Svět naší (zvrácené) fantazie

Pomalu se loudám domů. Mohl bych jet nočním busem, ale cítím, že se potřebuju projít na čerstvém vzduchu a utřídit si myšlenky. Pořád mi vrtá hlavou, proč utekl, když bylo očividné, že se mu polibek líbil.

Povzdechnu si a od pusy se mi pěkně kouří. Přece jen podzim značně pokročil a na noční teplotě se to značně podepsalo. Sice mi nijak velká zima není, ale pro jistotu si ruce schovám do kapes a ještě zrychlím krok, abych byl doma, co nejdříve.

Odemknu a vyzuju se. V celém bytě je tma. Bodejť by ne, když už všichni musí spát. Jen když procházím kolem Andyho pokoje, slyším, že má potichu puštěnou zas nějakou klasickou hudbu. Myslím, že říkal, že se mu u toho lépe učí i usíná.

Jako myška pokračuju do kuchyně, kde rožnu malé světýlko nad kuchyňskou linkou. Zapnu jednu z plotýnek a na ni dám malý hrnec, abych dal vařit vodu. Mezi tím se vysleču z bundy a šály a jen to přehodím přes jednu ze židlí. Když mi voda začne bublat, vložím do ní rámen a čekám, dokud se neuvaří, což je otázka tří minut. Přidám koření, přendám do misky a ze šuplíčku si vyndám jídelní hůlky. Instantní jídlo, asi ne příliš zdravé, ale hotové během chvilky.

Kouří se z toho, a proto začnu horlivě foukat, abych to mohl co nejdříve zbaštit, protože mám hlad jako bych týden nejedl. Sice jsem se mohl najíst v baru, ale na druhou stranu… dnes jsem se nějak těšil domů… asi za to může ten víceméně nevydařený večer…

Vypiju zbytek polévky, spokojeně vydechnu, a když cítím, že jídlo alespoň trochu slehlo, dám špinavé nádobí do umyvadla a vlezu do svého pokoje.

Vysleču se cestou od dveří k posteli a za sebou nechám cestičku z oblečení, však ono se to uklidí… někdy… Ani se neobleču do pyžama a jako mrtvola šlehnu sebou do postele.

V poledne se vzbudím šíleně rozlámaný. Nejdříve jsem nemohl najít vhodnou polohu na spaní, a když už se mi to konečně povedlo, tak jsem stejně nemohl vypnout můj mozek a furt jsem přemýšlel o tom, co se odehrálo…

Vylezu z postele a jen v boxerkách, které jsem si včera jako jediné nevyslíkl, vyjdu z pokoje a zamířím do koupelny. Včera jsem se na nějaké sprchování vykašlal a tak to chci dnes napravit. Zrovna si sundávám onen jediný kousek oblečení, když do koupelny vrazí Andy. Chvilku nechápavě kouká a pak rychle uhne pohledem.

„Promiň.“

„V pohodě, oba jsme kluci. Jdu se jen osprchovat, ale jestli něco potřebuješ,“ nechám větu nedokončenou a zamířím do sprchy.

„Já počkám, chtěl jsem se taky osprchovat,“ pořád kouká jinam a začne pomalu couvat ke dveřím.

„Tak můžem spolu,“ poškádlím ho trochu. No on se zastaví v půli pohybu a hodí po mě nevěřícný pohled.

„Nech si ty vtipy,“ zavrčí jen Andy, zatím co zmizí z koupelny za doprovodu hlasitého prásknutí dveří.

„No tak sorry,“ zašeptám do prázdné koupelny a nechápavě zatřepu hlavou. Zavřu za sebou dveře a pustím na sebe teplou vodu.

Moje sprcha mi nakonec zabrala skoro třičtvrtěhodinku, a protože jsem si chytře zapomněl věci na převlečení, jen zamotaný v ručníku, jsem se vypravil do svého pokoje.

No nakonec v tom ručníku strávím zbytek dne, jen ležím na posteli a mám puštěnou televizi. Co v ní jede za program sotva vnímám. Dnes večer si to s ním budu muset vyříkat, vysvětlit svoje důvody a nechat i jej říct, resp. napsat, co má na srdci on.

Zavřu dveře od šatny, dnes jsem tu první, ale čekám, že Chris s Joshem přijdou každou chvíli. A taky že jo… Zrovna si sundávám kabátek a dávám jej na věšák, když oba vejdou dovnitř.

„Ahojky Viky,“ pozdraví mě unizono.

„Ahojky,“ odpovím jim a dám se pomalu do převlékání. Na dnešek jsme si naplánovali jiné vystoupení než včera a tak ze své skříně vytáhnu rozkošnou námořnickou uniformu, pokud bych to měl teda k něčemu přirovnat. Čtvercový rádoby límeček, který jen pomálu zakrývá mou hruď, s úzkou černou stužkou svázanou do mašličky, krátká tmavě modrá sukýnka a bílé nadkolenky s úzkým černým proužkem. Pak se dám do líčení, to většinou moc neobměňuju, jen si dám delší a hustší řasy, abych vypadal opravdu jako porcelánová panenka. Vlasy tentokráte spletu do dvou malých cůpků a na závěr si na hlavu nasadí takovou tu námořnickou čepičku, co vypadá jako lodička z papíru.

Pak už jen čekám, až se nachystají i kluci a než přijdem na řadu. Mezitím přemejšlím, co mu dnes řeknu, až se uvidíme.

V baru bylo opět narváno, bodejť by ne, když je sobota. Takže dnešní vystoupení patřilo k jedněm z těch náročnějších. A tak když se všichni vrátíme do šatny, jsem opravdu rád, že mám dnešní práci za sebou. Josh a Chris okamžitě zmizí v koupelně a já se zatím pohodlně usádlím na gauči a čekám…

Koupelna je už volná, kluci se chystají k odchodu a mě zatím nepřišlo žádné pozvání k boxu č.4…

„Ještě nejdeš Viky?“ zeptá se Josh než i s Chrisem odejdou.

„Ne-e,“ usměju se a na rozloučenou jim zamávám. Oni mi úsměv oplatí a ruku v ruce odejdou.

Já se pohodlněji posadím na gauč a čekám na poslíčka s květinou a malou kartičkou…

„Viky,“ slyším nějaký hlas, „Viky, vstávej!“

Rozespale otevřu oči a koukám do tváře Mickymu. Nechápavě na něj koukám a snažím se vzpomenout…

„Viky, už zavíráme,“ vysvětlí Micky proč je tady a já se rychle kouknu na hodiny. Je skoro půl 4 ráno. Zběžně se rozhlídnu po místnosti, ale žádné květiny tady nevidím.

„Dobře, jen se rychle převleču,“ odpovím mu a jdu je skříni, abych se převlékl z kostýmu, ve kterém jsem na té pohovce usl.

„Oki, já ještě jednou zkontroluju bar a pak přijdu sem.“

„Micky,“ ještě jej oslovím, než odejde, „Nebyl tu poslíček s kytkou?“

Micky se chvilku zastaví a přemejšlí.

„Ne, nikdo tu nebyl,“ a odejde.

Já si povzdechnu a snažím se zadržet slzy, co se mi derou do očí. Proč nepřišel? Třeba neměl čas…. Ale na druhou stranu… Vždycky přišel, i když jej prvně odmítl… To jej ten polibek tak naštval, ale když… Myslel jsem, že se mu líbil…. A…a…

Utřu si tváře a rychle se převléknu. Výjdu ze šatny, abych cestou narazil na Mickyho, který šel pro mě. Vyjdeme z baru společně a pak se rozejdeme každý na jinou stranu. Ani dnes nejedu busem a taky nijak nespěchám a tak se domů dostanu až kolem půl páté.

Zavřu dveře, pověsím klíče, zuju se a zamířím do svého pokoje.

„Tos teprve teď přišel?“ potkám rozespalého Andyho.

„Jo,“ odpovím prostě, „Ty taky nespíš?“

„Jen jsem šel na záchod,“ odpoví a nervózně se podrbe na hlavě, „Tak dobrou noc.“

„Dobrou,“ dveře od pokoje za mnou klapnou. Dnes se ani s tím vyslíkáním neobtěžuji a rovnou sebou švihnu do postele. Jakmile se moje hlava dotkne polštáře, odeberu se do říše snů. Dnešní den byl pro mě náročný, psychicky náročný…