílí si tu hudbu, kterou už můžu slyšet i já. To mě naštvě, mě nikdo ignorovat nebude. Vytáhnu mu je z uší.

„Co je?!“ vyjede na mě a sápe se po sluchátkách.

„Ještě jsem s tebou nedomluvil,“ zavrčím trochu nebezpečněji.

„Ale já s tebou jo,“ a vytrhne mi ony sluchátka a už je chce zase nacpat do uší. Nepovede se.

„To je možné, ale to je mi jedno. Chci, bys dnes po škole šel ke mně domů.“

„A proč jako?“ snaží se o drzý tón, ale v jeho zelených očích jasně vidím strach. Je jak malý pes, ten taky štěká nejvíc, když se bojí.

„Ode dneška jsem tvůj Ochránce, a tak se s tebou chci na spoustě věcech domluvit“ – a taky si užít trochu sexu dodám si potichu v hlavě. Naštěstí lhaní mi šlo vždycky dobře a tak ho nemusím nijak přesvědčovat o mých „čistých“ úmyslech a nijak ho přemlouvat. Nakonec souhlasí.

„Oki, tak se sejdeme před školou a když tak napiš domů, že přijdeš pozdě,“ kývne na srozuměnou a já se můžu odebrat zpět do své lavice, která je hned vepředu. Celý vyučování se těším na konec, na to, jak si doma pěkně užiju.

Po

Ren

Prosím zahlasujte ♥

Miniaplikace